Zlaté české ručičky

O tomto prodlouženém víkendu nás navštívila synova přítelkyně Romana, která perfektně ovládá různé techniky ručních prací. Před pár týdny, mi slíbila, že přiveze ukázat své výrobky a že mě naučí základy jedné z technik krajkování, frivolitky.

Romanka opravdu dodržela slovo a přivezla plno úhledných složek z ukázkami svých prací. S jejím laskavým svolením vám ukážu pár skvostných věciček, které nelze jinak, než obdivovat.

Tato krajka připomíná sněhové vločky

Ještě jedna vločka

Náhrdelník

Detail

Další náhrdelník

Detail

Ještě jeden

Ozdoba

Detail černé krajky

Člunky, kterými se krajka tvoří za pomocí zlatých českých ručiček. Dílko vedle je zčásti moje a zčásti mojí soukromé lektorky. Doufám, že se mi v budoucnu podaří touto technikou něco miniaturního dokončit. Zatím se musím ještě hodně učit a vytrvat, není to tak jednoduché!

Tento přívěšek mi Romanka darovala a já jí ještě jednou děkuji a současně se jí moc omlouvám za kvalitu snímků.

Dýně

Na všech blozích to zavání podzimem, podzimními náměty a postřehy. K podzimu patří také dýně. S úsměvem vzpomínám na naše loňské "Dýňobraní". Urodilo se nám tolik dýní, že toho byla velikánská hromada. Dýně jsme dávali darem příbuzným a známým a s pochopením jsme přijímali jejich odmítnutí. Nakonec jsme to množství nějak zvládli (velká část byla vrácena přírodě). Letos jsme výsadbu omezili a stejně je počasí nepřející, vloni v tuto dobu byly již dýně sklizené, letos ještě dozrávají.

Všimli jste si někdy, jak je květ dýně krásný?

Ještě jedna ukázka..

Tato dýně je loňská, krásně vybarvená, kopretinky jsou také loňské, letos mi ještě nekvetou.

Toto je něco málo z loňské  úrody...

Holky měly zábavu...

Ještěrky

Máme na zahradě jěštěrky, už několik let. Jsou k vidění na konci jara a v létě, hlavně ve skleníku. Samečci mají nádherné svítivě zelené zbarvení, samičky jsou hnědé. Na jaře jsem se radovala, že je vyfotím a ukážu na blogu. Jenže semi to nepodařilo. Když jsem je zahlédla, tak buď nebyl foťák nebo najednou byly pryč.....

Před pár dny jsem uviděla na starém pařezu dvě tělíčka, vyhřívající se na sluníčku. Byly to mláďátka našich ještěrek. Když jsem se potichoučku přiblížila, daly se vyfotit, ale fotky se moc nepovedly.

Dnes mi asistovala vnučka, nedala si říct a zdařile mi je plašila, ale něco z toho focení se snad podařilo.

Nepodařily se mi zvěčnit obě najednou..

Snímky jsem zvětšila, ještěrky jsou ve skutečnosti velmi maličké.

Podle atlasu jsem zjistila, že ještěrek je mnoho druhů, snad se jedná o ještěrku obecnou.

Scarborough

Do Scarborough jsem se chtěla moc podívat, hlavně kvůli moři a také  protože jsem věděla, že zde má hrob nejmladší ze sester Brontëových, spisovatelka Anne Brontëová.

Jeden snímek z autobusu, opět všude přítomné kytičky..

Konečně budeme na místě, cesta byla dlouhá...

Když jsme vystoupili z autobusu, obloha se zatáhla, od moře foukal studený, nepříjemný vítr a to se špatně fotí... Tak jsem honem zvěčnila tuto hospůdku a rázným krokem jsme vystupovali k hradu, který se tyčí  nad mořem.

Po cestě na hrad jsme procházeli kolem kostela, kde byla zrovna svatba, dvě fotky už jsem ukázala v minulém článku.

U kostela mě zaujala tato věc. Snad je to kříž, nezdá se mi, že by to byl náhrobek, škoda, že to bylo všechno v poklusu..

Z ukazatele je patrné, kterým směrem jít.  Hrob Anne Brontëové byl odtud pár metrů ale na hrad jsme museli ještě hodně stoupat..

Tady je pomníček. Anne se narodila r. 1820 a zemřela r. 1849 na tuberkulózu.

Přiznám se, že jsem si právě trošku doplnila vzdělání, protože jsem si myslela, že spisovatelka Brontëová je jenom jedna, ale ony byly tři. Emily Brontëová napsala román " Na Větrné hůrce", Charlotte Brontëová napsala "Sirotka lowoodského" a "Janu Eyrovou" a Anne Brontëová " Dvojí život Heleny Grahamové".

Vzhůru na hrad. Hrad byl vybudován během 12. století Jindřichem II. Postupem času

a vlivem různých válek se z něj stala tato rozsáhlá zřícenina.

Všude, kolem je moře..

Odliv nevypadá moc pěkně, vítr, zima.....

Z této strany to vypadá lépe...

Pohled na kostelík, kolem kterého jsme šli nahoru....

Pohled na přístav a maják mě lákal "šáhnout si na moře", tak jsme sestoupili dolů, jenže se tak rozpršelo, že z tohoto plánu sešlo. Ukázala se ta pravá Anglie...

Tak to vypadalo dole u moře, až teď jsem si všimla, že kolem třetí odpoledne, v půli srpna, mají rozsvícená světla. Nedalo se nic dělat, před deštěm jsme se schovali do kavárničky, objednali jsme si velký hrnek kávy a čekali, až přestane pršet. Protože se tak nestalo, museli jsme v tom lijáku podniknout zpáteční cestu do kopečka na autobus. Škoda, ale i tak jsme toho hodně viděli...

Trošku zeměpisu..

Tak jsem ji našla!

To je ona moje ztracená a dnes opět nalezená milovaná knížka! Mladší ji nebudou asi znát v této podobě.  Schválně, kolik je jí let? To prozradím nakonec. Chudák knížka, zažila velké stěhování, nejdřív jako dárek z města do města, o hodně let později cestu přes půl Moravy, potom se její pobyt ustálil v knihovně mých dětí a po velkém třesku u nás doma skončila nedůstojně v jedné velké bedně na půdě!

Není to nádhera, ty ilustrace, člověk úplně cítí tu třeskutou zimu!

Kuba Kubikula, Kubula a Barbucha. Pan malíř nemaloval jenom Krtka.

A tady je ten letopočet. Knihu mi darovala moje tetička před mnoha a mnoha lety. A já slibuji, že dostane opět důstojné místo v knihovně.

V lese

Tak jsem se dočkala. Už jsem si myslela, že se letos ani do lesa nedostanu. Nemám totiž parťáka na houbaření a sama se do lesa bojím. Ale zachránila mě naše Natálka. Původně  jsme chtěly vyrazit už v sobotu, kdy nad celou republikou svítilo sluníčko, ale u nás lilo! V neděli sice nelilo, ale po sluníčku ani stopa.

Takhle to vypadalo v neděli kolem poledne, žádná sláva...

Cestička, zde celkem suchá, v lese místy blátivá...

Ale nám to nevadilo, protože jsme se dobře vyzbrojily...

Potvrzuji, že houby rostou  ve velkém množství a určitě to ještě chvíli potrvá...

Co vy na to?