Radost z maličkostí

Říká se, že si člověk má denně udělat alespoň maličkou radost a hned mu bude lépe na světě. Někdy mu ta  radost spadne přímo z nebe.

Jak známo, teď zrovna nemám a ani v minulých dnech jsem neměla veselé období. Když jsem tak po velkém větru uklízela sníh, padlo mi oko na něco neobvyklého. Bylo to takové maličké a zvláštní na tom bílém podkladu. Červená kulička uvězněná v béžové klícce. Větrem ošlehaný oranžový lampiónek mochyně židovské. Nikdy jsem mochyni v tomto stadiu neviděla. Úlovek jsem si odnesla domů, snad mi přinese štěstí...

Nevím, jestli mi zrovna sníh přinese štěstí, ten je nám starším spíš na obtíž i když na obrázku vypadá moc dobře, zvlášť s modrou oblohou v pozadí. Jenomže jste-li majitel nemovitosti, musíte se postarat o jeho úklid, což není zrovna příjemné a  navíc to na sněhu klouže a to už není vůbec dobré. Tak doufám, že tu zimu nějak přečkám ve zdraví a těším se na jaro a trošku tomu těšení pomáhám.

Snad se sluníčkem a jarem přijde už konečně něco lepšího, veselejšího. 

Jako na jaře

Tento týden máme u nás jarní prázdniny a od pondělí to tady vypadalo opravdu velmi jarně. V pondělí jsme s kamarádkou vzaly moje dvě vnučky a odjely kousek za humna do přírody. Na cestu jsem se připravovala velmi důkladně, nabila jsem si mobil, potom i foťák. Do termosky jsem nalila vařící čaj a do batohu přidala vydatnou svačinu. Sluníčko svítilo, jako v dubnu, ptáčci zpívali a srdíčko se tetelilo blahem. Cestou autobusem jsem se těšila, jaké pořídím krásné fotky. Na konečné jsem naaranžovala vnučky k prvnímu snímku, ale ouvej! Foťák nefotil ! Nejprve jsem se vyděsila, ale pak jsem vnučkám, které se velmi rády fotí, sdělila že tentokrát fotky nebudou, protože roztržitá babička nechala baterii doma na stole. No stane se...

Pak jsem ale dala za pravdu jiné kamarádce, která říká, že od jisté doby nefotí a přírody si o to víc užívá.

Jak jsem řekla, bylo nádherné počasí, viděli jsme pár včeliček, jednoho žluťáska, v jedné zahradě jsme zahlédly kola sněženek, pár talovínů a macešky.

Dnes se počasí změnilo, ale to "jaro" ve mně zůstalo. Myslím, že to mám jako ti ptáčci, kteří ještě za tmy začnou zpívat a končí opět za tmy.

Tak vypadá náš starý lýkovec. Také na naší zahradě jsem dnes objevila první sněženky. Pro mne jaro už začalo...

O krok dále...

Od včerejška jsme zase o krok dále. Venku máme - 10° a plno zmrzlého sněhu. Sluníčko dnes svítilo, jako by chtělo nahradit všechny ty šedivé, zamračené a často deštivé dny.

V sobotu přišli tři mokří Králové. Vypadali spíš jako tři vodníci. My jsem pro ně jedna z posledních zastávek, takže už toho měli opravdu dost. Jednomu z nich se zimou klepala ruka a nápis napsal na okraj dveří tak, že když je zavřu, je vidět jenom jeho půlka.

Konec minulého roku jsem strávila většinou u kamen, tam bylo dobře. Svátky proběhly v pohodě. Hned po Novém roce se připomněla pračka s tím, že mne bude zase zlobit, potvůrka. Jsou jí asi 4 roky a už má svoje manýry. Mám podezření, že budeme opět kupovat novou. Většinou to vyjde levněji než oprava, to už máme vyzkoušené. Ach jo! K pračce se přidala televize, ta to na nás zkouší už delší dobu, ale ona na to má nárok, vydržela už skoro 10 let. Většinou nezůstává u dvou průšvihů, musí být ještě třetí. No a také že ano. Ráno jsem se probudila do zimy. Venku - 11,5° a plynový kotel byl studený. Ten je v provozu teprve rok. Naštěstí tady to byl jenom menší technický problém, který se dal rychle odstranit. Ty další zůstávají, ale neplačme, od nového roku máme přece přidáno.

Abych jenom nenaříkala. Nějaké potěšení se u nás doma také najde. Vykvetla mi tlustice. Její květy jsem viděla poprvé.

Tato orchidejka kvete už hodně dlouho.

Vánoční kaktusy už odkvétají, některé kvetly hned na začátku podzimu.

Vánoce jsou sice za námi, ale já jsem ještě "přidrátovala " pár zvonečků pro přátele, se kterými jsem se před svátky neviděla. Chtěla jsem zkusit něco jiného, ale zvonky už mám nacvičené a drátování mi jde rychle.

Jednou tam a jednou zpět... Ještě se s odklízením sněhu zapotíme.

Foťák v poslední době hodně zanedbávám. S kamarádkami se zítra chystáme na hory, tak doufám, že se mi podaří něco zajímavého bílého nafotit.

Mějte se pěkně a dávejte na sebe pozor.

Devět let

V těchto dnech je tomu devět let, kdy jsem založila svůj blog. Rok 2009 byl pro mne zvláště významný. Napsat, že jsem odešla na předčasný odpočinek, mi připadá legrační, ale bylo tomu tak. V mém soukromém životě se tehdy událo mnoho příjemných změn. Najednou byl čas na spoustu věcí. Že Helenin blog vznikl formou "pokus - omyl" jsem tady už také psala. Na jeho zrodu jsem se podílela sama, bez pomoci a jsem na to patřičně hrdá. Našla jsem zde hodně kamarádů, s některými se stýkám i osobně. Jenže časem velké nadšení opadlo a už to není, co bývalo. Ještě donedávna jsem všude běhala s foťákem a fotila kdejakého živáčka, větvičku, kamínek a pak se z toho radovala. Dnes foťák většinou zapomenu doma. V archívu mám ale tolik věcí ke zveřejnění, že by to stačilo na celý rok. Možná že je čas všechno napravit?

Děkuji vám všem, náhodným i věrným návštěvníkům, že ke mně najdete cestu. Moc si toho vážím.

A léta běží...

Už v zimě jsem byla kamarádkou a bývalou spolužačkou upozorněna, že začíná zasedat přípravný výbor, aby zajistil bezchybný chod tradičního srazu spolužáků naší ZŠ. Nic nového pod sluncem, díky obětavcům se tak scházíme každých pět let, takže málokdy dojde k tomu, že bychom se vzájemně nepoznali. I když výjimka potvrzuje pravidlo a já jsem si jednoho spolužáka spletla s jiným, ale to mne asi oslnilo sluníčko. Několikrát za námi přijela i spolužačka z New Yorku, ale tentokrát jí to asi nevyšlo. Sláva to byla i nebyla. Půl století je dlouhá doba. Někteří už navždy odešli a ti, co zůstali se snažili připomenout si to dobré, co jsme zažili a co v nás zůstalo. Já za sebe musím říct, že ze všeobecných vědomostí, získaných v základní škole, čerpám dodnes. Asi jsme měli obrovské štěstí na učitele a také velké štěstí na spolužáky, se kterými si rozumím i po letech.

Za měsíc se znovu potvrdilo, že léta běží a nic s tím nenaděláme. Byla oslava s rodinou. Jak vidíte, čísla se u nás vedou jenom při luštění sudoku. Moje snacha Ivetka je ohleduplná a navíc šikovná, nedalo mi to, abych se nepochlubila jejím vtipným dortíkem. Každý rok je to originál. Rodina mi přispěla na nový foťák, který si teprve půjdu koupit. Už se moc těším. Byla jsem bez něho, jak bez ruky. Jenom aby vydržel déle než jeho předchůdce, který se dožil pouze čtyř let.

Moje narozeniny vždycky zahajovaly léto. Užijme si sluníčka a letní pohody a z přibývajících let si nic nedělejme...

Volové

Minulý týden byly u nás na prázdninách vnučky. Po tom, co jsem občas zaslechla z vedlejší místnosti nějaké peprnější slůvko, byla jsem nucena zasáhnout a udělat holkám přednášku na téma dobré marvy. Začala jsem u toho nejpoužívanějšího slova. Nejdřív jsem se dívenek zeptala, jestli vůbec vědí, co je to vůl a když jsem jim sdělila, že je to větší zvířátko, podobné kravičce, byly značně udivené. O kastraci jsem se nezmínila, to by tyto jemné dušičky asi vyděsilo.

Následně jsem zavítala na jedny moudré internetové stránky, abych se přesvědčila, že dívky neklamu a zjistila jsem následující :

1/ Vůl je kastrovaný býk tura domácího.

2/ Slovo vůl se používá při označení hloupého člověka.

3/ Slovo vůl se používá k oslovení kamaráda.

Tak a teď babo raď! K ostatním nevhodným slovům jsem se už raději nevracela.

Jenomže hned další den jsme jely autobusem a holky jsem posadila před sedadlo, kde vedli hlasitý hovor dva výrostci. Hovor vypadal asi takhle : "Vole - píp - vole - píp - vole - píp..." Pro vysvětlení - "píp" je velmi ostré neslušné slovo a cesta trvala asi 15 minut. Myslím, že holky měly uši nastražené a já jsem byla naštvaná. Sice nic nového pod sluncem, ale prostě se mi to nelíbilo.

Když jsme vystupovaly a kluci nás míjeli, řekla jsem holkám, že kdyby chtěly vidět, jak vypadá vůl, tak tady jsou hned dva. Věděla jsem, že riskuji minimálně další nadávku, ale nemohla jsem jinak. Kluci si mně prohlédli, neřekli nic a upalovali pryč. Holky se jenom uchichtávaly.

Ohlédnutí za posledními dny minulého roku

Máme za sebou první týden nového roku a já jsem si uvědomila jak ty poslední dny starého roku rychle utekly a že si už vlastně ani moc nepamatuji, co se všechno událo.

Manžel šel ve středu před Vánocemi bez nějakého plánování na implantaci kardiostimulátoru. Týden před tím ani nevěděl, že má potíže se srdíčkem. V pátek už byl doma a Vánoce jsme vesele oslavili spolu. Trošku mi to připomnělo situaci před několika lety, kdy celý rok nebyly peníze na manželův nový kyčelní kloub, ale před Vánocemi se doktoři předháněli, který termín nabídnout.

V té době jsme s kamarádkami podnikly tradiční cestu do sousední vesnice, kde se nachází moc pěkná křížová cesta, ukončená na kopečku dřevěnou zvoničkou. Je to takové zvláštní magické místo s výhledem na Beskydy. Sem chodíme už několik let zakončit náš vandrovní rok.

Od zvoničky jsme sešli do vesnice a abychom se trošku zahřály, navštívili jsme kozlovický pivovar (Fukčárinka bude znát). Společnost nám dělali dva statní Valaši. Abych pravdu řekla, je to ostuda, ale byla jsem tam poprvé a patrně ne naposledy. O staré obecné škole, která se ve stejném areálu nachází, jsem už také na blogu psala, ale tenkrát jsem pivovar vynechala.

Po vánočních oslavách s blízkými příbuznými jsem se vydala na slavení Vánoc se vzdálenými příbuznými, konkrétně se synem, snachou a vnoučkem z Podkrkonoší. Tam jsem strávila tři dny. Vnouček byl nemocný, takže jsme byli většinou doma, ale přece jenom jsem si užila trošku kultury na vánoční výstavě, na kterou jsem se celý rok těšila, protože jsem ji navštívila už vloni a na blogu jsem tenkrát o výstavě napsala článek. Protože momentálně nefotím, neboť nemám čím, vkládám alespoň jednu fotku z loňska.

Také letos tam byl k vidění krásný betlém od pana Kábrta ze Rtyně v Podkrkonoší.

Malým dobrodružstvím bylo cestování vlaky tam a zpět. Jedna cesta mi trvá polovinu dne, proto se snažím najít spoje tak, aby byly co nejpohodlnější a tímto musím pochválit České dráhy. Vlaky jely téměř na vteřinu přesně. Průvodčí dokonce pomáhali cestujícím s kufry a jízdenky byly levnější než u žlutého RJ, kterým většinou jezdím.

Ještě se musím zmínit o tom, že v prosincovém časopisu Rozmarýna uveřejnili náš rodinný recept na bramborový salát, z čehož jsem měla obrovskou radost. Radost jsem měla také z knihy, kterou mi poslali. Polévky mám ráda. Uvidíme, jestli tam najdu nějakou inspiraci.

Nový týden také utekl, jako voda. V lednu je jako v březnu. Momentálně nám tu leje. Zlobí mne, že nemám foťák, ale budu to muset bez něj nějakou dobu vydržet. Zatím mohu posloužit zásobami fotek z archívu. Viz zvonička, ta je z loňska, Valaši jsou od kamarádky.

Přeji vám pohodový nový týden.

Už je to osm let...

V těchto dnech je tomu osm let, kdy jsem napsala svůj první článek. Tenkrát to bylo veliké dobrodružství. Pokus - omyl a žádný rádce! Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Myslím, že v tom samém roce 2009 nás tu začínalo více a většina vytrvala. Za tu dobu jsem poznala spoustu zajímavých lidí, naučila se zacházet s foťákem a fotkami, poznala jsem prostřednictvím jiných blogů krásná místa v naší vlasti i v zahraničí. Vyzkoušela jsem plno výborných receptů a "přičichla" jsem k rozličným technikám ručních prací. Dostala jsem tipy na dobré knihy a zjistila jsem, že každý má nějakou tu bolístku. "Naživo" jsem se setkala s několika blogerkami a jednou jsem navštívila setkání Ženského klubu. S blogerkou Milenou se pravidelně scházíme už několik let a několik let mi od jednoho šikovného blogera přicházejí křížovky, které sám sestavuje.

Blog jsem začala psát v mém prvním důchodovém roce ( šla jsem o 2,5 roku dříve ). Od té doby se velmi mnoho věcí změnilo. K dvěma vnučkám přibyly další tři a jeden vnouček - klouček. Stres a letité spolupracovníky jsem s radostí vyměnila za pohodu a fungl nové kamarády. Začala jsem chodit do přírody a cestovat v rámci možností rodinného rozpočtu. Je pravda, že na blogování mi nezbývá mnoho času, ale zatím se nemíním loučit.

Děkuji vám všem věrným i náhodným návštěvníkům za to, že ke mně zaskočíte a zanecháte tu pár milých slov. Moc si vašich návštěv vážím.

Ať nám blogování přináší jenom radost!

Kostelík nad městem

Nedávno jsem se s kamarádkou, blogerkou Milenou, vydala na veletrh Kreativ Ostrava. Byl to už čtvrtý ročník a já jsem všechny předešlé poctivě absolvovala. Spolu s Milenou jsme tam byly už podruhé. Sešly jsme se ve vlaku. Cesta z nádraží na Černou louku se teď dá krásně zkrátit. Prostě přejdete velký nový most, který spojuje vlakové a autobusové nádraží s nákupním centrem Nová Karolína, projdete pěkně v teploučku nákupním centrem a vyjdete na druhém konci, kde je to k výstavišti kousek.

Tady máme ten nový most, samozřejmě, jak jinak, plný visacích zámků. Nejsem příznivcem této módy. Je fakt, že za našeho mládí se vesele rylo do všeho dřevěného a zděného... Ale o tom jsem vůbec nechtěla psát. Most vede dost vysoko nad rušnou silnicí a tak jsem jenom tak nakoukla dolů a co nevidím!

Na pouliční lampě malý kostelíček ! Tolikrát jsem tudy šla a ničeho jsme si nikdy nevšimla.

Hned jsem se dívala na další pouliční lampy, ale nikde nic podobného nebylo.

Jenom pohled na vysoké pece. Tak mne napadlo, kdo měl tak milý nápad? Kolik lidí si toho všimlo? Tentokrát jsem měla foťák u sebe, tak se s vámi o tu kuriozitku podělím.

O Ostravě se nemluví moc pěkně a já bych to chtěla napravit. Odpracovala jsem si tady svoje poslední čtyři roky, ale neměla jsem moc času na nějaké "objevy". Zato teď jich mám ještě pár v zásobě a postupně je ukážu.

Pátý rok

Přesně před pěti lety jsem napsala svůj první článek. Nechce se mi věřit, že je to vlastně už tak dávno... Nebudu bilancovat, to jsem udělala vloni a bylo by to stejné. Letos to mám trošku komplikované, protože se stále starám o vnoučka a čas opravdu kradu a když můžu, tak už vlastně vůbec nemůžu, jsem velmi unavená a bez nálady. Ale snad se už blýská na lepší časy a opět, alespoň malinko, budu pánem svého času. Už se těším, jak zase vytáhnu foťáček a budu fotit, kde se dá. Představte si, že jsem navštívila 2 kreativní veletrhy, foťák jsem měla v kapse a vůbec jsem nefotila! V archívu mám plno fotek z přírody, protože si přece jenom občas vyjdu na výšlap s "holkami", ale než se dostanu k jejich zveřejnění, už to není pravda a krásná letní zeleň zežloutne a pak i opadá.

Snad začnu také zase něco tvořit, Advent je za dveřmi. Jediné, co mi zůstalo jsou knížky, ty čtu v noci v posteli...

Zítra načnu šestý rok a blogování určitě nevzdám, jenom se musím dostat do starých kolejí.

Jak se říká, necháme to koňovi... Tento kůň se jmenuje Andrejka. Potkaly jsme ho na horách, když ho jeho páníček venčil. Andrejka byla sice zvědavá, jaké dobroty mám v batohu, ale byla to dáma a nedala na sobě nic znát.

Obří hřib našla kamarádka, byl sice plný červíků, ale každý den se něco takového nenajde. To jenom, aby řeč nestála....

Moc děkuji všem stálým i náhodným návštěvníkům za přízeň a těm, se kterými jsem v bližším kontaktu dvojnásobně.

Tentokrát na skok v lese

V minulém článku jsem se zmínila, jak na tom doma v současné době jsme. Je to velmi náročné a tak, abychom přežili, využíváme každé volné chvilky k nutné relaxaci. Třeba jenom na pár hodin, jak se říká, "vypadnout". Minulý pátek nám slibovali meteorologové krásný slunný den. Bohužel z toho vyšla celodenní mlha. Protože před tím celé dva dny pršelo, bylo i nepříjemné vlhko. S kamarádkami jsme si vyšláply po suché asfaltce, po vlhčí lesní cestě a nakonec jsem se brodily i blátem...Cestou jsem dospěla k poznání, že bude třeba pořídit nové boty, ty moje "samochodky" v tom blátě pěkně nasákly vodou. Však už něco zažily!

Jak vidno, mlha přede mnou, mlha za mnou...

Topinambury u nás tak nekvetou, jako třeba na Hané, ale alespoň to pošmourno trošku rozzářily.

Hřib to zrovna není...

Z této fotky mám velkou radost, pavučina vyšla až napotřetí, ale vyšla!

I malá procházka dovede zvednout náladu a sluníčko k tomu nemusí zrovna svítit. Doma mi svítí takové maličké sluníčko.