Tento příběh se stal v roce 1995. Tenkrát, někdy v létě, se objevil za naším plotem menší veselý voříšek. Stále běhal kolem plotu a dožadoval se pozornosti. Kdo by odolal? Někdo z nás ho pohladil a dal mu najíst a pak to všechno začalo. Pejskovi se od nás nechtělo. V té době jsme měli dalmatina a na dalšího psa nebylo ani pomyšlení. Jenže co s ním? Nebyl nikoho z vesnice, to by už byl dávno doma. Hned nás napadlo, že ho asi někdo, komu překážel, přivezl z daleka a nechal ho tak.
Nad pejskem jsme se slitovali a dostal nový domov ve staré boudě na dvoře. Jenže v té době jsme měli slepice, myslím že i králíky, tak pejsek musel zůstat přivázaný u boudy. Přes den nikdo nebyl doma a pejskovi bylo smutno a to, co vyváděl by přivolalo zdaleka i ochránce zvířat. Pes stál na boudě a vyl, štěkal a dožadoval se pozornosti. Myslím, že tak činil od chvíle, kdy se za posledním členem rodiny ráno zavřely dveře, do té doby, než se zase někdo doma objevil. Okolí bylo v pohotovosti. Bylo to neúnosné a rodinná rada zasedla. Situace se musela neprodleně řešit! Jednoho dne, bylo to v pátek, přišel manžel, že už ví, odkud ten pejsek pochází.
Oddychli jsme si a začali jednat. Pejska manžel se synem naložili do auta a odvezli k jeho údajnému domovu. Mimochodem bylo to několik kilometrů od našeho domu, přes potok a jinou cestou se vraceli domů.
Druhý den byla sobota, den turistických výprav našich synů. S baťůžky na zádech, vyrazila naše klučičí trojka do přírody. Jen co otevřeli domovní dveře, ztuhli. Na schodech je vesele "vítal" náš transportovaný voříšek! Nevím, co se dělo od toho večera, kdy ho naši vysadili u cizího domu (teď vím, že tam nebyli jeho páníčci a my jsme se nezachovali pěkně), pejsek musel celou noc běžet a hledat, ale co víc, musel přelézt drátěný plot! Branka byla zamčená, v plotě žádná díra. Co ho asi k nám táhlo? Když jsme ho tak na těch schodech uviděli, tak bylo jasné, že je náš!
Pejsek tedy zůstal. Vyklubla se z něj roční fenka a protože v naší rodině se to jen hemží Bobíky, tak dostala "originální" jméno Bobina. Byla velmi drzá a náš dalmatin na ni neměl! Ze svého domova si přinesla pár návyků, jako : sedni, lehni a navíc uměla přinést každému členovi rodiny jeho domácí obuv! My jsme ji za ty roky nenaučili nic, neměla zájem. Samorost.
A co se s Bobinou stalo? Naše seniorka stále ještě žije, je jí vlastně 16 let! Je celkem čiperná, později dostala kamarádku, téměř stejně starou a do dneška se obě těší dobrému zdraví.
To je ona, naše Bobina, nejraději leží v kuchyni na lavici, ven už ji to moc netáhne. Zajímavé je, že úplně vyvrátila náš názor, že psi mají zůstávat mimo byt, prosadila si svou a léta, společně se svou družkou přebývá s námi doma.
Nevinnost sama..
Žádné komentáře:
Okomentovat