Moje srdíčková záležitost a jedny bezprsťáky

Kdysi před Vánocemi jsem požádala naši Ivetku, aby mi pod stromeček uháčkovala bezprsťáky. Pro nezasvěcené - rukavice bez prstů. V poslední době je to velký hit, ale já jsem je chtěla hlavně kvůli fotografování v zimě. S rukavicemi fotit neumím a s mým novým titěrným foťákem to ani nejde. Dala jsem jí několik tipů na návody z internetu a bezprsťáky byly brzy hotové. Jenže se zkoušelo na jinou ruku a když došlo na mne, bylo jasné, že se do rukavic nenasoukám. Nové bezprsťáky jsem s díky odmítla s tím, že to tentokrát zkusím sama. Byl to můj druhý háčkovací pokus po mnoha letech. A takhle to dopadlo:

Vyháčkované blogérečky ať laskavě přivřou oči, je to prostě učňovské dílo...

Ale, ať už to uzavřu! Bezprsťáky jsem zatím testovala 2x a obstály na jedničku. Měla jsem je na dvou výšlapech, kdy jsem použila turistické hole a pilně jsem fotila. Nejdřív hole studily, ale postupně se ruce nějakým způsobem ohřály a odhalené prsty byly teplé. Samozřejmě, pokud teplota klesne hluboko pod bod mrazu, zahřejí jenom teplé prstové rukavice!

Když jsem byla tak rozháčkovaná, napadlo mne, že vyzkouším něco menšího. Zkoušela jsem, zkoušela, trénovala krátké sloupky a vylepšovala...

Nejdřív

Potom

Dohromady

A další rozpracované

Srdíčka jsem vyplnila dutým vláknem a hojně přidala loňskou sušenou levanduli, takže budou sloužit, mimo jiné, jako vonítko.

P.S. Základy bezprsťáků a srdíček jsem čerpala u Blanky. Blani Díky.

Magdalena

Toulavé boty, to je téma, o kterém mohu letos psát každý týden. Turistický spolek funguje, jako nikdy před tím, ať je teplo nebo zima. Magdalena není nová členka spolku, ale necháme se překvapit, postupně k ní dojdeme...

Po třech týdnech nelednového počasí přišla konečnně zima. Přes noc ze středy na čtvrtek napadlo u nás trošku sněhu a také nám malinko přimrzlo. I vydaly jsme se do lesů sníh náležitě přivítat.

Bylo pod mrakem, na stromech mráz vykouzlil bílé krajkoví. Škoda, že nesvítilo sluníčko, to by to krajkoví vypadalo jinak a jak by se krásně třpytilo!

Jak tak často s holkami chodíme, od nového roku poctivě každý týden, mám stále ten dojem, že teď v zimě, je k vidění více, než v jarním a letním období. Ve své lenosti jsem vynechala reportáž z našeho výletu do Hukvaldské obory, ten se konal o týden dřív. Odtud mám fotky od zvířátek, přes zamrzlou studánku až po rozkvetlý růžový strom a to jsme nestačily vyfotit ptáčka ledňáčka, který prý poletoval kolem potoka, to mě fakt naštvalo, protože ptáčka ledňáčka jsem v životě neviděla. Ty Hukvaldy ukážu určitě někdy příště.

A tady, značně promrzlé, přicházíme k cíli naší cesty. Je to kaplička, zasvěcená sv. Máří Magdaleně. Odtud název místa: "Magdalena". Nacházíme se v katastru obce Kunčice pod Ondřejníkem a v těsném sousedství obce Kozlovice.

O kapličce jsem se nikde nedozvěděla žádná data, prostě nikde nic...

Nacházíme se na tzv. Valašské cestě, která spojovala hrad Hukvaldy se salašemi v horách.

Malým otvorem v okénku nedokonalé zvěčnění udržovaného interiéru. Svačina vestoje u nedaleké lavičky a zpět do vesnice na autobus.

Cestou zpět jedna otázka : "Kdo číhá za vraty?"

Na závěr výborná káva a domácí koláč u krbových kamen, v jedné útulné cukrárně, před odjezdem autobusu...

Žítkovské bohyně

Právě jsem vrátila do knihovny knížku Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Ještě, než jsem si ji vypůjčila, měla jsem k dispozici několik dobrých referencí ( včetně té od Marušky Fukčárinky ). Byla jsem zvědavá, co se pod tím zvláštním titulem skrývá.

Nikdy jsem neslyšela o tom, že na úpatí Bílých Karpat, v obci Žítková a v okolí Starého Hrozenkova žily po staletí ženy se zvláštní schopností pomáhat lidem, vidět do budoucnosti i do minulosti, ovládat různé přírodní živly atd. Říkalo se jim bohyně. Poslední skutečná bohyně Irma Gabrhelová zemřela v roce 2001. Její pravé jméno uvedla autorka i v knize.

Protože jsem líná popisovat obsah knihy a myslím, že to není ani na místě, proletěla jsem internet, přečetla si pár recenzí a tu, která mi mluví ze srdce, najdete zde.

Ani v uvedené recenzi nenajdete obsah knihy, tu si musíte jedině přečíst a to stojí za to .

Na Tři krále

Já vím, že už je dávno po Třech králích, ale slunečné a netříkrálové počasí mi nedá, albych na ten letošní den nevzpomněla, protože byl tak krásně jarní, že nás s holkami opět vylákal do přírody. Popravdě jsme ještě ráno nevěděly, co nás čeká, protože v noci trošku pršelo, ale ráno už svítilo sluníčko, jako v březnu.

Teprve teď, v novém roce, pomalu poznávám, co nám udělali před Vánocemi s autobusy. Některé zrušili, jiné zavedli, ale jezdí jinou cestou, co bylo zažité desítky let ke spokojenosti cestujících, to už není pravda. Prostě totální chaos. V našem kraji jsou vesnice dlouhé několik kilometrů, když vám tedy zruší zastávku, tak se domů pořádně našlapete. To jsem trošku odbočila, ale ne tak docela, protože tato fotka vznikla, když jsem ve městě čekala téměř hodinu a půl na holky, které jsou většinou místní a mohly si pospat. Já jsem se potulovala podél řeky Ostravice a pozorovala vodní ptactvo.

To je jiná řeka, jmenuje se Morávka a my její společnost často, cestou z hor nebo na hory, vyhledáváme. Tady jsme už s holkami na cestě. Užíváme si sluníčka a mylně si představujeme, že se blíží jaro.

Po cestě jsme objevily krásně zelené listy náprstníku, kvetoucí barvínek a dokonce jednu živou žížalu.

Když jsme vystupovaly z autobusu, spatřily jsme v lesích, pod Lysou horou velký kouř, byly jsme přesvědčeny, že tam hoří něco velikého, ale kouřilo to celé dopoledne, to asi dřevaři pálili větve.

Nemilá záležitost, malebné chaloupce se propadla střecha. Během putování naším krajem narážíme často na staré, či novější dřevěnice, které lákají k vyfocení. Ten den jsem nafotila tři, ale uvědomila jsem si, že v některých bydlí lidé a určitě by se jim nelíbilo, že ukazuji jejich majetek na internetu. Moje kolegyně, náruživá fotografka, měla tak velké nepříjemnosti, když ji jednou překvapil majitel.

A tak jsme se dostaly na stanici autobusu v obci Pražmo. Tady jsem už fotila za pochodu a pak ty fotky podle toho vypadají.

Ještě jedna zajímavost a už si to míříme domů, vlastně do města, kde mne čeká opět velká neznámá s dopravou domů. Uklidňuji se, že se to nějak časem utřese. Z okénka autobusu vidíme mladíka v kraťasech a v triku! I my jsme se během cesty zbavovaly některých svých svršků. Nebyly třeba rukavice, šály ani čepice. V batohu jsem měla uschované svoje první vlastnoručně háčkované bezprsťáky ( rukavice bez prstů, vhodné pro focení ), ani ty jsem nepoužila, ale aspoň mi je holky pochválily. Však se ještě užijí, zima teprve přijde.

Včera opět celý den svítilo sluníčko, dnes už bylo trošku pod mrakem a ochladilo se. Takový leden jsem ještě nikdy nezažila.

První vycházka v letošním roce

Jak už jsem psala ve svém předešlém článku, holky z našeho turistického spolku se začaly ozývat hned po Vánocích. A včera jsme opravdu uskutečnily naši první vycházku. Je fakt, že začátkem nového roku by mohlo být trošku nasněženo, příroda vyhlížela poněkud smutně, ale aspoň nepršelo a nefoukal ten silný vítr, jako o Vánocích.

Pár zastávek autobusem, potom stoupání do příkrého kopce a otevřel se nám nádherný výhled na nezasněžené Beskydy, ale snad se brzy dočkáme sněhu, který krajinu úplně změní.

Kdopak tu asi bydlí? Že by baba Jaga? Chaloupka, jako z pohádky, kdysi malebná, celá zarostlá starými ovocnými stromy. Působí hrůzostrašně. Nejsem tu poprvé, několikrát jsme s rodinkou kolem ní prošli, myslím, že jsme byli i uvnitř, dveře chybí. To už bude hodně let.

Utíkáme od chaloupky na kopec, naskýtá se mi zajímavý pohled. Mraky se honí oblohou, chvíli vykukuje sluníčko, chvíli to vypadá, jakoby se stmívalo.

Jednou nahoru, jednou dolů, tak to na horách chodí.

Vzadu je masív Radhoště a my jsme fascinovány slunečními paprsky, které vystupují z mraků a dopadají na domky v údolí a zase se schovají. Všechno se to opakuje a my fotíme a fotíme, ale sluníčko je prevít a focení moc nepřeje, málo fotek se podaří. Prostě bylo to mnohem hezčí, než zachytil můj foťák.

Příroda je krásná ve všech ročních obdobích, za každého počasí, chce to jenom umět se kolem sebe dívat.