Měli jsme vzácnou návštěvu

Minulý týden jsme měli doma vzácnou návštěvu. Po deseti letech k nám zavítala z Kanady moje sestřenice Helen s partnerem. Rodiče Helen odešli do Kanady v roce 1948 a Helen se svou sestrou se narodily už v cizině. Nejdříve jsme uvítali návštěvu u nás, v Podbeskydí. V tuto dobu návštěva dlí na Hané, kde maminka Helen žila a kde máme velkou rodinu.

Bylo těžké připravit vhodný program na tak krátkou dobu, kterou u nás hosté strávili. Museli jsme všechno přizpůsobit našemu i jejich seniorskému věku . Nakonec jsme zvolili Hukvaldy.

Domluvili jsme se celkem dobře. Sestřenice se učí česky, já jsem jí přizvukovala nějakým tím anglickým slovíčkem, na které jsem si vzpomněla. Ruce a nohy byly v pohotovosti. Seznámila jsem je s rodištěm Leoše Janáčka i s jeho Liškou Bystrouškou.

Na Hukvaldech je k vidění hodně zajímavostí včetně osmi památných buků se svými obrovskými odkrytými kořeny. Už jsem je na blogu několikrát ukázala.

Hukvaldy nejsou jen Leoš Janáček a jeho liška, ale je tu hrad a velká obora s velkými stády daňků a muflonů. Tento krasavec se objevil na cestě jenom několik metrů od nás.

Hukvaldy jsou také kaštany, na jaře kvetou a na podzim jsou všude na zemi jejich plody. Tentokrát jsme měli štěstí, objevili jsme pár stromů, které si popletly roční dobu a opět vykvetly.

Prohlídka hradu byla pro Kanaďany velkým zážitkem. Oni prý totiž doma nic takového nemají.

Krásné výhledy na Beskydy byly odměnou za namáhavý výstup pro dvě čerstvé kanadské endoprotézy.

Naše hosty jsme také zavedli do místní stylové hospůdky, kde si pochutnali na svíčkové s knedlíkem. Večer jsme zavítali do té naší vesnické na pravé české pivo.

Další den jsme zůstali doma, provázeli jsme je zahradou a vyměňovali si zkušenosti ze zahradničení a já jsem jim nakonec usmažila velký talíř langošů, který brzy zmizel....

O těch třech dnech by se dalo ještě hodně povídat. Naši hosté byli velmi spokojení, stále nám opakovali, jak se jim u nás líbí a jak je naše příroda krásná, jak jsou tu lidé milí.

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám tento článek napsat, ale nakonec jsem si řekla, že musím. Stále totiž čteme a slyšíme, jak jsou Češi zlí, závistiví, zamračení, neumí se chovat v cizině a ta lepší část se za jejich chování stydí. Jo a také moc pijeme, jsme na předním místě v pití kořalky! Kdybyste jenom věděli, jak jim ta naše slivovička chutnala! Myslím, že lidé jsou všude stejní, jenom my máme takovou povahu, že se neumíme pochválit. A tak jsem se tetelila blahem, když jsem slyšela jenom samá pozitiva.

Svůj blog jsem opět hodně zanedbávala. Přes léto bylo hodně hlídání zahradničení a něco málo cestování. Doufám, že teď už bude více času na psaní. Také se mi blíží kulaté blogové výročí...

Mějte se pěkně.