Vzpomínka

 

V jednom z předešlých článků jsem psala, že konec minulého a začátek nového roku byl pro mne a celou naši rodinu  neveselý, když jsme museli odvézt manžela s těžkou mozkovou příhodou do nemocnice. Stalo se to 29.12.2020. Od té doby už jsem s ním nikdy nemluvila, jenom jsem za ním každý den chodila a držela ho za ruku. Od první chvíle jsme věděli, že boj bude marný.  

Manžel odešel v pátek 22. ledna 2021. Prožili jsme spolu krásných 43 let.

Během dvou let se nám narodili tři kluci jako buci, dnes už to jsou zasloužilí tátové. Zažili jsme mnoho dobrého, občas i zlého. Tak už to v životě chodí. Jenom v tom běhu a denním stresu jsme málokdy zavzpomínali, snad až v posledních letech, ale k prohlížení starých fotek, které jsme plánovali, už nedošlo.

Na současných fotkách už byste nás nepoznali, ale humor manželovi zůstal do poslední chvíle. Vyplakat se člověk musí, ale život jde dál...

Divočina

 Když nám po první karanténě znovu otevřeli knihovnu, nabídla mi paní knihovnice tuto knihu:

Mám ráda cestopisy a kdybych byla mladší a měla peníze, tak bych cestovala a cestovala... To u nás v knihovně ví a tak mi sem tam přihodí něco, co by mne mohlo zajímat. V knížce popisuje jedna česká dívenka svoji dlouhou cestu "Pacifickou hřebenovkou", jak zní titul. Na knížku jsem se těšila, ale hned na začátku jsem ji odložila. Určitě je zajímavá, má plno fotek, ale prostě mi nesedla. Paní knihovnice se divila a potom zalovila v regálu a přinesla mi tuto knihu :

 

Je to tentokrát americký bestseller, napsaný podle skutečné události, kterou prožila sama autorka. Na motivy knihy byl natočen i film. Do knihy jsem se hned začetla a jedním dechem jsem ji přečetla až do konce. Tak jsem se dozvěděla, co že to je ta výše uvedená Pacifická hřebenovka - Pacific Crest Trail.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pacific_Crest_Trail

Autorka nebyla žádný sportovec a cesta, kterou postoupila úplně sama, jí měla sloužit k nějaké rekapitulaci jejího života (tenkrát jí bylo 27 let, zemřela jí matka a ona byla čerstvě rozvedená atd.)

Knížku vřele doporučuji. Možná, že si později přečtu i tu první a budu srovnávat. Každopádně obdivuji všechny, kteří se na takovou cestu vydají...

Štěstí, zdraví v novém roce ?

Bohužel, u mne tomu tak není. Ne, není v tom ani covid, ten se naší rodině zatím vyhnul. Vánoce jsme s manželem prožili v pohodě. Ještě pár dnů po nich jsme si užívali příjemné atmosféry u stromečku a televize. Krátce přes Silvestrem jsem našla manžela v bezvědomí těžkou mozkovou příhodou. Poprvé v životě jsem volala záchranku. Poprvé jsem zažila takový zmatek a zoufalství. Musím ale pochválit záchranáře, včetně paní na dispečinku, která mne naváděla, k první pomoci a uklidňovala mne. Záchranáři přijeli ze sousedního města do 5 - 7 minut.  Manžela odvezli do nemocnice v krajském městě, kde zůstal den a noc a pak ho čekal transport do jiné nemocnice v jiném městě. Jak víme, je doba covidová a pacienti necovidoví nejsou žádaní a vypadá to tak, že za normálního stavu by měly být nemocnice prázdné.     

Po téměř třech dnech telefonování a pátrání a trošku za použití známostí jsem se dozvěděla, kde manžel leží. Nakonec jsem našla i ochotnou paní doktorku, která mi poskytla informace a dokonce nám povolila návštěvy. To byla sice dobrá zpráva, ale ty povolené návštěvy svědčí o tom, že manželův zdravotní stav není dobrý. Je ochrnutý na pravou stranu, uměle ho krmí a pokud mne vnímá, tak to naznačí stiskem ruky. Chodíme za ním každý den. Leží na dětském oddělení, dokonce mu včera přidělili za paraván nějakou paní spolupacientku. Z neurologie a jiných oddělení udělali covid centra a normální pacienty přidělují, kam se dá. Musím nemocnici pochválit o všechny se starají velmi dobře. Mne nečeká dobré období. Myslím, že budu velmi brzy řešit, kam manžela umístit, domácí péči bych sama nezvládla. Držte mi palečky. Nejsem tak silná, jak to vypadá...

Ještě k tomu coronaviru. Jak říkám, naší rodině se zatím vyhýbá i když pár lidí pracuje v "první linii". Na covid mi zemřelo několik přátel a známých a pár jich prodělalo i velmi těžký průběh. Nechápu proto ty protesty a hloupé demonstrace. Lidi, kteří tam jdou asi nic takového nezažili. My, tady na Ostravsku, jsme vegetovali bez roušky jenom jediný týden a nosíme je dál bez reptání.

Přeji vám jenom to dobré.

Hela