Sníh mizí

Dnes bylo u nás cítit jaro, sluníčko sice už tak nesvítolo, jako včera, ale určitě bylo tepleji. Takhle to u nás vypadá, sníh rychle mizí a objevuje se zeleň

Šla jsem se podívat k potoku, kolik v něm teče zvody, hučení je slyšet až do zahrady

Je to síla, ale zatím v normě

Jehnědy

To kulaté, narůžovělé, to je první devětsil

Celá louka je poseta myšími dírami

Tento podivný útvar není není pozůstatek od pejska, ale rovněž myší výtvor

Toto je pozůstatek od pejska, v jeho stopě vykukuje sedmikráska - to malé bílé uprostřed

A ještě trošku sněhu

A ještě malinko

Kam chodím ráda II

Dnes jsem si chtěla udělat pěkný den. Naplánovala jsem si návštěvu bazénu a protože bazén se nachází nedaleko zámku, o kterém jsem již psala, rozhodla jsem se, že udělám snímky zámku z opačné strany tak, aby bylo vidět, že to není jen zámeček, ale zámek. Sluníčko pěkně svítilo, ale sluníčko je pro focení zrádné, zvlášť pro takového slepého amatéra, jako jsem já!

Udělala jsem velké množství fotek, ale zůstalo jen pár. Tento pohled je možno vidět jen v zimě, přes léto stromy zámek zakryjí. Určitě to napravím a udělám lepší snímky. Pod zámkem je krásný park, vydala jsem se tym s úmyslem, lepších úlovků, ale narazila jsem na sílu bezdomovců, tak jsem vycouvala.

A jak jsem couvala, tak jsem nafotila asi 150 fotek této řeky, která se jmenuje Ostravice a dělí město na část F a část M. Sluníčko sice svítí, ale tady to tak nevypadá. V dálce za kupovitou oblačností se ukrývají Beskydy, pod tou největší kupou Lysá hora.

Na obrázku je místecký kostel sv. Jana a Pavla. Nádherná stavba uprostřed věžáků a v těsné blízkosti nejfrekventovanější komunikace, průtahu městem.

Stejný kostel ze strany, zajímavá je střecha

Kousek brány, alespoň ta není modrá... V té změti paneláků alespoň kolem kostela nechali stromy a trošku té historie.

A perlička na závěr :

Stejný kostel a něco podivného. Už je to také historie. Co postava na sloupu představuje, to nikdo neví. Možná, že to měl být kosmonaut... Lidé tomuto místu začali říkat "U vykopnutého". Došlo to tak daleko, že i v úředních spisech je takto místo označováno. Možná, že je i v katastru, kdo ví... A protože nikdo neví, co to je, tak socha přežila...

Nedělní sluníčko

Konečně zase svítí! Včera pršelo, pak sněžilo a dneska nás počasí překvapilo.

Co jsem zachytila ráno, je odpoledne jiné nebo, díky sluníčku, už není.

Zbytek sněhu a rampouchů na skleníku

Ten sníh už tam není

Hoši by se měli zamyslet nad kvalitou natírání konstrukce skleníku !

První travička

Jiná travička

Trochu vínové červěně

Něco hub

Zapomenutá polínka z loňského hodování pod širým nebem

Moje páteční cesta tramvají

Moje páteční cesta tramvají, aneb jsou naše děti hluché ? Toto je vlastně celý nadpis mého článku. Předem upozorňuji, že jsem neobjevila Ameriku, vím, že to tak je a lepší už to nebude, ale nemůžu se s tím nějak smířit.

Opět po nějaké době jsem navštívila svoji přítelkyni na svém bývalém pracovišti. Třikrát jsem musela absolvovat cestu tramvají. Zjistila jsem, že dopravní podnik inovoval svoje služby, tím, že upozorňuje pasažéry, aby si hlídali lépe své věci, že jsou mezi námi i tací lidé, kteří vužijí nepozornosti, atd. Přitiskla jsem si tašku více k sobě a rozhlédla se na všechny strany. První cesta dopadla dobře, v pohodě jsem si sedla a nikdo mě neokradl.

Druhé cestě patří vlastně tento článek. To už byla cesta v dopravní špičce, tramvaj byla celkem plná, lidé stáli, objevila jsem jedno místečko a chtěla jsem si sednout. Než se tramvaj rozjela rozhlas opět začal hlásit : "Děti, mládeži, uvolněte svoje místa starším cestujícím". Vyhlédnuté místečko bylo stále prázdné a na sousedních místech seděli dva mladí lidé, podle jejich rozhovoru studenti, on a ona. Se mnou nastoupila paní kolem osmdesáti let. Pár i po upozornění z rozhlasu nereagoval. Paní jsem ukázala na volné místo a já, malého vzrůstu, jsem se pokorně zavěsila na tyč nade mnou. Na zlé věci se zpomíná, ale já jsem si vzpomněla, jak jsem před rokem jela unavená večer ze zaměstnání a naskytla se podobná situace, tenkrát se mnou nastoupili nějací výrostci a jeden mi řekl : "Chceš si sednout, babo, máš smůlu!" Vím, že mě to ani nějak neurazilo, jen jsem se snažila přežít jízdu a v pohodě a bez úhony zmizet.

Potřetí jsem s přítelkyní nastoupila do tramvaje, která byla rovněř plná, tentokrát rozhlas mlčel. Z nejbližších míst vyskočili dobrovolně dva mladíci abychom se mohly posadit. Mile nás to překvapilo.

Co dodat? Jen to, že ti hluší, slepí a sprostí budou také jednou staří...

Dobrá zpráva

Pro všechny, kteří se už nemohou dívat na to bílé nadělení, kterým stále zebou prsty, mrznou uši a kape z nosu přináším dobrou zprávu.

Situace na severní Moravě dnes, 16.2.2010 odpoledne :

Sluníčko nesměle vykukuje

Drobná zvěř přebíhá po zbytcích ledu z jedné strany potoka na druhý

Rampouchy na naší střeše ještě stále neroztály

Ale pozor, to jsou jehnědy, to sice ještě nic neznamená

No a teď, poznáváte kočičky? Pravé, letošní, dnešní!

Myslím, že i ta příroda už touží po jaru.

Doufám, že jsem alespoň někomu udělala rdost!

Kam chodím ráda

Tento článek jsem trošku s nadsázkou zařadila do rubriky cestování, přesto že místo, které jsem si oblíbila se nachází jen pár kilometrů od mého bydliště. Přes třicet let žiji v tomto kraji a teprve teď poznávám krásy, které mi leží téměř u nosu!

Není to kostel, ale část frýdeckého zámku, ke kterému se musí pěkně do kopečka..

K zámku je přístup buď ze zámeckého parku nebo z náměstí. V tom sněhu se mi podařilo vyfotit jen část z parku. Z věžičky na konci zámku je nádherný výhled, absolvovala jsem ho v prosinci při noční návštěvě zámku.

V parku jsou nádherné stromy, sníh už je pošlapaný, není to ono..

Krásný letitý strom, jakých je tu plno

Vchod ze zámku do parku, stejný strom, kterému říkám svatební, na zámku se totiž konají svatby a svatebčané se před ním fotí, pochopitelně že jindy než v zimě. Já jsem na tomto místě absolvovala 2 svatby svých dětí, mám nádherné fotky z dubna a června.

Toto je silnice k náměstí, také pěkně do kopečka..

Omlouvám se za kvalitu fotek, jsou foceny ve spěchu a to se nemá, chodím totiž pravidelně na zámek na přednášky, které se tu pro veřejnost mého věku pořádají. Objevuji nové náměty k focení, jak na zámku, tak v podzámčí a že jich je! Tak zase příště, ale už beze sněhu.

Utíká to

Včera tomu byl 1 rok, když se narodila moje třetí vnučka Eliška. Dnes jsme to v rodinném kruhu oslavili a nechyběl ani dort od babičky..

Jak je vidět, tak chutnal...

Fotek bylo hodně, ale raději neukážu, jak můj výtvor v tuto chvíli vypadal..

Dárek

Začátkem týdne jsem navštívila s manželem Baumax. Měli jsme v plánu nějaký nákup a chtěli jsme se také, jen tak v klidu, porozhlédnout, co tam mají pěkného. Samozřejmě kytičky! Manžel mi nabídl, ať si něco vyberu, prý bude Valentýn ... Toužebně díval na malý keřík s oranžovými kuličkami, snad to byla mandarinka, když jsem ho upozornila na cenu, tak se trošku zarazil. Ne, že by se mi mandarinka nelíbila, ale když byl tak velkorysý, tak jsem si vybrala podle vlastního gusta.

Podotýkám, že Valentýna neslavíme, ale proč nevyužít nabídky!

Jen ta kytka má tak dlouhý stonek, že jsem měla co dělat, abych ji vůbec vyfotila celou..

Ale dárek je to pěkný, mám hodného muže! Že bych mu to oplatila tou mandarinkou? Budu o tom uvažovat.

Knihy Ludmily Vaňkové

Nedávno jsem u Ivy zahlédla za vystavovanou soškou kupu knih od Ludmily Vaňkové (všimla si toho i Vlasta). A protože jsem zrovna dočetla její knihu Příběh mladšího bratra, chci zájemcům o historii naší země tuto autorku doporučit.

S Ludmilou Vaňkovou jsem se setkala poprvé před pár lety, kdy měla pravidelná vysílání v rozhlase, do té doby jsem ji neznala ani jsem od ní nic nečetla. Zaujala mě její vyprávění. Potom mi její knihy doporučila jedna kolegyně z práce a tak jsem si půjčila první knihu Král železný a zlatý. Kdo tu knihu četl, tak ví, jaký má formát. Přiznám, že jsem ji louskala dlouho, protože se nevešla ani do kabelky pro cesty vlakem a nebyla vhodná ani pro čtení na dobrou noc. Ale dočetla jsem ji a půjčila si další. Knihy se mi zalíbily. Historie mě začala zajímat. Při čtení se obklopím slovníky a encyklopediemi, srovnávám a zjišťuji, jaké mám ve svých znalostech mezery.

Dnes nechci doporučovat konkrétní knihu, ale autorku, protože některé z jejích knih, které jsem četla dříve, se mi líbily víc.

Minulý týden jsem zavítala po dlouhé době do antikvariátu a udělala jsem si radost, ať mám také nějakou vlastní doma. Jinak si je půjčuji v knihovně a musím říci, že je o ně veliký zájem.

Procházky

Včera i dnes bylo nádherné počasí a to mě vyhnalo ven s foťáčkem v kapse...

Včerejší obloha takhle vypadala asi všude

Toto je naše sjezdovka, ve skutečnosti je dost příkrá, bylo poledne a všední den, tak je celkem prázdná, ale lyžuje se tam až do 21. hodiny večerní

Tento snímek jsem nazvala Smrk - kohoutí stopa, dnes už je beze sněhu, ale včera ještě takto zajímavě vypadal

Náš kostelík a hřbitov, to už je dnešní focení

Poledne, nikde ani živáčka

Pohled na již zmíněnou sjezdovku, špičatý kopec v dáli je beskydský Ondřejník

Kříž, uprostřed pole, běžkařská stopa

Mraky, vlevo od lesa zakrývají nejvyšší vrchol Beskyd Lysou horu

Tak snad příště ...

Moje čekání na jaro

Po všech blogových kytičkových ukázkách jsem také podlehla a koupila si dnes v našem květinářství posla jara. Původně jsem chtěla jen jednoho, ale posuďte, kdo by šetřil!

Ony totiž ty načervenalé kytičky nádherně voní po fialkách. S tím jsem se ještě nesetkala.

No a aby toho jara nebylo málo, tak jsem neodolala a v LIDLU si koupila poslední, trošku opadanou orchidejku za poloviční cenu. No nekupte to!

Byla tam taková smutná opuštěná...

Na svou první orchidejku jsem neměla štěstí, doufám, že se o tuto bududu lépe starat.

Toto je můj úplně první letošní posel jara. Dnes už zůstaly jen ty listy.

A takhle se čeká na jaro

Snad se dočkáme....