Prázdniny pomalu končí a jak se tak dívám svůj blog pěkně odbývám. Přes den moc času doma netrávím. Jsem většinou na zahradě, kde je stále plno práce. Občas vyšlápneme s "holkami" na hory nebo do podhůří a večer jsem tak unavená, že se mi už do ničeho nechce. Dovolená mne teprve čeká začátkem září, kdy vyrážíme za turistikou na Šumavu. Už se moc těším. Můj muž mi tvrdí, že se ho touto cestou chci asi zbavit... Uvidíme.
Zatím jsem ale doma a potvrdím vám, že mnoho zajímavého se dá prožít i za humny.
Tady je můj první zážitek. Houba, zvaná květnatec archerův. Objevily jsme ji s kamarádkami minulý týden. Přiznám se, že jsem na vlastní oči nic takového dopodud neviděla a z objevu jsem měla obrovskou radost.
Že se v přírodě dějí zázraky, to jsem se přesvědčila nedávno. Koupila jsem si pár letniček, které jsem si chtěla zasadit na prázdné slunné místo na záhonu před domem. Když jsem začala hloubit jamky narazila jsem na něco bílého, něco jako ptačí vejce, jenomže ty kouličky byly měkčí a bylo jich tam moc. Připadalo mi to, jako želví vejce v písku. Nakoec jsem došla k závěru, že to budou asi vejce ještěrčí. Jenže jsem nevěděla, co s nimi. Pár jsem jich naskládala do staré nádoby a zasypala hlínou s pískem. Nádobu jsem odnesla do skleníku a čekala jsem co se stane. Na vejce jsem skoro zapomněla, když tu jsem zahlédla první malou ještěrečku. Později se jich objevilo ještě několik.
Příroda je mocná čarodějka, má obrovskou sílu a z ničeho udělá zázrak. Zde jsou další dva důkazy. Dvoumetrová slunečnice nám vyrostla jenom tak ze zatoulaného semínka po zimním sypání ptáčkům a malinká tůjka se objevila v chodníkové spáře také jenom tak, nevím jak...
Tady se trošku stydím. Na durmany jsme na jaře zapomněli. Když jsme je vytáhli v květináčích ze sklepa, už se to venku všechno pěkně zelenalo a kvetlo. Nedávali jsme jim velké naděje, přesto jsme je zasadili do volné půdy a zsalévali a hnojili. Opět zapracovala příroda.
Také jste už byli letos na houbách?
Toto jsou také zázraky přírody. Tři holky, každá originál... Člověk se nestačí divit
.
.
