Cesta do Yorku

Slíbila jsem, že než definitivně odložím a uzavřu svůj anglický deníček, popíšu moje zážitky z Yorku. Než jsem podnikla tuto cestu, prostudovala jsem mapy a zjistila, co dostupného by bylo k vidění. Jasně, že to byl především York, kde se psaly anglické dějiny. Nejvíce mi ale utkvěla v hlavě nádherná katedrála, kterou jsem už také ukázala na svém blogu.

Tak tedy, z Hullu do Yorku to zase není až tak blízko. Cestu jsme si naplánovali hned na počátku našeho pobytu. Jeli jsme patrovým autobusem, který zastavoval téměř u každého patníku, ale zase to mělo tu výhodu, že jsem mohla v klidu, pěkně zhora, nasávat atmosféru anglického venkova. Po cestě přistupovali lidé, pro nás podivně odění, hlavně ženy, měly slavnostní šaty a hlavu ozdobenou buď velikananáským kloboukem navíc s nějakou velikou ozdobou nebo jen s ozdobou ve vlasech. Všichni vystupovali v Beverly, což je také krásné historické město, do kterého jsem se, bohužel, blíže nedostala. Předpokládali jsme, že jedou na nějakou velkou slávu, ale to jsme ještě netušili, co povezeme večer zpátky. Škoda, že se mi tu parádu nepodařilo zachytit foťákem.

Do Yorku jsme přijeli kolem poledne, já jsem měla jedinou vidinu - katedrálu, ale syn mě zavezl na konečnou k vlakovému nádraží, kde se nacházelo muzeum železnice o kterém jsem se už také zmínila. Když už jsme tady byli, tak jsem chtě-nechtě vykročila mezi vagóny.

Muzeum, které se nachází v těsné blízkosti vlakového nádraží York, vzniklo pravděpodobně z jeho části. Je opět zdarma a návštěvníci zde najdou veškeré vymoženosti pro pohodlnou prohlídku, jak už se zmiňuji v předešlých článcích, včetně zapůjčení vozíků pro invalidy, či méně pohyblivé.

Exponáty byly umístěny v hale i venku

Zde se se parta mužů pokouší rozhýbat stařičký stroj, určitě se jim to podařilo, ale my jsme museli dál. Z muzea vyjíždí také v pravidelných intervalech historický vláček.

Automaty na jízdenky

Vagony byly jako malované

Pár nápisů

Mnohé vagony byly oživeny figurínami

Nezalitovala jsem ani na chvilku, že jsme toto muzeum navštívili, bylo to velmi zajímavé poznání. Oba se synem jsme měli ale smůlu, protože se nám téměř současně vybily baterie u foťáků a to nás čekaly ještě ty nejdůležitější památky. Naštěstí v místním obchodě měli baterie do synova foťáku, tak výlet byl zachráněn!

Z muzea železnice vzhůru za katedrálou! Pěkně pěšky a po hradbách, které obklopují historickou část města. Kousíček je vidět na této fotce i s katedrálou. Ale o tom zase až příště.

Ještě vám povím o cestě domů. Jak už jsem se zmínila v Beverly se konalo něco, kam proudily davy lidí, pro nás nezvykle oblečené. Když jsme na zpáteční cestě zastavovali v Beverly, akce končila, byly to pravděpodobně dostihy. Na zastávce stály davy v podroušeném stavu, dámy kloboučky nakřivo, v rukou lodičky, nohy bosé, všichni veselí. Byla jsem zvědavá, co na to řidič. Řidič byl v pohodě, asi byl zvyklý. Chvilku trvalo, než všichni nastoupili, autobus nabral trošku zpoždění . V autobuse se začalo zpívat, ale všechno v mezích slušnosti. Nakonec jsme dojeli v pořádku do Hullu. Doufám, že jsem s tímto zážitkem nenudila, ale celé to bylo takové klasicky anglické, až na ten alkoholový odér, ten máme i u nás..

Muzeum ulice

Vloni jsem na těchto stránkách popisovala svoje zážitky z cesty po Anglii.  Bohužel, nestačila jsem všechno napsat, zbylo mi stále ještě hodně dojmů a hodně fotek.

O muzeích jsem se zmínila všeobecně a nyní bych chtěla jednotlivá muzea trošku víc přiblížit.

Hned první den jsem navštívila Muzeum ulice v Hullu, přesně Streetlife Museum.  Vstupné po nás nechtěli, mohli jsme si všechno ohmatat, zakroutit volantem, zmáčknout kdejaký knoflík.  Toto muzeum zachycuje život na ulici města Hull od dob koňských povozů až po současnost.

V muzeu nejsou vystavovány jen dopravní prostředky, ale vlastně všechno, co se týká života na ulici, obchody, různé "automaty" na jízdenky, reklamy, dopravní značky, osvětlení, a plno dalších věcí.

Muzeum je rozděleno na několik částí.  V části, týkající se koní, tedy koňské dopravy, byla velká tma, takže fotky zde pořízené, nestojí za nic. Ale toto oddělení mě zaujalo hlavně tím, že byste ho poznali i poslepu. Již z dálky bylo mírně cítit koňským trusem, zajímalo by mě, jestli mají za tímto účelem "dvorního dodavatele". Na různých místech byla rozmístěna čidla. Když jste vešli, ulice náhle ožila, ozývali se  zvuky povozů, lidských hlasů, koňských kopyt, štěkání psů, přibližně   tak, jak to kdysi na ulici vypadalo. Plno figurín lidí v dobových kostýmech, koně vypadali jako živí.

Tento pes na nás velmi štěkal

Reklamy na výrobky, které kupujeme dodnes

Obchod s cyklistickými nebo motoristickými  potřebami

A už jsme v oddělení jízdních kol

A teď jsme se ocitli blíže k současnosti

V oddělení koní byl mírně cítit koňský trus, obchůdky voněly tím, co se tam prodávalo, v potravinách potraviny, v lékárně léčiva, v obchodě s drogistickým zbožím mýdla, čistící prostředky a.p.

Na konci pobytu jsme  muzeum navštívili znovu. Myslela jsem, že v tomto článku shrnu návštěvu všech muzeí, která jsme navštívili, ale prostě mi to nevyšlo a budu se muset alespoň ještě jednou vrátit.

Fotky, jak jsem řekla, nejsou kvalitní, ale bylo to částečně zaviněno tím, že jsem netušila, že zde můžu fotit, než jsem si na to zvykla, chvíli to trvalo a potom jsem cvakala všechno, co jsem viděla, abych o nic nepřišla a tak to dopadlo.

Jak se tak po půl roce vracím, stále víc lituji své chabé znalosti angličtiny.  Bez ní je člověk ztracený, na ulici se možná dá nějak domluvit, ale třeba na letišti, tam i když letíte do Prahy, tam se s vámi nikdo česky bavit nebude..

Mahátmá Ghándí, pokropený od deště, sídlí v parčíku před budovou muzea, moc se mi líbil

Doprava a dopravní prostředky

Ještě několikrát se chci vrátit k mé cestě po Anglii. Tentokrát se zmíním o svých zkušenostech s tamní dopravou a dopravními prostředky.

Tak toto je naše letadlo, které nás přepravilo z Prahy přes oceán do Leedsu a zpět.

Stejné letadlo, vlevo vozík s batožinou, vpravo se blíží nástupní nohvice (odborníci prominou).

Pohled z letadla na křídlo před odletem, přiznám se, že si nepamatuji, že jsem ještě v letadle vytáhla foťák. Pak už byl  schovaný až do dalšího dne. Všimněte si, prosím, těch mraků, za chvíli už budeme nad nimi a zažijeme, úžasný pohled na širou nádherně bílou neprůhlednou  pláň, ostře svítící slunce ještě v 19 hodin večer a blankytně modrou oblohu, což umožnil hodinový časový posun. Moc mne mrzí, že tento zážitek nemám nafocený, ale kdo to zažil, tak  se mnou jistě bude souhlasit. Otrlí cestovatelé, ať se mi nesmějí a raději nečtou. Ještě musím říct, že mráčky se nakonec slitovaly a v místech přeletu mezi pevninami nám ukázaly moře.

Letadlo letělo v obou směrech podle letového řádu, všechno proběhlo, jak má být, jen ta jazyková bariéra...

Hned po přistání jsem si musela zvyknout na dvě věci, jízdu vlevo a volant vpravo. Před letištěm na nás čekali naši přátelé se svým, v Anglii koupeným autem a se slovenskou navigací. Vydali jsme se na jeden a půl hodinovou jízdu noční dálnicí do Hullu. Tady se musím zmínit , že cestou jsme potkali na několika místech silničáře v plné práci. Prý je to zde běžné.  Na zpáteční cestě, která proběhla odpoledne, jsme žádné dělníky nepotkali.

Druhý den byl krutě pěší, nachodili jsme mnoho a mnoho kilometrů, ale mohla jsem pozorovat dopravu okem chodce. Značný provoz, velké množství osobních aut a autobusů, z větší části patrových. Do toho sem, tam cyklista.

Ten den jsem si s nohama, bolavýma od městské dlažby uvědomila jednu věc, že přes velmi čilý dopravní ruch byla mezi řidiči jakási pohoda nebo tichá dohoda? Vůbec jsem nezaregistrovala nervozitu, bezohlednost  a brutalitu, na jakou jsem zvyklá u nás. Prostě klídek Angličanů. Cestovali jsme většinou patrovými autobusy, obdivovala jsem řidiče, který na úzkých silnicích  a v mini uličkách bravurně zvládal zatáčky. Klid zachovala i kolona, když před námi jelo pomalejší zemědělské vozidlo a to několik kilometrů. Řidič autobusu byl vždycky milý zdvořilý a klidný, při nástupu i při výstupu jsme se vzájemně pozdravili.

Ve městech i městečkách je spousta světelných přechodů a spousta kruhových objezdů, ty větší většinou se světelnou signalizací. Zastávky autobusů jsou velmi čitelně označeny a v některých vám světelná tabule průběžně ukazuje, který autobus má právě přijet.

Trošku zvláštní kruhový objezd - fontána

Tento krásný taxík stál před nádražím

Výletní loď je také dopravní prostředek

Co dopravují lodě v dálce nevím, opravdu jsem je viděla jen z dálky...

Vyhlídkový autobus v Yorku, pěkně jim to tam nahoře profukovalo..

Za tímto vozítkem, jsem se dlouho pídila, abych ho vyfotila.  Podařilo se mi to až poslední den. Původně jsem si myslela, že je to nějaký nový vozík pro invalidy. Vozítka se pohybovala většinou po chodníku a  seděli na nich starší, na oko nepohybliví lidé. Až potom jedno vozítko zastavilo u obchodu a jeho majitel si pěkně po svých došel nakoupit.

Mrzí mě, že jsem nejela vlakem, vlaky mám ráda, ale týden je krátká doba. Mám v plánu napsat ještě jednu reportáž o muzeích, kde se zmíním o muzeu železnice a mám i pár fotek s nádhernými exponáty.

O dopravě jsem zde napsala, všechno, co jsem viděla a zažila. Chtěla bych jen říct, že jsem se i na těch jejich rušných ulicích cítila mnohem bezpečněji než doma.

Opět se omlouvám za kvalitu fotek, na umělecká díla nebyl čas...

Muzea

Po čase se vracím ke svým vzpomínkám na Anglii. Dnes se zaměřím na tamnější muzea, která jsem za tu krátkou dobu navštívila a kterými jsem byla nadšená.

Začnu tedy tím, že ve většině muzeích jsme neplatili vstupné. Pokladna zde  byla, ale spíše jako obchůdek se suvenýry nebo zdroj potřebných informací. Lidé za pultíkem jsou milí, ochotní a usměvaví i když vám vůbec nerozumí... 

Ve dvou muzeích jsem objevila koutek nebo místnost  se stolky a lavicemi, kde si může rodinka nebo výprava rozložit svačinu, či oběd a pokojně se najíst, odpočinout si, přebalit dítě a.p.

V jednom muzeu jsem si všimla většího množství lidí na invalidních vozících. Brzy jsem ale pochopila, že se nejedná o zájezd, to když jsem viděla u vchodu  do objektu tyto vozíky pěkně srovnané, jako koše v supermarketu. Prostě člověk starší, nemocný nebo méně pohyblivý, popř. líný, si vypůjčí vozík a nechá se bližními vozit. Schody ve starších budovách nejsou problém, zastoupí je výtahy nebo rampy. 

V každé místnosti je dostatek lavic, kde se můžete posadit a kochat se exponáty, což některá naše muzea nebo výstavní síně postrádají. V tomto muzeu nabízejí návštěvníkům dokonce polštáře...

Ve všech muzeích, které jsem navštívila byla možnost focení. Na exponáty jsme si mohli  sáhnout, to ocenily hlavně děti. Na děti se nezapomínalo nikde, všude měly připravený program.

V tomto muzeu, téměř ve všech odděleních sloužily jako názorné pomůcky figuríny

A opět místo k odpočinku ( paní nebyla figurína )

Tady jsou informace vtipně nainstalovány do přepravní bedny a opět si návštěvník může sednout na lavičku a vychutnávat si atmosféru starého nádraží v Yorku..

Plyšový mamut, děti z něj měly legraci, to bylo moc zajímavé muzeum, byly zde exponáty, týkající se vývoje města Hullu od pravěku až po současnost, ale mám z něj jen tuto fotku..

Moje vyprávění zatím končí, ale k jednotlivým muzeím se ještě vrátím.

Scarborough

Do Scarborough jsem se chtěla moc podívat, hlavně kvůli moři a také  protože jsem věděla, že zde má hrob nejmladší ze sester Brontëových, spisovatelka Anne Brontëová.

Jeden snímek z autobusu, opět všude přítomné kytičky..

Konečně budeme na místě, cesta byla dlouhá...

Když jsme vystoupili z autobusu, obloha se zatáhla, od moře foukal studený, nepříjemný vítr a to se špatně fotí... Tak jsem honem zvěčnila tuto hospůdku a rázným krokem jsme vystupovali k hradu, který se tyčí  nad mořem.

Po cestě na hrad jsme procházeli kolem kostela, kde byla zrovna svatba, dvě fotky už jsem ukázala v minulém článku.

U kostela mě zaujala tato věc. Snad je to kříž, nezdá se mi, že by to byl náhrobek, škoda, že to bylo všechno v poklusu..

Z ukazatele je patrné, kterým směrem jít.  Hrob Anne Brontëové byl odtud pár metrů ale na hrad jsme museli ještě hodně stoupat..

Tady je pomníček. Anne se narodila r. 1820 a zemřela r. 1849 na tuberkulózu.

Přiznám se, že jsem si právě trošku doplnila vzdělání, protože jsem si myslela, že spisovatelka Brontëová je jenom jedna, ale ony byly tři. Emily Brontëová napsala román " Na Větrné hůrce", Charlotte Brontëová napsala "Sirotka lowoodského" a "Janu Eyrovou" a Anne Brontëová " Dvojí život Heleny Grahamové".

Vzhůru na hrad. Hrad byl vybudován během 12. století Jindřichem II. Postupem času

a vlivem různých válek se z něj stala tato rozsáhlá zřícenina.

Všude, kolem je moře..

Odliv nevypadá moc pěkně, vítr, zima.....

Z této strany to vypadá lépe...

Pohled na kostelík, kolem kterého jsme šli nahoru....

Pohled na přístav a maják mě lákal "šáhnout si na moře", tak jsme sestoupili dolů, jenže se tak rozpršelo, že z tohoto plánu sešlo. Ukázala se ta pravá Anglie...

Tak to vypadalo dole u moře, až teď jsem si všimla, že kolem třetí odpoledne, v půli srpna, mají rozsvícená světla. Nedalo se nic dělat, před deštěm jsme se schovali do kavárničky, objednali jsme si velký hrnek kávy a čekali, až přestane pršet. Protože se tak nestalo, museli jsme v tom lijáku podniknout zpáteční cestu do kopečka na autobus. Škoda, ale i tak jsme toho hodně viděli...

Trošku zeměpisu..