A léta běží...

Už v zimě jsem byla kamarádkou a bývalou spolužačkou upozorněna, že začíná zasedat přípravný výbor, aby zajistil bezchybný chod tradičního srazu spolužáků naší ZŠ. Nic nového pod sluncem, díky obětavcům se tak scházíme každých pět let, takže málokdy dojde k tomu, že bychom se vzájemně nepoznali. I když výjimka potvrzuje pravidlo a já jsem si jednoho spolužáka spletla s jiným, ale to mne asi oslnilo sluníčko. Několikrát za námi přijela i spolužačka z New Yorku, ale tentokrát jí to asi nevyšlo. Sláva to byla i nebyla. Půl století je dlouhá doba. Někteří už navždy odešli a ti, co zůstali se snažili připomenout si to dobré, co jsme zažili a co v nás zůstalo. Já za sebe musím říct, že ze všeobecných vědomostí, získaných v základní škole, čerpám dodnes. Asi jsme měli obrovské štěstí na učitele a také velké štěstí na spolužáky, se kterými si rozumím i po letech.

Za měsíc se znovu potvrdilo, že léta běží a nic s tím nenaděláme. Byla oslava s rodinou. Jak vidíte, čísla se u nás vedou jenom při luštění sudoku. Moje snacha Ivetka je ohleduplná a navíc šikovná, nedalo mi to, abych se nepochlubila jejím vtipným dortíkem. Každý rok je to originál. Rodina mi přispěla na nový foťák, který si teprve půjdu koupit. Už se moc těším. Byla jsem bez něho, jak bez ruky. Jenom aby vydržel déle než jeho předchůdce, který se dožil pouze čtyř let.

Moje narozeniny vždycky zahajovaly léto. Užijme si sluníčka a letní pohody a z přibývajících let si nic nedělejme...