Mendelův trpaslík

Zrovna jsem dočetla knihu od britského autora Simona Mawera Mendelův trpaslík

Od stejného autora jsem před časem doporučovala knihu Skleněný pokoj, která pojednává o osudech brněnské vily Tugendhat a protože vím, že ji mnozí s velkým nadšením četli, doporučuji ke čtení i Mendelova trpaslíka.

Osudy hlavního hrdiny, slavného současného genetika trpasličího vzrůstu, se proplétají s osudy Gregora Mendela. Děj se částečně odehrává v Brně, ke kterému má Simon Mawer pravděpodobně nějaký zvláštní vztah. Pokud někoho zaskočí genetické vzorce a výrazy, které se v kapitolách vyskytují, ať je přeskočí, tak jako já a čte klidně dál, stojí to za to.

Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů

Nedávno jsem narazila v knihovně na tuto knihu se zvláštním názvem

Podle názvu, jsem usoudila, že jde o nějakou humornou literaturu, knihu jsem prolistovala a opět odložila. Po nějaké době mi ji doporučila naše paní knihovnice. Momentálně jsem ve druhé půlce a nedá mi, abych ji ještě za čerstva nedoporučila dál.

Celá kniha je psaná ve formě dopisů, což mne při prvním pohledu odradilo, ale jenom na chvilku. Jedná se o korespondenci obyvatelů ostrova Guernsey a spisovatelky Juliet z Londýna. Děj se odehrává v roce 1946, tedy krátce po válce. Ostrov Guernsey je druhým největším z Normanských ostrovů, který válka velmi poznamenala. Juliet se úplnou náhodou, prostřednictvím dopisu jednoho z obyvatel ostrova, dozvídá o nuceném vzniku literárního spolku s podivným názvem, který vlastně jeho členům zachránil život. Příběhy prostých lidí, kteří do vzniku spolku mnohdy knihu nevzali do ruky, Juliet tak zaujme, že odjíždí na ostrov, aby tam poznala svoje přátele osobně a napsala knihu o nich a o tom, jak se originálně vypořádávali s hrůzami války.

No a já jsem se podívala do mapy, kde leží Normanské ostrovy a ujasnila si některé souvislosti a řekla si, že jsem ráda, že jsem válku nezažila.

Pozor, nejde o žádný drasťák, ale o "laskavý a jímavý příběh jednoho spolku...", jak je napsáno na přebalu knihy.

Vřele doporučuji.

Přemyslovská epopej I

Tak a mám dočteno!! O této knize jsem se asi před měsícem nesměle zmínila ve svém článku. Moc jsem nevěřila, že knihu dočtu a vůbec jsem netušila, že tak brzy. Kniha má totiž 610 stránek děje plus nějaké ty stránky s dějepisnými údaji.

Od Vlastimila Vondrušky jsem četla pár historických detektivek. Je to takové pohodové čtení. Proto jsem byla zvědavá na jeho další knihy. Knihu jsem četla jedním dechem. Ona je totiž psaná trošku jinak než jiné historické romány. Je seřazena do několika oddílů a ty pak do kapitol. Na začátku každého oddílu je v nadpisu uvedeno období, ve kterém se děj odehrává a v ostatním textu se už nesetkáte se žádným letopočtem, což mě u jiných knih dost deprimuje. Místo klasického stromu života jsou na konci v abecedním seznamu uvedeni všichni aktéři děje, včetně důležitých údajů.

Když jsem se o knize zmiňovala poprvé, měla jsem v komentářích a také v e-mailu kladné ohlasy čtenářů, kteří knihu četli nebo četli jiné knihy od stejného autora. A proč to píšu? Protože jsem v komentářích měla čtenáře, které odrazuje počet stran. Těm vzkazuji, ať na to nedbají a zkusí to. Kniha se vejde i do postele k četbě před spaním! Mám to vyzkoušené, věřte mi!

Tímto zdravím a děkuji za pěkná slova paní Marii, která mi napsala " blogopvou poštou", bez jakéhokoliv zpětného kontaktu.

A těm svátečním čtenářům doporučím tuto útlou knížečku. Takovým knížkám říkám "vlakové". Přečetla jsem ji při jízdě vlakem k sestře cestou tam a zpět.

Pozor, není to jenom o tchyních!

Diane Chamberlainová

Tento týden byl pro mne hodně hektický, proto jsem dnes s povděkem přijala zprávu, že předem ohlášená vzácná návštěva našich přátel se odkládána neděli. Ihned jsem toho využila, po obědě sedla do křesla a jedním dechem dočetla tuto knihu.

Od její autorky jsem zatím nic nečetla, ale určitě se porozhlédnu po dalším titulu. Kdo si knihu přečte, nebude zklamaný. Vřele doporučuji.

Spřízněným čtenářským duším se musím pochlubit s tím, co jsem si nedávno "dovlekla" z knihovny.

Zastesklo se mi po nějaké historické knize, tak jsem se s tím svěřila paní knihovnici. Ta mi nabídla tuto knihu, ona se sice nezdá (ta kniha), ale je pěkně obézní, má 622 stran ! Po dlouhém přemýšlení, jsem si ji vypůjčila, protože Vlastimila Vondrušku mám ráda. Doma mi nikdo nevěřil, že knihu vrátím přečtenou, vlastně ani já si nejsem moc jistá. Zatím se chystám a nabírám sily... Ale určitě podám zprávu, jak to dopadlo...

Schlink a Monyová

Nedá mi, abych si mezi hlídáním dětí mých dětí, zavařováním, zahradou a ostatními povinnostmi nevyšetřila trošku času a nepřečetla si pěknou knížku.

Do čtení této knihy se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem ji přečetla jedním dechem. Láska tam hraje samozřejmě svou roli, ale děj je spíš k zamyšlení. Možná, že to někdo viděl ve filmovné podobě, až budu mít tu možnost, určitě se na film podívám a porovnám.

Něco úplně odlišného, ale opět čtoucího se jedním dechem, navíc s úsměvem od začátku až do konce.

Knížečka je to tenká, vhodná na cesty a do čekáren...

Hned, jak jsem knihu dočítala, začala jsem se pídit po dalších autorčiných knihách a že jich je ! Věřím, že by jich ještě napsala mnoho, nebýt jejího tragického odhodu. To je mi moc líto.

Červené sárí

Opět se ke mně dostavila tvůrčí krize, tak jsem se rozhodla alespoň napsat o knize, kterou mám rozečtenou .Tato kniha líčí život Sonii Gándhíové. Sonia byla manželkou Rádžíva Gándhího a snachou Indíry Gándhíové, předních indických politiků, druhé poloviny minulého století, které my, dříve narození, dobře pamatujeme. Oba byli zavražděni při výkonu své funkce, Indíra v roce 1984 a Rádžív 1991. Sonia se narodila v Itálii a svého budoucího manžela poznala na studiích v Anglii. Po manželově smrti zůstala v Indii a věnuje se politice.

Kdo má rád životopisy, vřele doporučuji.

P.S. Jedna malá otázečka. Jaký příbuzenský vztah byl mezi Indírou Gándhíovou a Máhátmou Gándhím ?

Správnou odpověď znala Katka i Alenka, tedy pro pořádek:

Indíra Gándhíová byla dcerou velkého politika Džaváharlála Néhrúa a s Máhátmou Gándhím neměla žádný příbudenský vztah. Jméno Gándhí získala sňatkem s Férózem Gándhím, který rovněž nebyl příbuzný Máhátmy. Máhátmá Gándí byl přítelem Néhrúa a často navštěvoval jeho rodinu.

Máhátma Gándhí, Muzeum ulice, Hull, Anglie, 2010

Ještě jednou Želary

V únoru jsem tady dávala tip na dobré čtení, byla to kniha Jozova Hanule od Květy Legátové, podle které byl natočen krásný film Želary. Film jsem viděla několikrát, moc se mi líbil, ale ke knize jsem se dopídila až po několika příznivých referencích. Vedle Jozovy Hanule tu je ještě kniha Želary, kterou jsem dočetla před pár dny. Podle té první, jak už jsem napsala, byl natočen film a ta druhá popisuje osudy želarských postav ještě před tím, než do obce přichází Jozova žena. Obě knihy jsou moc pěkné a hlavně čtivé.

Jsem ráda, že můj první článek měl takový ohlas a že mě mnozí v četbě druhé knihy předběhli...

Jozova Hanule

Když jsem poprvé viděla film Želary, byla jsem nadšená, hlavně výkonem Ani Geislerové. Ten film jsem od té doby viděla několikrát. Potom jsem si půjčila knihu Jozova Hanule od Květy Legátové, podle které režisér Ondřej Trojan film natočil. Někdy se stane, že zaujme film a kniha ne nebo naopak. Já jsem měla od přátel už předem dobré reference. Knížka je tenounká a přelouskala jsem ji za chvíli. Květa Legátová napsala také povídkovou knihu Želary, po které se chystám poohlédnout.

Tak, to byl můj tip na dobré čtení....

Něco pro čtenáře

Moje nemoc mi umožnila více se věnovat čtení, které jsem v posledních měsících dost zanedbávala. Právě dočítám knihu Indická princezna od španělského spisovatele Chaviera Moro. Je to skutečný příběh španělské tanečnice Anity Delgado, která se provdala za maharádžu z Kapurthaly. Děj začíná na začátku minulého století, v obdodobí, kdy Indie byla pod nadvládou Anglie. Zachycuje i období první světové války a poválečná léta.

Je to moc pěkné čtení. Vřele doporučuji pro dlouhé zimní večery.

Prázdninové čtení

Když jsem se chystala na cestu po Itálii, zašla jsem do knihovny, abych si vypůjčila nějakého knižního průvodce, ať jsem trošku v obraze. Náhodou jsem tam narazila na tuto knihu.

Protože jsem ji už před pár lety četla, zaradovala jsem se, to bylo to pravé čtení na dovolenou. Tato kniha vznikla koncem šedesátých let minulého století a líčí cestu autorky, už jako babičky, se svou rodinou po Evropě v dostupném českém automobilu, plném konzerv, zablácených spacáků a chudobnou pokladnou, vstříc velkým dobrodružstvím. Kniha je plná humoru a i když od jejího prvního vydání uplynulo přes čtyřicet let, je stále aktuální. První vydání bylo v roce 1969, potom až v roce 1993. Čtenář už bude vědět proč.

Tip na dobré čtení

Nedávno jsem dočetla zajímavou knihu od anglického autora Simona Mawera "Skleněný pokoj".

Kniha popisuje osudy známé brněnské vily Tugedhat od počátků její výstavby až po dnešek a současně osudy jejích majitelů a jejich přátel. Jména hlavních hrdinů jsou smyšlená a smyšlený je i název vily. Na této knize je zajímavé, že ji napsal anglický autor Simon Mawer, který, jak jsem se dočetla v knize, ale i z jiných zdrojů, má k Brnu velmi vřelý vztah.

Původně se mi do čtení moc nechtělo, ale nakonec jsem knihu přečetla dost rychle a se zájmem. Potom jsem trošku projela internet abych se o autorovi dozvěděla něco víc. V knihovně mi byla doporučena další kniha tohoto autora "Mendelův trpaslík". Děj se opět odehrává u nás a kniha je prý velmi dobrá. Už se těším, jak si ji přečtu.

Dva tipy na dobré čtení

Nejdříve představím knihu, kterou mi doporučila moje paní knihovnice a musím říci, že, jako vždy, doporučila dobře

Titulní strana mluví za všechno. Jan Šmíd, jako zpravodaj Českého rozhlasu působil, jak známo, v mnoha zemích. Kniha není cestopis ani sbírka jeho reportáží. Zachytil v ní postřehy ze svého působení ve Francii, kde se setkal se zajímavými lidmi a zúčastnil se různých akcí. Popisuje zde, místo, odkud vysílal reportáže a jakým způsobem je odesílal do rozhlasu atd. Slovo je doprovázeno četnými fotografiemi. Je to moc příjemné čtení.

Toto je kniha, kterou právě dočítám

Pdtitulek Hříšní lidé Království českého napovídá, že to nebude asi žádný vážný historický román, ale nějaká oddychovka. Ve skutečnosti je to velmi napínavá detektivka z dob panování Přemysla II. Otakara. Zločin zde řeší královský prokurátor Oldřich z Chlumu. Autor Vlastimil Vondruška napsal ještě několik dalších detektivek se stejným podtitulem, ze stejné doby. Jednu už jsem přečetla, líbila se mi a tak jsem si vybrala další. Čte se jedním dechem.

Noah Gordon

Noah Gordon je americký spisovatel, kterého jsem objevila před lety, kdy jsem si koupila jeho román Šaman. Knihu jsem přečetla jedním dechem a nato jsem objevila jeho další román Ranhojič, ten jsem přelouskala se stejným nadšením. Pak násleoval román Lékařka. Tyto knihy mají společné to, že se jedná o příběhy skotského lékařského rodu Coleů, počínající v 11. století až po současnost. Pak následovaly další knihy, přeložené do češtiny,  které se mi ocitly v knihovně.

Knihy Noah Gordona jsou převážně historické, z lékařského prostření , často s židovskou tématikou. O autorovi se moc nedozvíme, protože si své soukromí pečlivě hlídá.

Vřele doporučuji k přečtení. Sama jsem si četbu Ranhojiče nedávno zopakovala.

Smutkem neobtěžuju

Tuto knihu jsem přečetla během dvou minulých dnů. Doporučila mi ji naše paní knihovnice a na tu já dám, protože ví přesně, jaké je moje gusto. Je to kniha rozhovorů mezi  autorkou - novinářkou a První dámou, pořízených v průběhu více let. Text je hojně doprovázen fotografiemi.  Ač otázky byly mnohdy velmi nepříjemné, paní Livia si s nimi vždycky bravurně poradila a zachovala, jak se říká "glanc". V životě to neměla a nemá lehké, se vším se ale dokázala a dokáže vyrovnat. Klobouk dolů před takovýmto člověkem. Vřele doporučuji.

Sláva velikánům, aneb nebojte se poezie !

Moji pravidelní blogoví návštěvníci vědí o mé snaze sehnat sbírku básní Maminka od Jaroslava Seiferta. Nakonec se mi to podařilo, ale předcházelo tomu pár prohlídek antikvariátů. V jednom obchůdku mi padl do oka tento skvost

Knížečka mě zaujala, už jenom svým stářím

  V roce 1948 byla věnována jisté Martičce

Chtěla jsem ukázat jiné, méně známé, nádherné  verše, ale  počáteční písmeno v tomto provedení bylo jenom zde a to se musí vidět

Ilustrací není mnoho

Kniha neobsahuje jen Máj ale i další Máchovy básně a dokonce jeho prvotiny, psané německy.

Literaturu jsem milovala už jako dítě, ale nebyla jsem žádným horlivým milovníkem poezie.  Měli jsme na gymnáziu výborného profesora literatury, bylo to v 70. letech minulého století a on nás učil i o takových autorech, kteří byli v té době zkázáni, my jsme si to vůbec neuvědomovali, poznala jsem to teprve časem a on nám to připomenul až na nějakém setkání po letech.

Když jsem se začetla do Máje, přiznám se, že mi až lezl mráz po zádech, taková je to krása.  Mácha byl výjimečný člověk. Jeho životopis je velmi zajímavý. Mácha zemřel roku 1836, bylo mu 26 let. Dozvěděla jsem se, že jeho pravé křestní jméno bylo Ignaz, česky Ignác.

Na jednu věc nesmím zapomenout. Karel Hynek Mácha se narodil 16.11.1810. Zítra tomu bude 200 let.

Tyto verše jsou v úvodu knihy. Existuje v dnešní době ještě pojem vlastenec? Mácha by se asi divil....

A na závěr prozradím, že se mi poezie začíná líbit, to bude asi tím věkem...