Už delší dobu se chystám pozastavit nad tématem čas. Ten nápad mi vrtá v hlavě od té doby, když jsem skončila se zaměstnáním. Zde by bylo na místě napsat, teď mám spoustu času, ale není to pravda. Aktivity jsem si sice rozložila podle svých představ, v podstatě jsem svobodný člověk, ale zase ne tak docela.
Začnu tedy jinak. V posledních čtyřech letech svého zaměstnání jsem poznala na vlastní kůži, co je to stres, co je to všude říkat, že nemám čas, odbývat svoje blízké a známé a vlastně i samu sebe. A čas letí, život letí...
A já jsem měla to štěstí vysvobodit se z tohoto začarovaného kruhu, stát se znova člověkem a volně dýchat. Jenomže v tom kruhu zůstali moji známí a přátelé, kteří zase na oplátku říkají, nemám čas, víš jak to chodí... Nedávno jsem potkla moji kamarádku, spolužačku, se kterou jsem se neviděla možná dvacet, možná třicet let, naše setkání nás obě viditelně potěšilo, asi v pěti minutách jsme si řekly to nejdůležitější, co se událo za tu dobu, co jsme se neviděly a ona, celá nesvá, že marní čas, někam zmizela, aniž bychom si na sebe předaly kontakt. Škoda.
Tak mi zmizela moje maminka a můj tatínek, aniž bychom se před tím rozloučili a řekli si všechno důležité. Já jsem tenkrát neměla čas, když oni byli ještě při síle a mohli jsme se vzájemně užít...
Moc bych se přimlouvala, věnujme svým blízkým a známým alespoň trošku času, pokud to ještě jde.