Jak jsem se zmínila v předchozím článku, podnikáme každoročně výpravu za medvědím česnekem. Počasí nedovolilo, uskutečnit ji dřív a já už jsem měla obavy, že mi česnek vykvete a nebude poživatelný, ale počasí také způsobilo, že česnek na mne počkal.
Máme takové místečko, kde skoro nikdo nechodí, prostě oáza klidu.
Každoročně je naším milým společníkem synův pejsek Daník, ten je celý šťastný, že je v přírodě.
Sasanky stále ještě kvetou.
Tady je úlovek, jenom ho zpracovat....
Mám kamarádku, která je rodilá sběračka, jenom začnou houby a borůvky, už je v lese a užívá si to, já taková nejsem. Ve sběru něčeho ( třeba chmele, brambor nebo i těch borůvek ) jsem byla vždycky poslední. Většinou se rozptyluji vedlejšími věcmi, jako třeba krásou kytiček. Vedle sasankového pole jsme míjeli i pole s devětsilem lékařským.
Tuto rostlinku jsem viděla poprvé. Doma jsem pak zjistila, že se jmenuje podbílek šupinatý a je to parazit na kořenech olše, lísky nebo topolu.
Název Medvídek vymyslela moje druhá kamarádka, která je velkou příznivkyní medvědího česneku. Já si po včerejšku tu přízeň nechám zase na příští rok. Zelená barva se vyskytovala všude o pachu ( nebo vůni? ) ani nemluvím. Ale je zpracováno. Listy jsem pomlela, osolila a přidala trochu oleje. Hmotu jsem napěchovala do skleniček a uskladnila v lednici. S lítostí jsem vzpomínala na manžela, kterému jsem vloni slibovala větší množství pesta, měl ho moc rád.
Na chlebu s máslem je moc dobrý, ale tady jsem to přehnala, je to síla! Po pozření větší dávky prý mohou nastat zdravotní komplikace...😀
V sobotu už máme květen, zdá se že se sluníčkem je všechno veselejší, mějte se pěkně a užívejte si jara.
