O mé rodině a jiné zvířeně

Jistě někteří znáte tuto knihu. Zrovna nedávno běžela v rozhlase její četba na pokračování. Kdysi jsem ji četla a cestopisy s panem Durrellem jsem viděla také kdysi dávno v televizi. Ale já jsem nechtěla psát o knize, ale o naší zvířeně. Ještě před nedávnem jsme, kromě pavouků, neměli s manželem doma ani živáčka. Naši milovaní pejskové nám odešli do psího nebe a ostatní zvířátka jsme časem "zrušili". Když i manžel odešel, nastala úplně jiná situace. Do našeho domu se přistěhoval syn s rodinou a zvěřincem, který za ty čtyři roky různě ubýval a přibýval. Současný stav je:  2 psi, 1 králík, 2 krysy, jedna kočka, 11 slepic a 1 kohout. Z toho moje: 5 slepic a 1 kohout. Kurník máme společný, vejce mých slepic jsou hnědá, ostatní jsou modrozelená ( tak si je rozeznáme ). Kohouta jsme pořídili s tím, aby zajistil v kurníku pořádek, už bylo načase. Je to krasavec, pochází až z Čech a v kokrhání  je jednička v okolí.

A tento krasavec nás nedávno pořádně potrápil. Večer jsme ho přehlédli a ráno zjistili, že pobíhá u sousedů za plotem. Neviděli jsme v tom problém. Za asistence syna a sousedky bylo všechno jednoduché, tedy zdálo se. Plánovaná strategie nevyšla a vyplašený kohout vyletěl otevřenými vrátky na sousední louku a dále přímo na státní silnici, která je v naší obci zvláště frekventovaná. Najednou byl pryč. Už jsme viděli to nejhorší, ale kohout zmizel. Večer jsme slyšeli od vzdálenějších sousedů kokrhání, jenže na vesnici mají kohouta v každé chalupě.

Jako poslední možnost jsme využili moderní techniku. Téměř každý týden na stránkách naší obce někdo hledá zatoulaného psa nebo obráceně, pes hledá páníčka. Tak proč nehledat kohouta?

Je až s podivem, kolik lidí sleduje dění v obci. Přihlásili se první pozorovatelé. Kohout prý sedí u nich na plotě. Blížila se další, už třetí noc a kohout opět zmizel, ale byl naživu. Všichni jsme ho litovali, že musí být za tři dny pořádně hladový a vyplašený. Také my jsme byli už pořádně unavení. Třetí den jsme se vydali za kohoutím kokrháním, tentokrát jsme měli štěstí, připravená taktika zabrala a kohouta se nám podařilo chytit, tedy zahnat na naše území, kde měl nachystanou mističku s dobrůtkami.

Mistička zůstala bez povšimnutí a náš hrdina utíkal mezi družky plnit své povinnosti v rámci hesla : "Nejdřív práce, potom zábava".

V současné době je na našem dvorku klid, až na to kokrhání, to je tedy síla! Jak píšu, dle našich obecních stránek se minimálně jednou týdně zatoulá nějaké zvíře, jednou to byl i pštros.

A tak tu žijem...

Neznámý návštěvník

Nedávno jsem na zahradě zahlédla podivného tvora, když trošku hlučněji "okupoval" květy hledíků, do kterých vlezl a zase vylezl, na zádech celý žlutý od pylu. Byl to brouk-nebrouk, tmavý až do černa, křídla jako včelka, míra kolem 2 centimetrů. Za pár dnů jsem ho spatřila znovu a tentokrát se mi ho podařilo vyfotit. Pracovně jsme ho doma nazvali Pučmeloud podle večerníčku o včelích medvídcích.

Nevěděla jsem jak hledat, co je to za potvůrku, ale měla jsem štěstí hned na začátku, když jsem zadala "blanokřídlí". Dozvěděla jsem se, že se jedná o drvodělku fialovou. Od té doby jsem ji už neviděla. Štěstí měla o víkendu snacha, kterou drvodělka pěkně vyděsila.

Více jsem se dozvěděla zde.

Pro odpůrce hmyzu přináším aktuální stav mého vánočního bílého kaktusu, který ksem si zakoupila vloni koncem roku. Doufám, že vykvete letos ještě jednou. Jak vidno venčení mu prospívá i v tom velkém suchu. Samozřejmě, že pravidelně dostává svůj podíl tekutiny.

Mějte se krásně a prožívejte i přežívejte ta vedra ve zdraví. Sluníčko nám letos přeje...

Koho můžeme potkat na ulici

Na včerejší den jsme měly s holkami naplánovaný výlet na hory, jenže začátkem týdne dost intenzívně pršelo, proto jsme měly velké obavy, že se výlet neuskuteční. Ale včera od rána svítilo sluníčko, syn mi opět zapůjčil foťák, co víc jsem si mohla přát. Na horách bylo nádherně, ušly jsme spoustu kilometrů, nafotily plno obrázků a spokojeně jsme se vracely domů. Ale o tom až příště.

Bohužel ve městě mi ujel autobus a já jsem musela čekat na další. Bloumala jsem ulicemi a když už jsem se pomalu nasměrovala na zastávku autobusu, zaregistrovala jsem nějaký ruch, spatřila blikající majáčky policejních aut a plno lidí, kteří si něco fotili na mobily. Myslela jsem si, že se stala nehoda, ale ono to bylo trošku jinak...

Byli to sloni indičtí s náležitým doprovodem

Byli nahnáni na náměstí, kde zvali diváky na vystoupení cirkusu Humberto

Tady jsou a bystrému oku neunikne, že si to tu náležitě označili, se vším všudy...

Byla jsem udivená, jak blízko se přiblížili rodiče s malými dětmi. Nevím, jestli to bylo bezpečné. Ale to už jsem musela jít po svém...

Jednou radost, jednou smutek...

Tak už to v životě chodí... Můj tatínek vždycky říkal, když je dlouho pohoda, zákonitě musí přijít pravý opak. Nepíše se mi to dobře, ale nějak se z toho smutku musím vypsat. V tom našem velkém domě je nás stále míň a míň. Ještě včera ráno jsme byli tři a už jsme jenom dva. Vloni v březnu jsem byla ve stejné situaci, kdy jsem musela rozhodnout o něčím životě, věděla jsem, že se situace bude brzy opakovat a včera ta chvíle nadešla.

Bobině bylo 18 let, byla nejstarší pes u našeho pana veterináře. Byl to náš rarášek, paličatý a nezkrotný. O jejím osudu jem psala v květnu 2010 v článku "Neuvěřitelný příběh našeho pejska".

Tak vypadala, když k nám přišla. Nic pro ni nebylo překážkou. Z boudy na dvoře se svou paličatostí dopracovala až k důstojnému lůžku v obýváku. Měla i svoje dobré povahové stránky, to když po několika letech svého panování v domě přijala po předcházející šarvátce fenku Kikinku, později svoji věrnou družku.

Kikinka odešla do psího nebe vloni v březnu, také jsem o ní psala článek "Když někdo odchází...". Stále se ohlížím do místa, kde Bobinka už v posledních dnech jenom polehávala. Stále jsme doufali, že večer usne a všechno to ráno bude mít za sebou. Bohužel, znovu jsem o jejím osudu musela rozhodnout já a už to nechci nikdy opakovat. Tak jako tady na koberci, spí už holky pěkně vedle sebe na zahradě.

Když někdo odchází....

Dnes jsem moc smutná, potože nám odešla naše jezevčice Kikinka do psího nebe. Kikince bylo 16 let, což je pro pejska požehnaný věk. Nežila u nás od narození, ale přesně polovinu svého života. Převzali jsme si ji od známých, kde neměla dobré podmínky, s tím, že má před sebou jen pár měsíců. Nakonec z toho bylo osm let. Zažili jsme spolu hodně dobrého i zlého. Zlého v tom smyslu, že se na ni sypaly samé neduhy a my jsme to spolu dotáhly vždy k dobrému konci, díky její statečnosti a vzájemné lásce.

Ale přibývající věk nikomu sil nepřidá, ani lidem, ani pejskům. Najednou jsem stála před nepříjemným rozhodnutím, zastavit utrpení nebo o nějakou dobu prodloužit už tak nepříjemné bytí? Ráno na mne hleděly smutné oči, dnes mimořádně čiperné Kikinky. Pomazlily jsme se spolu na rozloučenou, slzy mi tekly proudem.

Kikinka odešla klidně, důstojně a teď odpočívá doma na zahradě.

Tady byla ještě při síle, jen ty smutné "psí" oči...

Odpolední siesta se svou nejlepší přítelkyní a družkou Bobinou, které je o rok víc, tedy 17 let, co ta se ji dneska načekala!

Tak to na světě chodí...

Byli tam!

Ve středu jsem navštívila sestru Květu a jejího manžela v Kojetíně. Byla to taková předvánoční - vánoční návštěva, protože se na svátky neuvidíme, tak byla i trošku slavnostnější. Další důvod mé návštěvy byli ale také  kalousové ušatí. Kdo navštěvuje Květin blog, tak ví, že se o nich Květa zmínila už v únoru a znovu před pár dny. Byla jsem moc zvědavá, tak jsem si půjčila synův lepší foťáček, nasedla do vlaku a vyrazila za podívanou!

A byli tam !!

Seděli na břízách, cca 4 m nad zemí, uprostřed sídliště, pár metrů od paneláku, sovu jsem na vlastní oči viděla jen ve filmu a v ZOO, tak to byla opravdu rarita!

Fotky jsem musela trošku upravit, protože by byly vidět jen siluety.

Kalousové ušatí žijí v lesích, na lukách a v městských parcích. Za krutých mrazů pak v osadách, kde čekají u krmítek na drobné ptáky, jinak se živí výhradně myšmi, tolik moudrá kniha...

Omlouvám se za kvalitu fotek, i když s lepším foťákem, tak do koruny stromu se špatně fotí, ale já jsem hlavně ráda, že jsem je viděla.

Ještěrky

Máme na zahradě jěštěrky, už několik let. Jsou k vidění na konci jara a v létě, hlavně ve skleníku. Samečci mají nádherné svítivě zelené zbarvení, samičky jsou hnědé. Na jaře jsem se radovala, že je vyfotím a ukážu na blogu. Jenže semi to nepodařilo. Když jsem je zahlédla, tak buď nebyl foťák nebo najednou byly pryč.....

Před pár dny jsem uviděla na starém pařezu dvě tělíčka, vyhřívající se na sluníčku. Byly to mláďátka našich ještěrek. Když jsem se potichoučku přiblížila, daly se vyfotit, ale fotky se moc nepovedly.

Dnes mi asistovala vnučka, nedala si říct a zdařile mi je plašila, ale něco z toho focení se snad podařilo.

Nepodařily se mi zvěčnit obě najednou..

Snímky jsem zvětšila, ještěrky jsou ve skutečnosti velmi maličké.

Podle atlasu jsem zjistila, že ještěrek je mnoho druhů, snad se jedná o ještěrku obecnou.

Sympatičtí drzouni

V poslední době nevím o čem psát. Pro inspiraci jsem otevřela svůj archív a našla jsem tam fotky z několika návštěv ZOO Lešná, to pro znalce, pro ty, kteří tam ještě nebyli je to ZOO Zlín, nevím proč ta změna, zatím mi to nikdo nevysvětlil.

O této ZOO se už na různých blozích hodně psalo. My jsme sem jako děti jezdily na školní výlety. Po mnoha letech jsem se vrátila a myslím, že když bude ta možnost, tak se zase vrátím. ZOO  Lešná je velmi rozsáhlá a její součástí je také nádherný zámek, ona vlastně vznikla  jako součást areálu zámku.

Ale já jsem chtěla psát jen o těchto strakatých a okatých zvířátkách, které jsem si okamžitě zamilovala. Fotky jsou pár let staré a nejsou moc kvalitní, teď už si dávám více záležet.

Lemuři. Pohybují se volně ve svém oddělení a jsou strašně drzí...

Můžete si je pohladit, když se dají..

Rádi vlezou tam, kam nemají. V kočárku je dítě. Rodiče je brání...

Lemur se nechce jen tak vzdát...

Lemuři jsou také zloději. Tito kluci měli za úkol do školy sepisovat nějaké údaje o zvířátkách, každý měl papír se zápisky. Za pár vteřin lemuři vystartují, papír vytrhnou z ruky a šup s ním na strom!  Bohužel, fotka na stromě se nepovedla...

Tento lemur se mi líbil nejvíce, všimněte si toho důležitého posedu. Nazvala jsem ho "Pantáta". Možná, že je to vůdce smečky nebo starosta, či starostka?

Návštěvník

V sobotu jsem otevírala dveře u verandy a na zámku z venkovní strany bylo něco přilepené. Zpočátku jsem si myslela, že je to kus papíru, ale brzy jsem se přesvědčila, že je to něco mimořádného. Byl to lišaj.

Posuďte sami, vypadá, jako kus kůry stromu. Protože asi před dvěma lety jsme téměř na stejném místě, ve verandě objevili také lišaje, hned jsme začali pilně hledat v atlase motýlů. Tenkrát to byl lišaj topolový, ale tento byl jiný, byl to lišaj paví oko, pod těmi křídly se skrývají ještě jedna křídla s kresbou pavích oček. Motýl seděl na dveřích tak nešikovně, že jsem ho musela vzít na ruku a přinesla jsem ho domů, s tím, že ho vypustím večer. Našel si místo na šňůře od žaluzií a přečkal v klidu až do večera. Jenže večer začala bouřka, tak jsem se rozhodla, že ho u nás nechám přes noc. Pak se v chodbě na celý den ztratil a našli jsme ho až dnes, naštěstí živého. Teď už je venku. Při jeho návštěvě se nám podařilo na chvíli zahlédnout jeho ozdobu, ale celé tělo tak vibrovalo, že fotka nebyla možná.

Upozorňuji, že fotka je zvětšená, lišaj paví oko má rozpětí jednoho křídla 4 - 4,5 cm. A pokud se chcete podívat na lišaje paví oko v plné parádě, navštivte blog Ivany a Zdeňka, kde před pár dny zveřejnili nádherné fotky stejného motýla a mně to také trochu pomohlo při identifikaci. Nikdy jsem takového motýla neviděla. Člověk žasne, co příroda všechno umí.

Neuvěřitelný příběh našeho pejska

Tento příběh se stal v roce 1995. Tenkrát, někdy v létě, se objevil za naším plotem menší veselý voříšek. Stále běhal kolem plotu a dožadoval se pozornosti. Kdo by odolal? Někdo z nás ho pohladil a dal mu najíst a pak to všechno začalo. Pejskovi se od nás nechtělo. V té době jsme měli dalmatina a na dalšího psa nebylo ani pomyšlení. Jenže co s ním? Nebyl nikoho z vesnice, to by už byl dávno doma. Hned nás napadlo, že ho asi někdo, komu překážel, přivezl z daleka a nechal ho tak. 

Nad pejskem jsme se slitovali a dostal nový domov ve staré boudě na dvoře. Jenže v té době jsme měli slepice, myslím že i králíky, tak pejsek musel zůstat přivázaný u boudy. Přes den nikdo nebyl doma a pejskovi bylo smutno a to, co vyváděl by přivolalo zdaleka i ochránce zvířat. Pes stál na boudě a vyl, štěkal a dožadoval se pozornosti. Myslím, že tak činil od chvíle, kdy se za posledním členem rodiny ráno zavřely dveře, do té doby, než se zase někdo doma objevil. Okolí bylo v pohotovosti. Bylo to neúnosné a rodinná rada zasedla. Situace se musela neprodleně řešit! Jednoho dne, bylo to v pátek, přišel manžel, že už ví, odkud ten pejsek pochází.

Oddychli jsme si a začali jednat. Pejska manžel se synem naložili do auta a odvezli k jeho údajnému domovu. Mimochodem bylo to několik kilometrů od našeho domu, přes potok a jinou cestou se vraceli domů.

Druhý den byla sobota, den turistických výprav našich synů. S baťůžky na zádech, vyrazila naše klučičí trojka do přírody. Jen co otevřeli domovní dveře, ztuhli. Na schodech je vesele "vítal" náš transportovaný voříšek! Nevím, co se dělo od toho večera, kdy ho naši vysadili u cizího domu (teď vím, že tam nebyli jeho páníčci a my jsme se nezachovali pěkně), pejsek musel celou noc běžet a hledat, ale co víc, musel přelézt drátěný plot! Branka byla zamčená, v plotě žádná díra. Co ho asi k nám táhlo? Když jsme ho tak na těch schodech uviděli, tak bylo jasné, že je náš!

Pejsek tedy zůstal. Vyklubla se z něj roční fenka a protože v naší rodině se to jen hemží Bobíky, tak dostala "originální" jméno Bobina. Byla velmi drzá a náš dalmatin na ni neměl! Ze svého domova si přinesla pár návyků, jako : sedni, lehni a navíc uměla přinést každému členovi rodiny jeho domácí obuv! My jsme ji za ty roky nenaučili nic, neměla zájem. Samorost.

A co se s Bobinou stalo? Naše seniorka stále ještě žije, je jí vlastně 16 let! Je celkem čiperná, později dostala kamarádku, téměř stejně starou a do dneška se obě těší dobrému zdraví.

To je ona, naše Bobina, nejraději leží v kuchyni na lavici, ven už ji to moc netáhne. Zajímavé je, že úplně vyvrátila náš názor, že psi mají zůstávat mimo byt, prosadila si svou a léta, společně se svou družkou přebývá s námi doma.

Nevinnost sama..

Včelí snažení

Dnes byl nádherný den, sluníčko svítilo, stromy se pomalu zelenají a kvetou. Tráva je už zralá na sekání..Však se také odevšad ozýval zvuk sekaček. Co se dá dělat.

Zapomeňme na sekačky a podívejme se na tu krásu..

Jenže já jsem chtěla psát o něčem jiném. Ony dnes nebzučely jen sekačky, ale byly to ty nejpilnější z nejpilnějších - včeličky!

Všude samá včelka a já jsem cvakala a cvakala...

Včelička na mandloni, chtěla jsem zachytit ty nejpilnější se žlutými kuličkami pylu na nožkách, ale ty se mi zrovna nepovedly.

Včelička na mahonii..

A jak jsem tak poskakovala mezi kytičkami a místy se plazila, potkala jsem pana šneka...

Zítra nás čeká stejně krásný den, tak si ho užijme.

Ze života hmyzu

Tyto snímky posílám jen tak pro potěšení oka a pro radost, když nám to počasí nepřeje...

Mysleme si, že toto je náš Čmelda a že v pohodě přečkal zimu ve sklepě ...

Včeličkám se koniklec moc líbí..

Líbí se jim i čemeřice..

Čemeřice se líbí také pavoučkovi, kterého jsem ale vůbec nefotila, původně jsem fotila kapku vody a on se tam najednou objevil ....