PF 2012

Tímto zdravím vás, všechny své stálé kamarády i náhodné pocestné. Děkuji vám za krásné chvilky, prožité nad vašimi články a za všechny vaše milé komentáře u mne.

První zimní procházka

Dnes už je u nás zase veselo, přijela nejstarší vnučka. Přiznám se, že ten nápad jít na procházku, sice vysloven byl, ale nikomu se moc nechtělo i když bylo venku celkem pěkně a sluníčko dokonce i místy hřálo. Možná že každý čekal, až ten druhý řekne, že raději zůstaneme doma. Nestalo se tak. Bylo třeba nakrmit lesní zvěř, zůstal nám z podzimní výzdoby pytlík žaludů a kaštanů, jablek ve sklepě je ještě také dost. Nakonec jsme vyrazili. I foťák jsem strčila do batohu i když mi nebylo jasné, co vlastně budu v této podivné zimě fotit.

Není to krása?

Jako ve sněhovém království...

Malinko jsem si zažertovala, fotky jsou pořízeny dne 30.12.2010

Tak vypadala příroda dnes

Pohled na Beskydy a sněhové zábrany v pohotovosti, na poli se zelená obilí

Lysá hora v dáli se nám stále schovávala do mraků

A pes Falko to všechno pozoroval pěkně za plotem

I koně je třeba občas provětrat, místní kovbojové vyjeli na obhlídku

Že by nám shora poslali nějaké světelné znamení, kdo ví ?

P.S. Nakonec jsme byli rádi, že nás lenost nepřemohla, příroda je krásná ve všech ročních obdobích i beze sněhu je možno najít zajímavé fotoúlovky.

Povídání o tom velkém dni

...kdy nepřišel sníh, mladí se stěhovali a Ježíšek nám nadělil gauč.

To je pokračování nadpisu a jak mnozí pochopili, jedná se o letošní Štědrý večer, ten byl pro nás s mužem dost neobvyklý, protože jsme byli poprvé u stolu úplně sami. Byly časy, kdy nás bylo i sedm, proto jsem z té samoty měla trošku strach, ale tak už to chodí, mladí chtěli být sami a proč ne, my jsme nebyli jiní!

Jenže to zase nebylo tak jednoduché, aby ti, co s námi bydlí, sbalili tašky, popadli dítě a šli. Oni se totiž rozhodli strávit Štědrý den ve svém domku, ještě tak trošku nedokončeném a začali se ve velkém stěhovat, což probíhalo celý den až téměř do večera. Pohoda Štědrého večera byla ohrožena jak pro nás, tak pro ně. Ušmudlaná vnučka, které jsme poskytli azyl, pobíhala sem a tam a vůbec ničemu nerozuměla. V pohádkách všechno dopadne vždycky dobře, u nás tomu bylo také tak. Konečně byla odvezena poslední zavazadla a zablácená chodba zela prázdnotou a čekala na očistu.

U slavnostní večeře nebyl prostor na smutnění, byli jsme tak unavení a plní stěhovacích zážitků, že jsme byli naopak rádi, že jsme konečně sami.

A co bylo s tím gaučem? Ten nám mimořádně nadělil Ježíšek už začátkem prosince, protože se nemohl dívat na ten starý, který už léta neplnil svůj účel a nedalo se na něm ani sedět ani ležet. A vybral nám ho tak dobře, že návštěvy nám ho závidí a každý, kdo k nám přijde, ho vyzkouší a tiše si libuje, jak se na něm krásně odpočívá. Když se tak natáhnete, podložíte si hlavu jedním z mnoha obrovských polštářů, které jsou jeho součástí, pustíte si starý tranzistoráček s odpolední pohádkou a v polospánku si lebedíte, co víc jsem si mohla přát! I děda Komárek Z filmu "Na samotě u lesa" by mi to záviděl. Také se z něj dá koukat na televizi, číst na něm knížky, je možno si zde i schrupnout.

No a sníh letos nenapadl, ale při lenošení na tom gauči to vůbec nevadí.

Během svátků nás byla opět plná chalupa, ale mladí ve svém obydlí už zůstali, mimochodem při tom velkém stěhování prý stihli i připravit kompletní štědrovečerní večeři a prožít krásný večer.

To je můj letošní vánoční příběh...

Vánoční

Mám ráda předvánoční čas, kdy se setkávám s přáteli, se kterými se vidím jenom málo, mám ráda tu krásnou předvánoční atmosféru, kdy jsou lidé na sebe milí, zdraví se už z dálky a přejí si krásné Vánoce, všichni jsou tak trošku dojatí a v duchu si odpouštějí. Přála bych si, aby to tak zůstalo po celý rok...

Chytila se mne lenóra

...a to lenóra taková, že nejsem schopná ani psát. Nastala čtvrtá adventní neděle, Zlatá neděle a navíc smutná neděle, ať chceme, nebo ne, je toho všude plno a bude celý týden. Trošku mi to připadá, jako před Vánocemi v roce 1989, kdy pro fůru událostí nebylo napečeno, nebylo uklizeno, ale všechno se nakonec stihlo, jako vždy.

Lenóra se mne chytila proto, že skoro celý týden pomáhám s vnoučaty, tudíž večer už je konec se vším a pro únavu nevidím, těsta zůstávají v lednici nezpracovaná, byt neuklizený a v podstatě já jsem úplně klidná a vůbec mě tento stav neznervózňuje, což by asi některým jiným hospodyňkám mohlo být podivné. Ale asi si budu trošku odporovat, při té únavě jsem poloslepá vyrobila asi 20 drátkovaných zvonků, které jsem všechny rozdala, svým přátelům a známým. Další dávku drátkování ještě plánuji. Také já jsem dostala plno krásných dárků z dílny mých známých, které jsem chtěla ukázat a určitě ukážu, až je nafotím.....

Doba předvánoční přináší také něco ušlechtilejšího než je hadr a kus žvance. Se sestrou jsme asi před čtrnácti dny navštívily v našem rodišti výstavu betlémů. Květa mi kladla na srdce, ať pilně fotím a ať fotky zveřejním na blogu. Já jsem jí odporovala, že přece nemůžeme mít stejné fotky na blogu ve stejný čas. Květa svoje povedené fotky již zveřejnila a můj čas nastal právě teď. Výstava byla skutečně krásná, ale mě se povedlo fotek jenom několik.

Nejkrásnější byl betlém, zapůjčený z místního kostela, z toho všeho zbyla jenom tato cedulička, no není to smůla?

Tato fotka patří ke zmíněnému betlému, je na ní Hanačka, ve svém tradičním šátku, v pracovním oděvu. Hanácké kroje jsou bohaté a krásné. Když jsem odcházela z tohoto kraje, hanácké tradice udržovalo jenom málo lidí, výstavy betlémů neexistovaly. Jsem ráda že se to všechno vrací.

Tak vidíš, Květo, i na betlémy došlo. Zdá se, že i lenóra malinko ustoupila.

Přeji všem krásný nový předvánoční týden, plný porozumění a lásky.

Perníčky ze staré fary

Nevím, jestli udělám terno se svými letošními perníčky, jejich zdobení nikdy nedopadne podle mých představ. Za ta léta, co je dělám, si dávám před zdobením předsevzetí, že tentokrát už to bude, tak jak to chci, ale přes pečlivou přípravu polevy a dobrý start, nkonec dojde k ucpání zdobícího otvoru, zřídnutí polevy a já nevím, co ještě, tak nakonec improvizuji a jsem ráda, když už je to za mnou, protože perníčků je velká hromada a zdobení nemá konce.

Když jsem kdysi dávno začínala, neměla jsem žádné zkušenosti z domova a ani žádný dobrý recept, až jsem narazila v jedněch, tehdy aktuálních předrevolučních novinách, na tento recept :

Uznáte, že podle zajímavého dávkování mouky a cukru to už tenkrát musel být opravdu starý recept a já se přiznám, že když chystám těsto, dávkování poctivě dodržuji až na koření, to používám hotovou směs do perníků. Perníčky jsou vynikající, děcka po nich sáhnou dřív, než po ostatním vánočním cukroví.

Některý rok se mi stalo, že ke zdobení ani nedošlo, ale perníčky vždycky zmizely už před Silvestrem

No a je zase na chvíli pokoj. Mimochodem, všechna chvála, vypsaná v receptu, je pravdivá!

Třetí adventní neděle

Na včerejší odpoledne jsem se moc těšila, protože mě čekal v našem kostele adventní koncert. Adventní koncerty k předvánoční atmosféře určitě patří, to už je jedno, jestli vystupují známí umělci nebo lidi, kteří hudbu při svém povolání provozují jako ušlechtilého koníčka. Přiznejme si, my hospodyňky, že v tento čas je dost problematické sundat zástěru, překročit plno domácích nedodělků, dát se malinko "do pucu" a vyrazit, většinou do zimy za něčím neznámým i když s očekáváním příjemných prožitků. A tak jsem to včera měla i já, jenže já jsem věděla, že nebudu zklamaná, protože jsem, na koncertech orchestru, který k nám zavítal, již párkrát byla. Jsou to lidi z Lidové konzervatoře v Ostravě, a mezi členy orchestru jsem měla i svoje dva blízké.

Atmosféra v kostele byla úžasná, fascinoval mě adventní věnec se třemi fialovými svícemi, zasazený v krásném stojanu

Atmosféra byla úžasná nejenom prostředím, ale perfektní výkony hudebníků a plný kostel lidí to všechno znásobily a všichni jsme odcházeli domů s příjemným pocitem

Málem bych zapomněla na vystoupení Scholy, což jsou mladí lidé z místní farnosti, kteří nádherně zazpívali na začátku programu a návštěvníci koncertu je za jejich výkon náležitě ocenili.

A ještě něco. Jak už jsem na začátku psala, že krásný prožitek nemusí způsobit za drahý peníz jenom profesionálové. Hudebníci z lidové konzervatoře jsou lidé, kteří začali hudbu studovat až když měli svoje povolání, někdy i rodiny. Sama jsem byla překvapená, že něco tkového existuje. Studium není omezené věkem. Právě proto si jejich výkonů moc cením.

Přeji všem příjemné prožití třetího adventního týdne

Jedna z nejmilejších

V životě jsem byla nucena prodělat hodně změn, myslím tím stěhování do jiného kraje, několikanásobnou změnu zaměstnání, v tom posledním jsem po dvacet let pracovala s veřejností. To pro mne znamenalo, že jsem se setkala s velkým množstvím různých lidí a lidiček. Někteří zmizeli v zapomnění, ale zůstalo pár, na které stále vzpomínám nebo se mi jejich postavička náhle, po letech, připomněla při nějaké příležitosti. Po všech zkušenostech můžu říci, že většinou to byli lidé dobří, těch zlých bylo jenom málo. Chtěla bych si v nové rubrice svoje vzpomínky trošku oživit.

První místo jsem věnovala této krásné paní, která mi byla ze všech lidiček nejmilejší. Je to moje maminka. Narodila se v roce 1920. Měla velmi těžký život, protože jí brzy zemřeli oba rodiče a ona se musela starat o dva mladší bratry. Potom jsme přišly nařadu my, její tři děti, pak spousta vnoučat. Přestože měla pouze základní školu, byla velmi vzdělaná a stále něco četla a sledovala dění kolem. Byla velmi obětavá, tenkrát to člověk bral jako samozřejmost, ale dnes, když jsem se ocitla já na jejím místě, vidím, že to byl poklad pro celou rodinu.

Velmi jsem obdivovala její odvahu, zvláště tehdy, když po sedmdesáti letech opustila svoje rodiště na Hané a odstěhovala se k nám na Ostravsko, to znamená do úplně jiného prostředí. Ale vím, že zde byla velmi šťastná.

Maminka se nám, sem - tam, postarala i o různé zážitky. Často u nás doma vzpomínáme na období, když moji kluci byli u babičky na prázdninách a na místním koupališti, kam se vydali, jim babička předváděla, jak se plave. Byl to bazén, takový, ten s vodou do pasu. Dopadlo to tak, že místo, aby kluci byli žáci a babička instruktorka, z kluků se stali záchranáři a z babičky tonoucí! Nakonec všechno dobře dopadlo.

Maminka byla velká parádnice, přes nedostatek peněz, dovedla z ničeho vytvořit model. Vzpomínám si, že s kabátkem, který má na fotografii dělala parádu, až do konce života.

Tento článek by měl spíše vyznít teskně, protože maminčin konec přišel velmi nečekaně, těsně před Vánocemi v roce 2001. V sobotu, 10. prosince, tomu bude 10 let. Ale já nemám ráda smutné psaní a mamince by se to také nelíbilo. Na pár humorných příhod bych si jistě ještě vzpomněla, ale už i tak je moje psaní dlouhé. Často si v duchu s maminkou povídám, moc mi chybí, ale takový je ale život. Jen jedna věc mě moc mrzí, postupem času totiž zjišťuji, na kolik věcí jsem se nestačila zeptat, teď už ale zůstanou nezodpovězeny.

To byla vzpomínka na moji a naši maminku, Květa by to určitě napsala stejně.

Vánoční drátkování

Po delším čase jsem oprášila drátky a vrhla jsem se do tvoření

Od loňského roku jsem vychytala pár much a vylepšila techniku, jen to focení lesklého materiálu se nedaří..

Některé zvonečky už našly svůj nový domov, pár jich bude ještě udrátkováno a darováno, snad přinesou štěstí...

Můj druhý adventní víkend

Chodím od blogu k blogu a pozoruji, jak všude pilně probíhají předvánoční přípravy. Na prvním místě je určitě pečení vánočních dobrot, na druhém místě výzdoba a zútulňování bydlení. Děje se tak i u nás, ale zatím se to jenom tak rozjíždí. Poslední dny jsem měla hlídací, takže ke konci dne už nebylo sil. Od toho se odvíjí moje absence na blogu, nebo spíš nedostatek námětů. Dnes jsem měla navštívit frýdecký zámecký vánoční jarmark, moc jsem se těšila, že budu mít kopu veselých vánočních fotek, ale nejdřív odpadly vnučky pro nemoc a dnešní počasí, to byl silný vítr a déšť, mě úplně odradilo od nějakého veselého výletu. O to víc jsem se mohla věnovat předvánočním přípravám.

Určitě jsem nezapomněla na barborky, na zahradě jsem ostříhala pár třešňových větviček a všimněte si, že také už svítíme...

Odpoledne byl doma božský klid, těsto jsem měla připravené v lednici už dva dny, tak jsem se pustila do práce..

Budoucí perníčky podle starého receptu

Nezapomněla jsem ani na tradičního jezevčíka, je to vzpomínka na naši nebohou Kikinku. Dneska, když jsou k sehnání tak krásná vykrajovátka, to se perníčky pečou jedna báseň! Tak a tady s perníčky končím. Nic jsem nespálila, ale ty upečené nevypadají tak pěkně, jako vykrájené těsto. Třeba to spraví zdobení, které na mne teprve čeká.

To není vánoční cukroví. Tyto kytičky dostal můj muž ke svým včerejším narozeninám od nevěsty Petry. Protože nemůže sladké, nahrazujeme mu mlsání slanými dobrotami. To jen tak pro inspiraci, listové těsto, mini kolečko salámu a kolečko sýra. Vypadají pěkně, že?

Staří dobří šneci, ty jsem zase upatlala já...

Večer jsme zapálili druhou svíčku na adventním věnci a vychutnávali jsme si teplo domova......