Translate

19 srpna 2014

Putování za vláčkem

Uplynulý týden jsem měla opět velmi rušný. V naší domácnosti proběhla druhá etapa prázdninového pobytu vnuček, sestřiček Anežky a Markétky. Počasí nebylo moc příznivé a byl velký kumšt holky nějakým způsobem zabavit. Už od loňska jsem jim slibovala cestu vláčkem Podhoráčkem, který vyjíždí ze sousední vesnice směrem na Hukvaldy a zase zpět. Tentokrát se cesta měla konat s naším dámským turistickým spolkem, tedy bez auta a bez dědy.
Bylo nutné postupovat podle jízdního řádu hromadné dopravy. Chtěly jsme to holkám trošku ztížit, proto jsme naplánovaly cestu opačným směrem a cesta byla opravdu velmi dobrodružná. Nejprve jsme jely autobusem z naší vesnice do města F-M. Ještě před domem jsem si všimla, že holky jsou nějak podivně oblečené. Nechtěně si totiž prohodily kalhoty. Tady už je ten čtyřletý rozdíl velmi znát. Na zastávce jsme u Anežky defekt umně zarolovaly, ale bylo nutné kalhotám vrátit původní majitelky. Stalo se tak na veřejném WC ve městě, kde jsem děvčata doupravila a nasměrovala je na další spoj, což byl autobus na Hukvaldy. Asi v polovině cesty se začal valit z autobusu kouř a pan řidič nám doporučil vystoupit s tím, že do deseti minut je tu náhradní autobus. Kupodivu se tak stalo a my jsme pokračovali v cestě. Vzhledem k věku Anežky jsme neměli žádné krkolomné plány. Počkat na vláček a odjet s ním podél obory na jeho původní stanoviště. Do odjezdu vláčku zbývala necelá hodinka a kdo zná Hukvaldy ví, že je kam zajít a nemusí to být až na hrad. Byli s námi také dva odrostlejší hoši s maminkou, kteří se určitě viděli někde u počítače a projevovali k naší cestě značný odpor. Celkem jsem je chápala. Měla jsem obavy z holek, předpokládala jsem, že je kluci nakazí, ale stal se pravý opak. Když jsme vešli do obory, byly jako u vytržení.


Nejdřív to bylo stádo daňků, kteří se volně pásli všude kolem.


Potom klasika - liška Bystrouška. Liška měla být cílem a byl čas na návrat ke stanici vláčku, ale když se holky dozvěděly, že je na kopci hrad, přemlouvaly mne, abychom se tam zašli podívat, zato kluci protestovali. Nakonec se ale přece šlo na hrad.


Jak je ten člověk v přírodě maličký!


A ještě menší! Památné buky a jejich kořeny. Tady už zbystřili pozornost i kluci a začali si stromy fotit mobilem. V této části cesty je největší stoupání a do holek vjela soutěživost, chtěly kluky zahanbit a zvýšily tempo. K hradu dorazily jako první. Pobavila mě Anežka, když jsme se blížili k hradbám pravila, jestli ten hrad je skákacíUsmívající se. No děti mají své informace a představy.


Jedno foto na lavičce před hradem a přednáška o tom, že za kopečkem bydlí babi s dědou. Bohužel toto je moje poslední fotka. Tady jsem to zatím nevěděla. Doufala jsem, že se holky podívají, posvačí a půjdeme zase dolů. Jenže ony chtěly pokračovat dále do hradu. V hradním kostelíku jsem zjistila, že s foťákem není něco v pořádku, byla jsem přesvědčená, že se mi vybila baterie. Doma mi ale došlo, že se mi pokazil foťák. Měl by být ještě v záruce, snad mi to opraví bez problémů. Teď už to zkrátím. Po prohlídce hradu jsme se vydali stejnou cestou dolů k cíli naší cesty. Udivili mne kluci, kteří si pochvalovali, jak to bylo na hradě bezva. Měla jsem z nich radost.



Vláček Podhoráček v plné kráse, jak ho vyfotila kamarádka. Teď se dívám, že má vlastně st. poznávací značku. Však zabírá půl státní silnice podél Hukvaldské obory. Byl to pěkný zážitek pro všechny to nás čekala ještě zpáteční cesta, tentokrát už čtvrtým autobusem!








Samozřejmě jsme si nezapomněli zanotovat naši oblíbenou : "Sláva, nazdar výletu!"Usmívající sePřekvapený

02 srpna 2014

Dvakrát o štěstí

V posledních době nemám čas na psaní článků ani na návštěvy jiných blogů. Sem tam nakouknu, ale na komentáře už nemám sil. Práce na zahradě jsou v plném proudu. Před chvílí jsem uzavřela poslední sklenici okurek. Už je nechci vidět alespoň rok! Dalším strašidlem jsou letní jablka, kterých se letos hojně urodilo. Teď se ale pokusím svou absenci na blogu trošku napravit a napíšu o věcech, které se mi nedávno přihodily.

Pátek 25.7.
Byli jsme s mužem na nákupu ve městě. Čekal nás poslední úkol, vybrat peníze z bankomatu a pak zase domů. Manžel na mne čekal u auta. Já jsem musela projít kratší ulici, kde na lavičkách pod stromy posedávali lidé. Jak tak svižnou chůzí procházím okolo nich, cítím ránu do jednoho ramene a ve vteřině stejnou do druhého. Trošku mne to zarazilo, ale spěchla jsem dál. Něco mi ale říkalo, že cosi není v pořádku. Bankomat byl obsazený, tak jsem se odsunula do koutku a sundala si vestu, abych se přesvědčila, oč běží. Podívaná to byla úchvatná! Celá (!) záda vesty byla pokálená, pravděpodobně ptačím trusem! Za chvíli jsem věděla, že nikoliv pravděpodobně, ale zcela jistě. Místo u bankomatu se uvolnilo, rychle jsem vestu smotala do ranečku a odešla splnit svůj úkol. Následně jsem za pochodu a s vestou pod paží uvažovala, který netvor mne mohl takto potrestat a za co! Vlastně jsem měla velké štěstí. Za prvé, že jsem pod tou ránou neutrpěla újmu na zdraví, za druhé produkt zasáhl pouze zadní část vesty, takže hlava, krk, ruce zůstaly nedotčené, tudíž jsem byla společensky znemožněná jenom na chvilku. Manžel je velmi škodolibý a už jsem viděla, jakou bude mít radost, ale kupodivu se zachoval galantně, odebral vestu z ruky řka, že už pomalu začíná páchnout a pouze mi poradil, abych zašla podat sportku do nedaleké sběrny, prý nám to určitě přinese štěstí...Usmívající se Sportku jsem sice nepodala, ale štěstí nás čekalo. Tentokrát to bylo ale štěstí v neštěstí.

Úterý 29.7.
Od rána bylo krásně, sluníčko svítilo, ale kolem poledne se začaly nad námi stahovat bouřkové mraky. Den před tím se dělo to samé, bouřka však brzy odešla někam jinam. Tentokrát bylo jasné, že si moc klidu neužijeme. Oběhli jsme spotřebiče, abychom je odpojili, vč. internetu a stáhli se do kuchyně. Strhlo se doslova peklo. Blesky šlehaly, hrom burácel, voda se lila proudem. Najednou jsem spatřila, jak se k našemu domu blíží něco ohnivého, zazněla rána, nejen venku, ale i u nás doma. Vyběhli jsme za zvukem. V chodbě nás čekala děsivá podívaná a zápach kouře. Zavládla panika. Už jsme viděli naši chaloupku v plamenech... Běhali jsme všude možně a zjišťovali, jak si stojíme. Když jsme zjistili, že nehoříme, malinko jsme se uklidnili. Bylo jasné, že uhodilo "jenom" do elektroinstalace v jedné části domu a to tak, že následkem blesku odpadla žárovka, včetně krytu a keramické objímky a na místě se objevila díra, odkud vycházel kouř. Kdo zná rozpočítadlo : " Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky..." Asi tak to vypadalo. Odpadly některé kryty krabic ve zdi. To byly první poznatlky. V šoku jsme povolali syna, který bydlí nedaleko a je tak trošku "od fochu". S jeho pomocí jsme zjišťovali další následky, které naštěstí nebyly nijak katastrofické. Během hodiny jsme byli opět elektrifikovaní a díra po čertovi byla zacelena a nahrazena provizorní žárovkou. Spotřebiče naštěstí přežily. Nejvíc to odnesl internet, protože uhodilo do kovové konzoly, na které je umístěna jeho venkovní část. Technik ale brzy všechno napravil a jedeme dál!
Nikdy jsem se bouřky nebála, přestože jsem před lety zažila jednu divokou v lese na Churáňově, teď se ale děsím každé předpovědi a že nás zase straší!
Zapomněla jsem napsat o tom druhém štěstí, možná, že už to vyplynulo z textu. Štěstí bylo, že v blízkosti zásahu nikdo nestál a mohl! Je to blízko okna, mohli jsme tam pozorovat dění venku. Štěstí bylo, že nám nechytila chalupa. Štěstí bylo, že mám šikovného syna, který nám pomohl všechny nepříjemnosti rychle vyřešit.

Shrnuto a podtrženo. Štěstí nemusí být jenom výhra ve sportce, kterou bych ale určitě nepohrdla...









Přeji vám pohodový, bezbouřkový víkend a v novém týdnu jenom samé štěstí!!







Knížky

Dlouho jsem nepsala o knížkách. Nedávno jsem objevila americkou autorku Lindu Castillo. Její trillery z amišského prostředí se čtou jedním d...