Kytičky z listí

Kytičky z listí jsem se snažila podle návodů na blozích motat už vloni, letos jsem to také zkoušela a použila jsem je nakonec do dušičkové vazby. Po konzultaci se sestrou jsem ale zjistila, že motám špatně a protože mrazíky pominuly a nádherné listí nám ještě všechno neopadlo, musela jsem to znovu zkusit. Vím, že růžičky jsou víc "poupátkovité" , ale příště už budou určitě zase o něco lepší.

Nakonec kytička skončila opět na hřbitově, tam vydrží déle než doma v teple

Praha I

Dnes se vrátím k našemu putování po Praze, tentokrát to bude už opravdu pražská klasika, tedy cosi památek a cosi cestovního ruchu, zachyceno mýma očima. Jak už jsem napsala minule, v Praze jsem dlouho nebyla a měla jsem trošku obavy z cestování místními dopravními prostředky, ale byli jsme řádně poučeni a na papírku jsme měli vypsaný postup při cestě zpět. Trasu jsem naplánovala tak, abychom viděli co nejvíc. Autobus nás dovezl bez přestupu téměř na místo a putování mohlo začít.

Ten den byl zrovna státní svátek, bylo nádherné teplé počasí, sluníčko pálilo, ale stálo většinou proti mně a kazilo mi fotky!

Letohrádek královny Anny, kdysi jsme svoje pražské putování stejně začínaly s kamarádkou, tak jsem své znalosti využila

Pokračovali jsme nádherně upravenou Královskou zahradou

Potkávali jsme tady hodně rodičů a prarodičů s dětmi, kteří jim předčítali obsah tabulek u vzácných stromů a keřů a kupodivu potomci jejich výklad se zájmem podslouchali, což mě potěšilo. Procházka Královskou zahradou byla příjemná a my jsme šli a šli, až jsme konečně došli na Hrad. Protože bylo třeba odpočinout nohám, zakotvili jsme na nejbližší lavičce. Pzorovat okolní ruch nám v této chvíli zcela stačilo ke štěstí...

I taková stará střecha potřebuje opravit, bylo zajímavé pozorovat dělníky a jejich pracovní tempo, ale ve svátek? A zrovna na takovém místě? Nevím, jestli by to jinde ve světě ve státní svátek bylo možné.

Najednou začal velký ruch a shon, turisté se začali sbíhat, blížila se dvanáctá hodina a začínala vojenská přehlídka, vojáci uzavřeli ze všech stran vstup. Takže opozdilci z řad turistů, jako já, neměli šanci.

A navíc posílili hlídky. Těm klukům v uniformách to moc sluší, co říkáte?

Jako správný reportér jsem si našla cestičku z opačné strany, ale i tu jsem narazila na mříže a zvědavý dav. Tato fotka vznikla tak, že jsem se postavila na špičky a hodně vysoko vzpažila ruku s foťákem. To, co vidíte, jsem já vůbec neviděla, ale fotka se povedla. Vedle brány je takový malý otvor s jednou železnou tyči, zajásala jsem, ale už mě předešel protivný Japonec, který se do otvoru vecpal celý i se svým dítětem a nechtěl vystřídat. Ti Japonci!

To není Japonec, to je jeden ze šťastlivců, ani neví, že mu můj foťák "přišil" beraní rohy, chtěla jsem říct parohy, ale ty to nejsou, ani já jsem o této fotce nevěděla, je to úplná náhoda.

Moc ráda pozoruji lidi, vlastně polovina mého pražského archívu jsou lidé. Jenom z té lavičky jsem pořídila plno snímků. Ale tady už jsem zase na nohou. Že by Otec vlasti? Nevím, co turistům ukazuje, ale mně to připomíná pojišťovcího agenta, nebo zástupce firmy s mobilními telefony...

Ještě malá kontrola, zda je přítomen pan prezident...

Ještě ten slavný balkon

Ještě něco z památek, opět foceno náhodně, buď jsem chtěla fotit jedno nebo druhé, ale jeden bez druhého nedá ránu!

Na Hradě jsme se ještě chviličku zdrželi, poseděli na další lavičce a pozorovali cvrkot. Neměli jsme tentokrát v úmyslu navštívit některou z památek, chtěli jsme jenom nasávat tu jedinečnou atmosféru. Já nemám ráda davy, ale tady je to výjimka...

Dušičková dekorace

V posledních dnech mám nějakou tvůrčí krizi a nejsem schopná stvořit i maličký článek. No a už je to tady! Zase nevím, co psát. Když vidím na ostatních blozích ty krásné věcičky zručných dívek a paní, mám výčitky svědomí, já mám totiž jen samé nedodělky. Protože ranní mrazíky začaly neúprosně zbavovat stromy jejich okrasy, rozhodla jsem se ještě na poslední chvíli zkusit kytičky z listí. Umotala jsem pár "růžiček" z přísavníku, jinak se u nás doma už nic nenajde.

Zkoušela jsem, kam kytičky umístit, nakonec jsem se pustila do dušičkové dekorace, kterou každoročně vyrábím. Snad jsou dvě kytičky alespoň trošku vidět, ostatní jsou ukryty ve chvojí.

Hotovo

Ještě máme na zahradě plno restů, ale snad se už konečně dočkám té chvíle, až si sednu pěkně do teplíčka, pod lampičku a budu si užívat svých koníčků, na které v posledních měsících nebyl čas.

Vůbec jsem to nečekala

Před pár dny putovalo po blozích toto ocenění a já jsem vůbec nečekala, že doputuje také ke mně. Poslala mi ho blogerka - šikulka MůrkaEva, která mi tím udělala velikou radost.

Myslím si ale, že jsou tu další lidé, kteří si toto ocenění zaslouží a já se s nimi ráda podělím.

Tady jsou:

Jaruška - http://tichaposta.blog.cz

Milena - http://www. mipet.estranky.cz

Zdenka - http://milavysivka.blog.cz
Alenka - http://signoraa.blog.cz

Matička stověžatá, zatím bez věží

Myslím, že je na čase vzpomenout na náš výlet do Prahy. Dnes jsem zjistila, že už tomu budou tři týdny. V Praze jsem nebyla velmi dlouho (nepočítám loňskou cestu na letiště a zpět). Pořádně jsme si ji prochodili s rodinou a to bude už možná něco kolem dvaceti let. Mezitím jsem tam byla jednou na muzikálu a jednou na exkurzi. Málem jsem už zapomněla, jak se jezdí metrem a jak se v Praze orientovat. V Praze bydlí naši velmi blízcí příbuzní, kterým jsme návštěvu dlužili opravdu už těch dvacet let! Nejdřív to bylo hodně práce, později nemoci. Navíc se příbuzní za tu dobu odstěhovali mimo centrum města. Bylo nutné vyhledat mapu, abychom vůbec věděli, kde se vlastně budeme v příštích dnech nacházet To byl těžký oříšek, vytáhla jsem krabici s mapami a měla jsem úspěch! Našla jsem jeden zaprášený exponát z roku 1990 a světe div se, našla jsem to! Pěkně na krajíčku, ale bylo to tam!

Mohli jsme se tedy vydat na cestu. Cestu vlakem jsem už popsala. Naše Maruška si nás vyzvedla na nádraží a odvezla domů. Protože jsme zbytek dne nechtěli jen tak prosedět a proklábosit, vydali jsme se do Prokopského údolí, které mají skoro u domu ( to prý vidím jenom já, protože to odtud bylo ještě pár kilometrů! ).

Takovýto pohled se nám naskytl. V místech, kde jsou nepatrně viditelné skály, tak tam někde je Prokopské údolí. Kdo si myslí, že budou následovat fotky překrásné přírody, je na omylu, protože se ani jedna nepovedla. Jak také mohla, když si na takovou procházku vyjdete navečer. Než jsme sešli do údolí, začalo se pomalu stmívat. Tak jsme to raději obrátili.

Tato pokroucená břízka nás velmi zaujala, ale fotka opět nestojí za nic.

Do Prahy se z venkova jezdí za památkami nebo za kulturou, na ty okrajové části většinou nezbývá čas. Já jsem ráda, že jsem poznala takové krásné místo, sice jen jeho kousíček, ale stálo to za to. Na internetu jesem si našla krásné fotky míst, kam jsem se ten den už nedostala, ale věřím, že k tomu ještě někdy dojde.

Trošku lepší fotka novostavby "Dvojčat" ze stejné lokality

Zelí

Včera to proběhlo u Fukčárinků a dnes u nás! Akce zelí. Vždycky to byla v naší domácnosti. výsada mužů. Okolnosti minulých let mě ale přinutily, abych se do toho pustila sama. Já jsem zelí pěchovala (rukou!), krájení cibule a křenu jsem nechala na ostatních, to bych asi nezvládla a v slzách bych se utopila. Při takové akci se nesmí otálet, proběhlo to dle předem připraveného harmonogramu. Ráno se brzy vstalo a odjelo se do polského Těšína pro dva pytle ( 2x 10 kg ) krouhaného zelí a honem zpět a do práce!!

Zelí je poctivě upěchované, prosolené pokmínované, proložené cibulí a křenem

V každé vrstvě nechybí vinný list, ten je místo kopru. Teď už jenom pěkně zatížit, soudek uzavřít a čekat. Taková zeňačka nebo halušky se zelím....

Podzimní dekorace

Na na svých procházkách jsem si nasbírala plno přírodního materiálu, ale krásné počasí mi nedovolilo doma něco tvořit, protože na zahradě bylo stále co dělat. Až dnes, když celý den pršelo a moje nablýskané kaštany začaly pomalu chytat nějaký podezřelý povlak, jsem se konečně rozhoupala a začala hledat tavnou pistoli. Náhodou jsem ji našla hned a pustila se do díla.

Na Hukvaldech jsem si nasbírala pěknou hromadu kaštanů. Vždycky se mi líbilo, jak se lesknou a každoročně jich pár "žmoulám" po kapsách až do jara. Když už nic, tak rozproudí krev ve zkřehlých rukách. Helena Růžičková propagovala jejich uschování pod polštář a jiné léčebné využití...

Není to krása!

Použila jsem svůj starý " vousatý" věneček z březového proutí, který jsem si vyrobila pro jarní dekoraci. Na dveřích vypadá líp, ale tam už jsem večer měla špatné světlo

A ještě se musím pochlubit s těmito miniaturními dýněmi. Vloni se mi nepovedly, ale letos jsem na ně moc pyšná. V pozadí je košík od jahod, natřený bílou barvou. Takto přežíval ve skříni několik let, úplně jsem na něj zapomněla, až na stejný nápad přišla už vloni blogová tvořilka Jana, košík jsem oprášila a on dostal konečně svoje místo.

Z kaštanů určitě uděláme s vnučkami ještě nějaké figurky, ale tak mne napadlo, při tom dnešním uplakaném počasí a mém slimáčím tempu, jestli jsem už neměla spíš začít s vánočními dekoracemi...

Praha- rychlík - tam a zpět

Tam

V předešlém článku jsem už naznačila, že jsem konečně minulý týden absolvovala svoji odloženou cestu do Prahy. Než se podělím o zážitky obrazem, chci sdělit svoje nefocené zážitky z jízdy rychlíkem Českých drah tam a zpět, těsně po zahájení provozu žlutého vlaku RegioJet.

Potvrdím, že se ČD snaží obstát před konkurencí. Rychlík byl čistý i na WC, vagony byly dobře a pohodlně vybaveny. Na každé straně vagonu, nade dveřmi, byla umístěna elektronická tabule, která nás informovala kolik stanic ještě zbývá a kdy máme přesně do stanice přijet, tím jsme si mohli kontrolovat zpoždění. To bylo celou cestu cca 6 minut, ale před cílem to strojvedoucí pořádně rozjel a zpoždění zrušil. Jo a na elektronické tabuli byl takový malý čtvereček, který se rozsvítil, když se WC obsadilo! Velmi praktické! Příjemnou atmosféru doplnila sličná "vlakuška" (vlaková sevardka), s vozíkem plným nápojů. Když u nás, šetřivých venkovanů, vezoucích si čistou vodu z horských pramenů v PET lahvích, neuspěla, vnutila nám alespoň několik bonbónů, jako pozornost podniku.

Byla jsem mile překvapena a jízdu tam hodnotím na jedničku!!

Zpět

Zpáteční cesta byla poněkud rušnější. Začalo to už na hlavním nádraží v Praze, kdy jsme nervózně pobíhali mezi nástupišti, až jsme se zastavili před informační tabulí a netrpělivě čekali až nám ČD sdělí patřičné nástupiště. Téměř pět minut před odjezdem konečně vytoužené čísélko "naběhlo" a dav zdivočelých cestujících se vrhnul k nástupišti. Tentokrát se rychlík zaplnil do posledního sedadla, jízda už nebyla tak pohodová, jako před dvěma dny. Cestu z Prahy až do Hranic nám "zpříjemňovala" paní podnikatelka středních let, s obrovským kufrem, plným textilního zboží, která celou dobu nezavřela ústa, to je ale povídání na samostatný článek. Vlak už nebyl tak komfortní, jako předešlý. Při návštěvě WC jsem měla velký problém najít páčku či čudlík, který by po mě uklidil, ale nikde nebyl. Málem jsem zpanikařila. Prostě nebyl. Nad mísou bylo vyvěšeno schéma hygienického zařízení, ze kterého šla hlava kolem, ale kdo by si myslel, že na toaletu potřebuje brýle na čtení? Nakonec jsem pohmatem, poklepem a vylučovací metodou objevila malinké tlačítko někde, úplně jinde, než mělo být a oddychla jsem si. Ještě se musím zmínit o jedné věci. Na naší zpáteční cestě nás doprovázela úplně stejná "vlakuška", jako při první jízdě. Po tom, co jí paní podnikatelka vyčetla, že její vody jsou předražené, byla naštvaná a nikomu nenabídla bonbón, jako prve! Tento vlak svoje mírné zpoždění nedohnal a nám málem ujel osobáček k domovu, vlídný pan průvodčí na nás ale počkal, i když už jednou písknul a dveře byly zablokované, tak nám otevřel. Vagón byl zánovní a světe div se! Elektronická tabule nade dveřmi nám hlásala : "WC je obsazeno!"

Hodnocení našeho cestování jsem nechala na muži, který je nebo byl řidič z povolání a vlakem jel asi tak čtyřikrát za život, proto jsem měla strach, že bude otrávený, ale kopodivu jsme byli oba spokojení i přes nějaké maličkosti.

P.S. Nejedná se o reklamu ČD. Vlakem jezdím celkem často. Toto jsou ale moje nové poznatky. To víte, venkovan na cestách!! Někdy je taková jízda vlakem pro někoho i dobrodružství.....

Podzimní Hukvaldy

Na jaře jsem v jednom svém článku objasnila, proč se chodí na Hukvaldy a svoje tvrzení jsem doložila fotkami. Zopakuji to ještě jednou. Na Hulvaldy se chodí na hrad, na kulturní akce, do obory za přírodou a mimo jiné i na kaštany. Na jaře když kvetou, v létě, když poskytnou krásný stín a na podzim na jejich plody. Listy, jako všude, zpracovala klíněnka jírovcová.

My jsme si s mužem na jaře slíbili, že se sem na podzim vrátíme ( máme to za kopcem ). Také jsme tak dnes učinili, protože by bylo škoda nevyužít to krásné babí léto, kdo ví, jak bude v příštích dnech.

Cesta oborou je olemována listím, nikde nikdo, jen pár turistů

Podzim je tady znát

Konečně kaštany, padaly ze stromů a párkrát jsme dostali pořádnou ránu, naštěstí do zad, jak jsme byli ohnutí při sbírání. Tentokrát jsme nešli na hrad, obora je velmi rozlehlá a dá se tady bloumat všemi směry. A já vám to už prozradím, příroda je totiž nevyzpytatelná. Přede mnou to před pár dny na svém blogu ukázala Janynka. Tak se dívejte..

To nejsou fotky z jara, ty jsou dnešní!! Pravda, trošku rozmazané, ale lépe jsem to nezvládla

Opravdu jsou dnešní!

Tady je to dobře vidět, staré plody, nové listí a květy

A ještě jednou obora, nikde nikdo. K poledni už to bylo jiné, každý si chtěl sluníčka ještě užít...