Jaro, první jarní sníh, koronavirus a já

Tak jsme se dočkali. Máme tu jaro, kterého si ale nemůžeme užít tak, jak bychom chtěli. Jsme zavření doma a poctivě dodržujeme karanténu, zvláště my dříve narození.

Zpočátku týdne jsme měli velký problém. Došly nám léky. Manželovi hlavně inzulín a já jsem nutně potřebovala antibiotika. Naštěstí jsme během krátké doby všechno vytelefonovali a díky E receptům jsme zase v klidu. Tak si říkám, jak by to všechno probíhalo třeba před třiceti lety ?

Naše hodné děti nám obstarávají nákupy a jiné potřebné věci a my jsme jim za to moc vděční. Také náš obecní úřad nám zajistil všemožné služby i jemu patří dík.

Moji synové-dvojčata oslavili začátkem března toto kulaté výročí. Jeden syn žije v Čechách, s tím jsme to oslavili už v lednu. S druhým jsme plánovali velkou oslavu na minulou sobotu. Bohužel okolnosti tomu nedovolili a tak proběhlo předávání darů, včetně mého dortu a gratulace, u nás v předsíni s rouškami a s předepsaným odstupem "na vidle", jak říká moje snacha.

A nastalo velké rouškování : "Šije celá země". Zpočátku jsem vytáhla odněkud pár jednorázových roušek, ale hrdost bývalé amatérské švadleny mi nedala, abych nevytáhla stroj, látky a nepokusila se také něco pro rodinu spíchnout.

Moje snacha při svém zaměstnání ušila už přes stovku roušek. Já mám velký problém. Jsem ze staré školy a se vším si moc hraji, desetkrát to obrátím a přeměřím. Lepší už to nebude a moje dílo bude stačit jenom pro naši potřebu doma.

Abych pravdu řekla, vůbec se nenudím a dny mi utíkají. Ani vlastně nevím kterého dnes je... Denně vařím, občas něco upeču. Zpočátku týdne mi nebylo moc dobře, takže jsem část dne prospala. Díky lékům je to už lepší.

Také hodně čtu. Tuto knihu už mám dávno přečtenou. Moc se mi líbila a vřele doporučuji. Děj se odehrává ve Francii za druhé světové války.

No a teď k tomu sněhu

Mám velikou výhodu, že můžu na zahradu, která je velká a můj pobyt je od případného styku ze sousedem více než "na vidle". Dnes ráno jsem se vydala zasadit do skleníku salát, který už na to několik dnů čekal.

Zima byla sice veliká, přesně tak, jak nám to slibovali, ale po cestě jsem se mohla kochat třeba barvínkem.

Tak to u nás vypadá právě teď ...

Přeji všem pevné nervy a také zdraví. Karantény se dá využít ve prospěch něčeho pozitivního. Hlavně nepropadat panice a také "ponorce" !

Narcisky jsou pro vás. Opatrujte se!

Desítka!

Můj blog končí desátý rok svého trvání. První nesmělý článek spatřil světlo světa 28.11.2009. Trošku jsem bilancovala a procházela jednotlivé roky, prohlížela fotky a také fotky v soukromém archívu a s dojetím vzpomínala. Za těch deset let se toho hodně událo, jak v mém soukromí, tak na blogu. Naši pejsci už jsou dávno v psím nebi a z novorozených vnoučat se pomalu stávají puberťáci.

Na blogu jsem poznala hodně kamarádů, někteří už bohužel nejsou mezi námi. I to je život. Z prvních začátků vzpomínám na babi Maňasovou, která mne hodně podpořila. Dále to byla Eva*, Jarka, Jarmilka, Blanka, Vlasta, Fukčárinka, Tlusťjoch, Kitty, Milena, Květa, Jitka, Janka, Otavínka, Iva, Ema, Ježurka, Hanka z Podkrkonoší a jiní, které tu sice neuvádím, ale často k nim nakukuji.

Mnozí z vás jste mou inspirací. S Milenou jsme se staly velmi dobré kamarádky, které spolu už hodně prožily, dokonce to, že se nám naši vnoučci narodili ve stejný den před pěti lety! Tlusťjoch zase pravidelně pečuje o můj mozek. Luštěním jeho "pixliček" si dokazuji, že na tom ještě nejsem tak špatně. S Fukčárinkou to máme k sobě přes humna, lebedíme si, jak je u nás krásně, ale ještě jsme si to neřekly ústně, tak doufám, že k tomu také někdy dojde.

Některá šikovná děvčata jsem potkala na setkání Ženského klubu.

Blogovat jsem začínala, jako čerstvý předčasný důchodce. Deset let jistě udělalo své. Počátečnní elán pominul, počty článků se rapidně snížily o kvalitě nemluvím, ale to vůbec není labutí píseň a v blogování hodlám pokračovat. Nedávno jsem potkala jednu paní z naší vesnice, která můj blog náhodou objevila a pochválila. I to je určité povzbuzení.

Původně jsem zamýšlela napsat více, ale někdy méně je více a dlouhé čtení brzy začíná nudit.

Takže, moji milí blogoví návštěvníci, pravidelní i ti náhodní, děkuji vám za vaše návštěvy a komentáře. Tady bych měla napsat, že se polepším a budu produkovat více článků. Jenže sliby - chyby. Nechám tomu volný průběh.

Bylo a stále je mi s vámi dobře.

Helena B.

Střípky ze začátku léta

Máme tu léto. Já jsem si ho už stihla vychutnat v různých variantách. Zažila jsem nedýchatelná vedra, bouřky, lijáky, vichry. Naše růžové království dostalo pořádně zabrat, kde je jeho voňavá krása dnes!

Ztráty mi nahradila moje levandulová miniplantáž. Čichám, sklízím, suším a pletu paličky.

Moje levandulování teprve začalo a v příštím článku se k němu ještě vrátím.

Prožila jsem už i menší dovolenou. Po čtyřech měsících jsem se opět setkala s mým sluníčkem a jediným vnoučkem - kloučkem, který se mi odstěhoval do Čech. S manželem jsme absolvovali dlouhou cestu všemi možnými vlakovými spoji. Zažili jsme stotřicetiminutové zpoždění žlutého vláčku RJ, jehož provozovatel nám nakonec velkoryse vrátil jízdné. Zažili jsme výluku na trati a cestu autobusem s partou "veselých" mužů v letech, školní výlety atd. Nestěžuji si, bylo do vlastně dobrodružství, jaké se s autem nezažije.

Dovolenou jsme si naplánovali jenom na pár dnů, ale stačili jsme se porozhlédnout i po okolí synova bydliště, což jsou Malé Svatoňovice, rodiště Karla Čapka. O této obci jsem napsala článek před několika lety. Malé Svatoňovice jsou také známým poutním místem s výbornou, prý léčivou vodou, kterou si lidé nabírají u této krásné kaple.

Stačili jsme podniknout ještě jeden výlet po okolí a dostali jsme se až k Adršpašským skalám.

Výlet byl jenom krátký, ale moc pěkný. Nikdy jsem v těchto končinách nebyla, ale určitě se vrátím.

Oslavila jsem všechna rodinná červnová jubilea. Od nevěsty Ivetky jsem dostala vlastnoručně upečený a nazdobený srdíčkový dort.

Bez vysvědčení nemohou začít prázdniny, já už jsem ho dostala a děti to teprve zítra čeká.

Přeji vám sluníčkové dny, cestování bez nehod, krásné zážitky z cest, ale i z domova a pozor na klíšťata, těch se letos urodilo!

Můj barevný víkend

Podzim hýří stále krásnějšími barvami a je na co se dívat. Jasně, že jsem neodolala a fotila a stále fotím. Jenomže můj dnešní článek není jenom o podzimu. Pokud mohu k víkendu připojit i pátek, tak ten je sice také o barvách, ale zcela z jiného soudku.

Nějaká dobrá duše zařídila, že do naší obce zavítal soubor zpěváků z Anglie, zpívajících gospel. Po několika zhlédnutích filmu "Detektiv v sukních" jsem si vždycky přála takový koncert navštívit. Teď se mi to podařilo a splnilo to všechna moje očekávání. Už jenom návštěvnost našeho malého kina byla překvapující. Pořadatelé nestačili nosit židle navíc. Atmosféra byla vynikající. Soubor dovedl vtáhnout do "děje" i ty největší škarohlídy. Užívali si to zpěváci i publikum. Obdivovala jsem korpulentní kakaové dámy s hrdě vztyčenými hlavami a s věčným úsměvem na rtech a stejně tak i jejich partnery, jak prožívají výkon sólového zpěváka a přejí mu uznání publika. Na konci vystoupení jsme se dozvěděli, že to je jenom část souboru, ten se v kompletní sestavě představil na koncertu v sousedním městě včera. To musela být síla!

Sobota u nás byla velmi pracovní. Syn s rodinou se připravoval na stěhování do nového domova v Čechách. Já jsem se ujala vnoučat, která se u nás ocitla a tak jsme "nastartovali " kočárek s nejmladším vnoučkem Staníkem, přibrali jsme Markétku s Anežkou a vyrazili jsme do přírody.

Najednou se nám naskytla velkolepá podívaná. Desítky jezdců na koních, ale než jsem si stačila najít foťák, byla jich většina pryč. Až potom mi došlo, že to byla Hubertova jízda.

Byla to trochu divoká podívaná, už jenom proto, že jsem měla s sebou děti a byla jsem ráda, že nás dělí pole. Jenomže jsem netušila, že se část jízdy vydá jiným směrem a objeví se hned vedle nás. Naštěstí tito jezdci byli disciplinovaní a děti si je mohly zblízka prohlédnout. Protože jsem zvídavá, tak jsem se posledního jezdce zeptala na počet zúčastněných. Odpověděl mi, že jich je asi sto...

Užívejme si barvy podzimu, příští týden už máme listopad a pak už bude všechno jinak.

Z domova

Moje předešlé články byly z cest a už tu mám krásné fotky z dalšího vandru. Vypadá to tak, že se stále někde flákám a doma se ani neohřeji. Ale zase je pravda, že jsem si v posledních dnech na zahradě pořádně "mákla". Po nesmělém předjarním a jarním okukování a "vytahování" rostlinek očima z půdy, nastal velký zvrat, tráva roste jako divá, stromy odkvetly, jarní rostlinky také. Nastal čas zalévání. Co jsem měla nafocené, už není aktuální. Na psaní článků nezbývá moc času.

Azalka, focená za večera, je doposud v plném květu a krásně voní.

Kdysi dávno jsme si přinesli domů maličkou borovičku. Borovička vypadala, že nikdy nevyroste a nakonec vyrostla a je veliká, převeliká. Letos nás zásobuje šiškami, už jsme jich nasbírali několik košů. Jedna rada pro vás, kteří si zakládáte zahradu. Poraďte se s odborníky, ať nakonec nebydlíte v lese, tak jako my.

Mateřídouška alespoň nestíní a krásně voní i pavímu očku...

Začala jsem sušit bylinky, tady mám libeček a určitě jste si všimli prvních kopretin.

Suším i řepík. Je to léčivá bylina, prý na všechno. Dělám z ní čajové směsi. Dost jsem se jich při své nemoci napila. A jestli nepomůžou, tak určitě neublíží.

Před dvěma lety jsem dostala k narozeninám soupravu na výrobu mozaiky. Skončilo to výrobou kamených těžítek, která jsou velmi praktická, když například při venkovním posezení fouká vítr. Ještě by tam měla být spárovací hmota, ale mně se to líbilo tak, jak to je.

Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem... Začala jsem opět péct pravý kváskový.

Přes léto nemám moc času na nějaké to tvořeníčko, tak si alespoň počtu a hledám inspiraci. Právě vyšlo nové číslo tohoto skvělého časopisu.

Aby toho nebylo málo koupila jsem si ještě čerstvou "Rozmarýnu".

Přeji všem sluníčkový víkend.

O všem možném

Přesně tak, o všem možném je tento článek. Původně jsem měla v úmyslu napsat článek o našem výletu do zasněžených hor. Pak mi ale najednou rozkvetl po roční přestávce amarylis. Mám obrovskou radost a chci se s vámi o ni podělit.

Stejných kytiček jsem měla více, ale po loňském letnění mi zbyla jenom tato.

Narozeninový "babiččin dort" jsem pekla už koncem ledna. Správně se mělo slavit až teď, na Hromnice. Nejstarší vnučka měla 11 let. Jenže jsme měli ještě jednu oslavu, pekla jsem tedy dorty dva a slavilo se najednou. Vždycky se ale něco semele. Tentokrát mne hodně pozlobila zdobička, tady zdobení ještě vyšlo, ale s druhým dortem se nechlubím. Ještě, že chuťově dopadlo všechno dle očekávání.

Když jsme u toho mlsání, mám ještě jeden příspěvek. Po dlouhé pauze jsem oprášila muffinovou formu a upekla jsem muffiny podle Ivy. Trošku jsem si je přetvořila k obrazu svému a místo mascarpone, či tvarohu jsem použila jako náplň svoji domácí Lučinu a místo kousku broskve povidla.

Od září, kdy jsem obdržela darem kvásek, který stále žije, peču spíše chleba a svoje konání stále zdokonaluji. Už jsem si pořídila dokonce ošatku na kynutí.

Teď z jiného soudku. To je malá ukázka zasněžených Beskyd z minulého čtvrtka ( 30.1. 2014 ). Já jsem ani nedýchala, když jsme tou bílou krásou s holkami procházely. Hned druhý den už to vypadalo jinak.

Tato fotka není z loňského jara, kvetoucí strom jsem vyfotila dne 14.1.2014! Taková je letošní zima. Kdo ví, co nás čeká na jaře?

Čas podzimní, skorozimní a dušičkový

Takové byly a jsou poslední dny u nás. Přinesly nám krásné barvičky, potom něco sněhu a teď zase hromady listí a zimu. Moje staré kosti to ven moc neláká, mám raději teplíčko. Přesto jsem se překonala a vyšla odpoledne na zahradu posbírat ještě poslední jablíčka, které jsme před sněhem nestačili sklidit.

A protože vitamínů není nikdy dost, jak praví Fukčárinka, přinesla jsem si včera 20 kg zelí a jala se vyrábět jeho kysanou podobu. Za dva předešlé roky jsem už získala jistou zručnost, tak mi práce šla pěkně od ruky.

Tady je předběžný výsledek, na ten definitívní si budeme muset pár týdnů počkat.

Že se Vánoce blíží, o tom není pochyb. Můj vánoční kaktus, poctivě letněný na zahradě, to už nemohl vydržet a ukázal se nám v plné kráse.

No a že máme zrovna čas dušičkový, pustily jsme se přes víkend s Natálkou do výroby kytiček z listí, kterými jsme ozdobily kytici na hrob.

Tak to vypadalo na hřbitově před pár dny. Když se na to dívám, začíná se mnou cloumat revma...

Nejdřív sníh, potom silný vítr, dušičková výzdoba vzala za své...

K podzimním plískanicím přijde vhod dobrý čaj nebo káva, samozřejmě že s něčím sladkým. Já nabízím k ochutnání tento tvarohový závin, který jsem upekla podle receptu na blogu u Ivy

Iva ho měla tvarohový, já jsem polovinu udělala s jablky. Doporučuji vyzkoušet. Ivi, díky za recept.

Podzimní čas má ovšem i své výhody. Přináší také možnost přečíst si pěknou knížku, zrovna jednu krásnou dočítám. Nebo něco pěkného vyrobit, u mne to jsou košíky z pedigu, se kterým momentálně "válčím". Mnoho pilných tvořilek, jak jsem zaregistrovala, už dělá velké přípravy na Vánoce, tak ať se nám všem daří!