Měli jsme vzácnou návštěvu

Minulý týden jsme měli doma vzácnou návštěvu. Po deseti letech k nám zavítala z Kanady moje sestřenice Helen s partnerem. Rodiče Helen odešli do Kanady v roce 1948 a Helen se svou sestrou se narodily už v cizině. Nejdříve jsme uvítali návštěvu u nás, v Podbeskydí. V tuto dobu návštěva dlí na Hané, kde maminka Helen žila a kde máme velkou rodinu.

Bylo těžké připravit vhodný program na tak krátkou dobu, kterou u nás hosté strávili. Museli jsme všechno přizpůsobit našemu i jejich seniorskému věku . Nakonec jsme zvolili Hukvaldy.

Domluvili jsme se celkem dobře. Sestřenice se učí česky, já jsem jí přizvukovala nějakým tím anglickým slovíčkem, na které jsem si vzpomněla. Ruce a nohy byly v pohotovosti. Seznámila jsem je s rodištěm Leoše Janáčka i s jeho Liškou Bystrouškou.

Na Hukvaldech je k vidění hodně zajímavostí včetně osmi památných buků se svými obrovskými odkrytými kořeny. Už jsem je na blogu několikrát ukázala.

Hukvaldy nejsou jen Leoš Janáček a jeho liška, ale je tu hrad a velká obora s velkými stády daňků a muflonů. Tento krasavec se objevil na cestě jenom několik metrů od nás.

Hukvaldy jsou také kaštany, na jaře kvetou a na podzim jsou všude na zemi jejich plody. Tentokrát jsme měli štěstí, objevili jsme pár stromů, které si popletly roční dobu a opět vykvetly.

Prohlídka hradu byla pro Kanaďany velkým zážitkem. Oni prý totiž doma nic takového nemají.

Krásné výhledy na Beskydy byly odměnou za namáhavý výstup pro dvě čerstvé kanadské endoprotézy.

Naše hosty jsme také zavedli do místní stylové hospůdky, kde si pochutnali na svíčkové s knedlíkem. Večer jsme zavítali do té naší vesnické na pravé české pivo.

Další den jsme zůstali doma, provázeli jsme je zahradou a vyměňovali si zkušenosti ze zahradničení a já jsem jim nakonec usmažila velký talíř langošů, který brzy zmizel....

O těch třech dnech by se dalo ještě hodně povídat. Naši hosté byli velmi spokojení, stále nám opakovali, jak se jim u nás líbí a jak je naše příroda krásná, jak jsou tu lidé milí.

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám tento článek napsat, ale nakonec jsem si řekla, že musím. Stále totiž čteme a slyšíme, jak jsou Češi zlí, závistiví, zamračení, neumí se chovat v cizině a ta lepší část se za jejich chování stydí. Jo a také moc pijeme, jsme na předním místě v pití kořalky! Kdybyste jenom věděli, jak jim ta naše slivovička chutnala! Myslím, že lidé jsou všude stejní, jenom my máme takovou povahu, že se neumíme pochválit. A tak jsem se tetelila blahem, když jsem slyšela jenom samá pozitiva.

Svůj blog jsem opět hodně zanedbávala. Přes léto bylo hodně hlídání zahradničení a něco málo cestování. Doufám, že teď už bude více času na psaní. Také se mi blíží kulaté blogové výročí...

Mějte se pěkně.

Po roce

O víkendu se u nás sešla část rodiny, aby mi připomněli, že je mi zase o něco víc. Nic veselého. Vůbec jsem o této záležitosti nechtěla psát. Jenže si myslím, že by letní dort před rozkrojením mělo vidět víc lidí, ne jenom rodina.

Překrásný dort upekla na nazdobila snacha Ivetka. Všechno, co na něm vidíte, vyrobila sama. Není cukrářka, je samouk. Vůbec se mi ho nechtělo rozkrojit.

Od druhé snachy Petry jsem dostala tuto soví kosmetickou taštičku a velkou kytici lilií.

Takovou kytičku jsem vždycky dostávala od maminky, tentokrát je od manžela.

Soupravu na výrobu domácí lučiny jsem si moc přála. Myslím, že jsem ji viděla u Květy. U nás se lučina vyrábí velmi často a už se těším na první mňamku.

Tak to vypadá ve skutečnosti.

Narozeninové veselí se odehrávalo převážně doma, kde byl příjemný chládek, ale zašli jsme i do zahrady, podívat se, jak nám to tam roste a koho jsme spatřili mezi sazenicemi dýní! Pěkně si tam odpočíval malý zajíček. Jeho rodič nám to tam občas pěkně okouše, ale na mláďátko se nikdo memůže zlobit. Pro vnučky to byl zážitek.

Mějte se pěkně a pozor na sluníčko! Všeho moc škodí.

Zase jeden rok za námi

Jsme velká rodina a není měsíce, aby se něco neslavilo. Tento víkend jsme tu měli jedny kulatiny a jednoho budoucího prvňáčka. Vnučky - sestřičky se narodily 3. a 4. srpna v rozmezí čtyř let.

O víkendu se hodně slavilo. Holky ode mne dostaly každá svůj dort, což vyvolalo nadšení, protože do té doby vždycky měly společný, tak jako celé roky jejich tatínek se strejdou, dvojčetem... Je to nespravedlnost!

Zatím nebyl problém sehnat patřičný počet svíček. Foukalo se a natřikrát!

Dárečky od babičky byly praktické. Trička, školní potřeby a háčkované hračky od tety Květy, ty už na ně čekaly ve skříni od jara.

Takto to vapadalo, před šesti lety, kdy Markétka dostala k narozeninám sestřičku Anežku.

Když to píšu, běhá mi mráz po zádech. Před šesti lety jsem byla celkem klidná, ale teď už to není moc příjemný pocit. Děti stárnou a mně se zdá že my stárneme dvakrát rychleji. Takový už je život.

Je to neuvěřitelné

Když mne moje sestra, někdy na jaře, oznámila, že jsem s mužem pozvaná na rodinnou oslavu s velkou kulatou číslicí, nechtělo se mi věřit, že je to tak.

Melu to sice stále dokola, ale když se řekne Zlatá svatba, tak vidím bábinku v šátku a dědulku v klobouku a s fajfkou. Časy se ale změnily. Je to jinak. Upravená a usměvavá bábinka v mladistvém oblečení a svými vědomostmi strčí lehce do kapsy o mnoho mladší ročníky. Osmdesátiletý dědulka, bez holí na horách, nebo ve slušivém oblečku na kole, také není žádná zvláštnost. Samozřejmě velkou roli hraje zdraví. Pokud to neslouží, jak má, tak je to o něčem jiném.

Příjemné setkání s oslavenci "novomanželi", příjemné setkání s jejich třemi úspěšnými dětmi a jejich rodinami, roztroušenými po republice i u sousedů, na Slovensku, se konalo minulou sobotu. Teprve tam si člověk uvědomil, jak čas neúprostně letí, kolik nám přichystal radostí i strastí a jak je to krásné a důležité mít velkou, soudržnou rodinu.

Svatební kytice, sestavená podle originálu na svatební fotografii...

Víc už psát nebudu. Oslavenkyně šla z oslav přímo na další směnu, t.j. užívá si posledního týdne prázdnin s vnoučaty, ale určitě se brzy ozve a ukáže vám, jak taková významná oslava vypadá....

Květo a Honzo, hodně zdraví, štěstí a trpělivosti do dalších let!

Jenom na skok

Přes všechny možné překážky se mi podařilo na chvilinku zasednout k počítači, pravda, jenom na kousínek židle a stejně nevím, kdy zase vyskočím...

Věc se má tak, že jsem už měsíc celodenní hlídací babička, nikoliv nemocných školaček, ale čtyřměsíčního vnoučka. Snacha nám ihned po porodu vážně onemocněla, momentálně má za sebou náročnou operaci a čeká ji dlouhá léčba. Syn skončil na mateřské dovolené a vzhledem k vzniklé situaci jsme celou rodinku přijali pod naši střechu. Po třech letech poklidného života nám doma začal čilý ruch. Velmi často večer už nevím, čí jsem. Nakonec mne vždycky uklidní a rozveselí pohled na čiperného kloučka. Naučila jsem se znovu krmit, přebalovat a prodírat se horami plenek, poctivých bavlněných! Za ten měsíc jsem se už značně zdokonalila a troufla bych si i závodit v přebalování.

Tady jsem vám vyfotila letošní podzimní zátiší u nás doma.....

Naštěstí je nás na tuto prekérní situaci víc a já se snažím sem-tam trošku ulít a nabrat nových sil, jinak bych to asi nezvládla.

Myslela jse, že se na nějaký čas bez blogování obejdu, ale už se mi začalo stýskat. Foťáček mi opravili, můžu zase fotit. Příroda se nám krásně zbarvila. Jenom ten čas chybí. Tak se měme všichni jak nejlíp umíme a hlavně si považujme toho svého zdravíčka!

Život plyne, jak voda...

O víkendu se u nás slavilo. Slavila jsem já a vůbec se mi o tom nechce psát. Dříve narození pochopí. Jenže to bych se zase nemohla pochlubit s tímto krásným dárkem, který mi upekla a nazdobila snacha Ivetka. Celé dílo, do posledního detailu, je její práce, snad až na ty bílé kuličky. Už jsem tady ostatně pár jejích dortů ukázala. Ivetka je amatér a samouk.

Jak jsem se krásně vyhnula tématu!

Bylo mi líto dort rozkrojit, ale nakonec k tomu došlo. Byl moc dobrý.

Také jsem dostala tuto krásnou anturii

Ještě kytici gerber

Obrázek od Markétky, která se nemohla oslavy zúčastnit, protože byla nemocná. Takové dárky jsou nejmilejší.

Roky plynou, jak voda a já svůj článek velmi ráda ukončím. Příště navážu na poslední fotku, protože v přírodě se člověk cítí na dvacet, pokud je ovšem rozumný a nedává si nesplnitelné cíle a všechno kolem si náležitě vychutnává.

Je to kluk, jako buk!

Před měsícem jsem se zmínila, že se doma stále rozrůstáme, to když se narodila moje pátá vnučka Zuzanka. Slíbila jsem k lepšímu ještě jedno vnouče, přesněji řečeno vnuka. Ve čtvrtek, 15.5.2014 v 15 hodin přišel na svět kluk Stanislav, neboli Staník, jak už mu všichni těch pár dnů říkáme. Měřil 50 cm a vážil 3,71 kg. Kluk, jako buk! Všichni jsme se radovali, hlavně mužská část rodiny, neboť už hrozilo, že náš rod vymře po meči .

Celý týden byl velmi hektický, jak už kvůli několikadennímu čekání, když se klukovi do těch dešťů z teplíčka od maminky nechtělo. Syn si u nás, v půli cesty, "rozbil stan", aby se mohl té velké události zúčastnit, protože z jejich bydliště do porodnice je to přece jenom dost kilometrů. Nevěděl, jestli chodit do práce nebo sedět u telefonu, kdyby zavolali... Tak to trvalo skoro tři dny. Nemají to tatínci dneska lehké. Ale zase je to pro ně nezapomenutelný zážitek. Všechno pěkně u pramene, žádná záměna nehrozí, protože děťátko popíšou důležitými informacemi po celém těle, jako indiána. Tatínek si hned všechno zkontroluje. To není jako kdysi, když mému muži v době chřipkové epidemie oznámili po telefonu, že jsou to dva chlapci a všichni jsme zdraví a konec! Návštěva nebyla možná, mobily a jiné dnešní vymoženosti neexistovaly a my jsme přece čekali holčičku a jednu!! Ta nejistota, ten šok! Přežili jsme to a už jenom vzpomínáme. Dvě, pravděpodobně nejdůležitější, rodinné události letošního roku máme šťastně za sebou. Ať se dětem na světě líbí!

Ohlédnutí za minulým víkendem

V předešlém článku jsem se zmínila, že se u nás o víkendu chystá sláva. Moje vnučky, sestřičky Anežka a Markétka, slavily narozeniny. Markétka 7 let a Anežka 3 roky. Vychází jim to na 3. a 4. srpna. Každé narozeniny mají u mne holky smůlu, protože na dva dorty nemám sil, ale maminka většinou upeče ještě jeden...

Tak dopadl můj "Babiččin dort". V sobotu, když jsem ho páchala, nevypadal v tom vedru moc vábně, ale lednice to všechno napravila. Jinak klasika : oříšky, rum, čokoláda, v každé podobě lahůdka. Že něco chybí? Ano, jsou to svíčky. Nějaký skřítek nám je uschoval na tajném místě, to se občas stává, ale mohlo by být hůř. Třeba by mohly chytit záclony...

Jak ten čas letí! Tato fotka je tři roky stará. Markétka dostala tehdy k dortu ještě sestřičku, krásný dárek, že? Letos dostala k sedmým narozeninám aktovku, protože ji po prázdninách čeká první třída.

Oslavu s dortem předcházelo velkolepé grilování a při té příležitosti se nám přišel představit nový soused, kocourek (volali na něho Tobi, nebo Tony). Jeho na chlup stejného předchůdce, Bruna, přejelo vloni auto, to je osud všech koček v našem okolí, co tady toho asi čeká?

Dneska se u nás sluníčko malinko schovalo, ale moc se neochladilo, jenom teď trošku poprchá a bouří, uvidíme, co nám to přinese. Deště je třeba, jako soli a v tom horku mi to už moc memyslí.

Ještě se musím zmínit o mém velikonočním kaktusu, kterým jsem se chlubila v minulém článku. Čiperný stařík pomalu odkvétá a dnes málem přišel o život. Pošťák ho nechtěně smetl balíkem, ale na zemi ho tak šikovně zachytil, že vlastně opadlo jenom pár květů.

Tak tady plácám páté přes deváté, ale stále sedím v tom horku doma, chybí inspirace. Říká se tomu okurková sezóna - sezon ogorkówy - u sousedů Poláků .

Přeji všem krásný víkend a Ivetce děkuji za ty čerstvější fotky...