V hudbě život Čechů...

Včera jsem po dlouhé době vyjela do svého rodného města, navštívit sestru Květu. Na ostravském hlavním nádraží mám půlhodinovou pauzu, kterou využívám obhlídkou vestibulu, kde vždycky najdu něco nového. Tentokrát to byl obchůdek s levnými knihami. Nejela jsem tudy od prosince, takže pro někoho to už není asi novinka. Nejvíc mne ale zaujalo černé piano s černě natřenou školní židlí. Věděla jsem, že sem bylo umístěno, dokonce vím, že se na něm opravdu hraje, ale nějak jsem na to zapomněla.

Bylo krátce po šesté hodině ráno, všední den, školní rok, dospělí cestující spěchali většinou do práce....

Piáno bylo opuštěné, hala poloprázdná, tak jsem se odvážila objekt prozkoumat a zdokumentovat.

Myslím, že jsem na nic nezapomněla a věřím, že si to místní strážci pořádku ohlídají. Pokud se najde nějaký dobrý pianista, může to být pěkný zážitek.

Tento projekt se mi líbí a moc mu fandím. Viděla jsem pár reportáží z Prahy, ale vůbec jsem netušila, že je toho po republice víc.

Vzpomínka na prázdniny

Prázdniny nám skončily, nejstarší vnučka je už třeťák a dvě mladší se za ty dva dny doslova zabydlely ve školce, jenom ta nejmladší zatím zůstala u maminky.

Kam by také chodila, tam je nejlépe!

Ale u babičky to také nebylo k zahození. Přes prázdniny se u nás vystřídaly všechny vnučky, ty mladší nakrátko, nejstarší tu byla 14 dnů. Měla jsem tak možnost pozorovat, co holky baví a jestli je to jiné než tenkrát, před lety. Měly k dispozici velkou zahradu, včetně ovoce. Kreslení křídami bylo povolené jenom v určitých místech, ale prostor byl dost velký. I místo pro skákacího panáka se našlo. Na venkově nesmí chybět zvířata, naše Bobina to zachránila. Je už stařičká, na nohou se sotva drží, ale nikde nesmí chybět!

Skákání přes švihadlo je také stále holčičí záležitost i když to chce více trénovat a co tam dělají v parném létě ty gumáky? To víte, po ránu je ještě rosa...

Nač drahé hračky? Takový sušák na prádlo, to je bezvadný kolotoč a navíc se na něj dá připevnit i houpačka!

Bublifuk za našeho dětství nebyl, ale vím, že nám dobře posloužila mýdlová voda a obyčejné brčko..

Pro nás, milovníky četby, tu mám dobrou zprávu, určitě zatím nevymřeme, zde je důkaz!

I v posteli se dá v budoucnu číst!

Někdy jsme trávily ( my holky ) čas ve městě. Tento vodotrysk se Markétce líbil už dávno a tak přistupovala blíž a blíž, až z toho byly mokré kalhoty až k pasu...

Co by to bylo za prázdniny, kdyby se nenavštívila nějaká pamětihodnost. Toto je světnička v muzeu včelařství v sousední vesnici.

Těch aktivit bylo ještě hodně, šití na panenky, míč taky neležel ladem, navštívily jsme bazén i v lese jsme byly. Myslím, že se ty hry od našich neliší. Jen jedna věc se liší. Ať je venku krásně nebo leje, ať je, co je, na prvním místě je počítač a věta : " Babi, můžu jít po tobě?"

Povídání o tom, jak krtek babičku zachránil

Ano, je to přesně tak, krtek mě zachránil. No, abych to upřesnila, Krtek s velkým K, Krtek pana Milera! Jak k tomu došlo? Asi takhle.

Syn mě požádal, jestli bych nepohlídala jeho dcerku, které budou v únoru 2 roky. Přes to, že jeho malá rodinka bydlí ve stejném domě, Elišku jsem zatím dlouhodobě nehlídala. Když mi ji první den přivedli, byla moc smutná a já jsem měla velké obavy, jak to spolu zvládneme. Pak mne ale napadlo, že něco zkusím, vytáhla jsem DVD s Krtkem a ukázala ho vnučce, protože vím, že jí Krtečka občas pouštějí.  Nedoufala jsem ve velký a dlouhodobý  účinek, vzhledem k jejímu věku. Jenže najednou se uplakaná tvářička začala usmívat. Když se krtek objevil na obrazovce, Eliška začala dokonce napovídat, kdo se objeví a co bude dál, tím jsem zjistila, že stejné DVD má doma a že ho viděla určitě mnohokrát. Dopoledne nám rychle uběhlo, Obě jsme byly nadmíru spokojené, já jsem zastala i pár nezbytných prací, absolvovali jsme malou procházku za účelem nakrmení místních divokých kačen a po návratu jsme si na žádost vnučky daly krtčí REPETE a opět jsme se zájmem sledovaly, jak si Krtek nechal renovovat autíčko, jak s myškou slavili Vánoce a vyzráli nad zlobivým havranem atd. Druhého dne jsem měla domluveno opět hlídání. Společný den byl zahájen krtčím DVD, sledovanost byla stejná, jako předešlého dne. Po odpolední procházce a zhlédnutí populární Kouzelné školky s Františkem a Michalem si Eliška řekla opět o Krtečka. Nabídla jsem jí Pejska a kočičku, kocoura Vavřince, ale ona chtěla jedině Krtka, to už si  pro ni přišli rodiče.

Závěrem bych chtěla vzdát hold panu Zdeňku Milerovi. Řekněte, kdo umí zaujmout děti od tak útlého věku! Nejsem zastáncem vysedávání dětí u obrazovek, ale někdy je to opravdu záchrana. Jeho pohádky postrádají agresivitu, jen maličké zlobení, které je nenásilně potrestáno a nakonec jsou všichni kamarádi!

S Krtkem jsem se setkala i několikrát vloni v Anglii. Já jsem jako dítě chodila na Krtečka do kina a to už je pěkně dávno. Krtek je prostě nesmrtelný!

4.1.2011

Dnešní den byl u nás krásný a slunečný, jen na pár hodin se nám sluníčko schovalo. Jsem ráda, že se mi tento jev podařilo spatřit. Doma jsem žádnou clonu nenašla, na radu moderátorky rozhlasu jsem vyhledala starý vyvolaný kinofilm a ono to fungovalo! Vzpomněla jsem si na zatmění slunce před deseti lety, na ten zvláštní stísněný pocit a na to ticho.. Foťák jsem ani nevytáhla, myslím, že by to bylo zbytečné, mnozí z nás ale pořídíli nádherné snímky.

Včera a dnes mi dělala společnost moje čtyř a půl letá nejzlobivější vnučka. Celou dobu byla moc hodná a pěkně jsme si to spolu užívaly, až  do doby, kdy jsem ji měla odvézt autobusem domů nastal zlom a já jsem byla v koncích. Svým dětem bych pořádně naplácala... Vnučka teprve v prádélku a odjezd autobusu se blížil. Nakonec jsem sice neplácala, ale pořádně řvala, autobus jsme chytily. Holčinu jsem v pořádku odevzdala, ani pozvání na kafe nepřijala a utíkala si užívat svobody... Však si ji zasloužím, svátky u nás byly rušné..

Svobodu jsem si užívala zdravě v plaveckém bazénu na fungl novou permanentku. Pozor, to není plnění novoročního předsevzetí, žádné nemám. Do bazénu chodím celkem často. Jenže ouha! Já nemám předsevzetí, ale těch šílenců tam bylo tolik, že dvě protiplovoucí osoby se musely před střetem zastavit, vyhnout nebylo kam. Věřím, že do února je to všechny přejde a opět bude v bzénu místo.

Doma jsem se přesvědčila, že jsem opravdu sama, překročila jsem hromadu hraček a ostatního nepořádku a s heslem : "Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat také zítra", jsem se pustila do lenošení...