Velikonoční přání

 

Se zpožděním, ale přece. Přáníčko jsem měla nachystané včas, ale tím, že už nevyužívám Českou poštu, hřeším na to, že je možné popřát v každou denní i noční hodinu. Nakonec jsem to stihla. Tak nám letos kvete stará třešeň a vůbec celý sad. Ten pohled je úžasný a já jsem se musela podělit. 

Moje vítání jara

    

Z ročních období mám nejraději jaro, pak podzim, následuje léto a zimu nemusím. Letošní jaro s námi trošku laškuje, já ho vítám už  od konce února, to jsem si koupila  v  květináči petrklíč, který šel brzy zubožený na zahrádku. Každým rokem začátkem března chodím na jedno místečko, kde mne vítají tito poslové jara.

Hustopeče na jižní Moravě, 22. březen, Slavnosti mandloní. Naskytla se mi příležitost se na toto místo podívat. Trošku jsem byla zklamaná, představovala jsem si to jinak. Já jsem sice byla připravená na cca dvoukilometrový výšlap do kopce, hůlky nosím všude s sebou, ale těch lidí a stánků... No dalo se to přežít. Mandlovice se vezla domů, nebyla sice z místních zdrojů (ty jsou jenom na okrasu).

Nejlépe je doma, v lese, v klidu. Sasanky stále kvetou. Když kvetou sasanky, je čas medvědího česneku.

U nás ho roste všude plno. Vnučka mne doprovodila. Tentokrát jsem nedělala žádné velké zásoby. Česnek jsem posekala sekáčkem na bylinky nadrobno, napěchovala do skleničky, posolila a zalila olejem. Část posekaného česneku jsem zamíchala s máslem, vyválela za pomoci fólie 2 válečky a dala do mrazáku ztuhnout.

Tady je ale moje největší radost. Naši čápi. Přiletěli prý čtyři, asi s jejich loňskými dětmi. Dětičky se musely dát svou cestou a máma s tátou provedli nutné opravy svého domečku. Máma už sedí na vejcích. Je to jejich čtvrtý rok. Za tu dobu dvakrát vyvedli rodinku. Snad i letos bude všechno v pořádku.

Všude to voní a se pilně pracuje.

I já se snažím, než korálky definitivně přes léto odložím.

Ještě něco pro koledníky.

Přeji pohodové jarní dny, plné sluníčka a bez mrazíků.

O mé rodině a jiné zvířeně

Jistě někteří znáte tuto knihu. Zrovna nedávno běžela v rozhlase její četba na pokračování. Kdysi jsem ji četla a cestopisy s panem Durrellem jsem viděla také kdysi dávno v televizi. Ale já jsem nechtěla psát o knize, ale o naší zvířeně. Ještě před nedávnem jsme, kromě pavouků, neměli s manželem doma ani živáčka. Naši milovaní pejskové nám odešli do psího nebe a ostatní zvířátka jsme časem "zrušili". Když i manžel odešel, nastala úplně jiná situace. Do našeho domu se přistěhoval syn s rodinou a zvěřincem, který za ty čtyři roky různě ubýval a přibýval. Současný stav je:  2 psi, 1 králík, 2 krysy, jedna kočka, 11 slepic a 1 kohout. Z toho moje: 5 slepic a 1 kohout. Kurník máme společný, vejce mých slepic jsou hnědá, ostatní jsou modrozelená ( tak si je rozeznáme ). Kohouta jsme pořídili s tím, aby zajistil v kurníku pořádek, už bylo načase. Je to krasavec, pochází až z Čech a v kokrhání  je jednička v okolí.

A tento krasavec nás nedávno pořádně potrápil. Večer jsme ho přehlédli a ráno zjistili, že pobíhá u sousedů za plotem. Neviděli jsme v tom problém. Za asistence syna a sousedky bylo všechno jednoduché, tedy zdálo se. Plánovaná strategie nevyšla a vyplašený kohout vyletěl otevřenými vrátky na sousední louku a dále přímo na státní silnici, která je v naší obci zvláště frekventovaná. Najednou byl pryč. Už jsme viděli to nejhorší, ale kohout zmizel. Večer jsme slyšeli od vzdálenějších sousedů kokrhání, jenže na vesnici mají kohouta v každé chalupě.

Jako poslední možnost jsme využili moderní techniku. Téměř každý týden na stránkách naší obce někdo hledá zatoulaného psa nebo obráceně, pes hledá páníčka. Tak proč nehledat kohouta?

Je až s podivem, kolik lidí sleduje dění v obci. Přihlásili se první pozorovatelé. Kohout prý sedí u nich na plotě. Blížila se další, už třetí noc a kohout opět zmizel, ale byl naživu. Všichni jsme ho litovali, že musí být za tři dny pořádně hladový a vyplašený. Také my jsme byli už pořádně unavení. Třetí den jsme se vydali za kohoutím kokrháním, tentokrát jsme měli štěstí, připravená taktika zabrala a kohouta se nám podařilo chytit, tedy zahnat na naše území, kde měl nachystanou mističku s dobrůtkami.

Mistička zůstala bez povšimnutí a náš hrdina utíkal mezi družky plnit své povinnosti v rámci hesla : "Nejdřív práce, potom zábava".

V současné době je na našem dvorku klid, až na to kokrhání, to je tedy síla! Jak píšu, dle našich obecních stránek se minimálně jednou týdně zatoulá nějaké zvíře, jednou to byl i pštros.

A tak tu žijem...

Vánoční tvoření

 

Od léta minulého roku  jsem se zabývala šitím korálkových vánočních ozdob. Nejdřív jsem se to učila s tím, že vytvořím jeden kousek a půjdu dál, ale pak mne to tak chytilo, že tvořím hvězdičky i po Vánocích.

Není to tak složité, jak se zdá, ale je to náročné na čas a na oči, ale užívám si to.

Hvězdičky na fotkách jsem darovala.

Přání

 

Adventní pozdrav z Krakova

Minulý týden jsem měla možnost navštívit adventní trhy v polském Krakově. Nejsem příznivcem zimního cestování, jsem raději za pecí, ale ta nabídka byla výhodná a já jsem se už několik let chystala do Krakova na památky, tak jsem vyrazila.

Kromě trhů jsem byla zvědavá na trubače a on opravdu troubil každou hodinu. Dlouho nám trvalo, než jsme zaregistrovali, odkud troubení vychází. Bylo to z té větší kulaté věže. Trubač chodil dokola, vždy se otevřelo jedno okénko, zatroubil a pokračoval k dalšímu. Diváků bylo, jako v Praze u orloje.

Jak vidno, počasí bylo sychravé, nepříjemné, ale naštěstí to neklouzalo. Všude byly cukrárny a restaurace, kde se dalo za normální peníz najíst a ohřát. Nedalo mi, abych neukázala hejna holubů, které si tam asi pěstují pro turisty. Být v jejich blízkosti není vůbec příjemné, už mám svoje zkušenosti.

Turisté se mohou projet po městě v kočáře, těch tu bylo opravdu hodně.

Něco z folklóru

Něco z tržnice, nejvíce mne zaujaly ty válečky na těsto.

Pomalu se setmělo

Každá restaurace podél náměstí rozšířila svoji působnost o takovéto vyhřívané stany.

Byl čas na návrat.