Translate

Zobrazují se příspěvky se štítkemLidi a lidičky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLidi a lidičky. Zobrazit všechny příspěvky

05 května 2019

Zahřeje to u srdíčka

Nedávno jsem se zúčastnila přehrávky dětí houslové třídy jedné hudební školy v našem okresním městě. Samozřejmě, že jsem se šla především podívat na svou vnučku, která na koncertu také vystoupila. Vnučce je deset let a hraje čtvrtým rokem na housle. Nejprve to byla přípravka a teď absolvuje třetí ročník. Housle si vybrala sama a já jsem jí moc fandila a stále fandím, protože tuto muziku mám ráda v jakékoliv podobě.
Je pravda, že jsem také v jejím věku několik let hrála na stejný nástroj, ale tenkrát to bylo pro mne spíš utrpení než potěšení a tak jsem nemusela rodiče ani dlouho prosit, aby mne ho zbavili. Nebylo to jenom ve mně, ale v učiteli, který byl tenkrát pro mne hodně starý, mrzutý a protivný a učivo nezáživné, žádná veselá písnička pro radost, nic.



Vnučka měla obrovské štěstí. Její paní učitelka je mladá, veselá a plná elánu. Snad je tomu tak i v ostatních třídách. Také osnovy jsou určitě záživnější než "za starých časů". Samozřejmě, že bez pravidelného cvičení to nejde a pro děti to není moc atraktivní. Když ale potom, v potu tváře, dohrají tu svoji skladbičku, paní učitelka je vezme kolem ramen a spolu se pak uklánějí tleskajícímu publiku, vidí, že za tu dřinu to stálo a "zaječí úmysly" se opět o rok odkládají.
Mezi účinkujícími byli ti úplně nejmenší s miniaturními housličkami, kteří jenom "odbrnkávali" rytmus, trémisté, kterým to moc nevyšlo, průměrní žáčci a také ti, jejichž hraní publikum dovedlo až k slzám.
Měla jsem moc příjemný pocit, když jsem viděla všechny ty svátečně oblečené děti, které byly šťastné, že to mají za sebou a my ostatní jsme měli radost, že dokážou něco víc než mačkat klávesy chytrého telefonu. Holčičky většinou dostaly od příbuzných a známých kytičku a kluci zase něco sladkého na zub. Bylo o moc milé.

12 března 2016

Nikdy není pozdě

K napsání tohoto článku mne přivedla nedávná příhoda z jedné cestovky, kde jsem byla se svými kamarádkami objednat dovolenou. Paní na druhé straně stolu byla velice milá a profesionální až na maličkost, když mi oznámila, že informace a instrukce k cestě mi přijdou poštou, že pravděpodobně e-mailovou adresu nemám... Trošku mne to urazilo a ihned jsem jí to jemně vytkla s tím, že my všechny, jak tu sedíme spolu komunikujeme a veškeré možné transakce provádíme zásadně e-mailem. A to jsem se jí nesvěřila, že plno našich vrstevníků provozuje blogování. Asi by kulila oči.
Já jsem se ale chtěla zmínit ještě o jiných aktivitách a o obdivuhodných lidech, se kterými jsem se setkala. Přiznám se, že jsem se dala na angličtinu. Jsem ve druhém ročníku kurzu pro dříve narozené. Nikdy jsem už neuvažovala, že se ještě budu učit nějaký jazyk, ale tak nějak se mi naskytla příležitost. Sedm let navštěvuji jedno vzdělávací zařízení v našem okresním městě. Není to nic závazného, žádná univerzita třetího věku. Prostě přednášky na různá zajímavá témata. Toto zařízení nám připravuje ještě další doplňkové kurzy. Tentokrát to byla ta angličtina. Když jsme se sešly (samé ženy), teď jsem já kulila oči! Byly mezi námi i takové, které měly už 8 křížků za sebou. Jedna z nich byla i moje parťačka Libuška. Upravená, můžu říct, že dáma každým coulem, ale zase nijak upjatá a s takovým elánem, že by jí ho mohla závidět i mnohá ...náctka. Libuška byla francouzštinářka a angličtinu viděla poprvé, přesto jí to šlo moc dobře. Bohužel už s námi nechodí. Prohlásila, že nemá čas, že jí tento kurz hodně svazuje. Bylo mi to líto, protože jsem od ní čerpala hodně pozitivní energie a byla s ní velká legrace.
Libuška odešla, ale zůstala nám stejně "mladá" Miluška. Tato osůbka je také velmi obdivuhodná. Je jiná, ale také plná elánu a neskutečně vtipná. Na každou hodinu si dobrovolně připravujeme nějaké povídání. Miluška je originál, její filosofování po anglicku nám pravidelně zajišťuje zábavu na celé dopoledne. Podotýkám, že Miluška umí a já se vedle ní někdy cítím velmi nepřipravená. Pár známých se mne ptalo, co mne to napadlo, jestli mi to k něčemu bude a já jim odpovídám, že když už nic, tak se alespoň pořádně nasměju.
Mám v zásobě ještě několik zajímavých lidiček a občas zase někdo přibude. Třeba moje povídání někoho povzbudí. Třeba někomu dojde, že nejen honbou za slevami a kroužením s nákupním vozíkem po supermarketu je živ dnešní senior.





19 září 2012

Mladice

Už vloni jsem si založila tuto rubriku, ale do dneška v ní zůstal jediný opuštěný článek. Myslím, že je nejvyšší čas, aby přibyly další a že je kolem nás mnoho zajímavých lidí a lidiček, jenom se dívat a také poslouchat.
V pondělí jsme s holkami opět vyrazily na hory. Nestává se mi to často, ale vlak měl 15 minut zpoždění. Trošku jsme byly nervózní, protože na jiné stanici jsme museli chytit přípoj, který nám stejně ujel...
Jak jsme tak netrpělivě podupávaly na peróně, přitočila se k nám paní s baťůžkem na zádech a čile se hlásila k jedné naší kamarádce. Mezitím přijel vlak a my jsme i s čipernou paní nastoupily. Cestou si s kamarádkou si povídaly, o krásně prožitém minulém týdnu na východním Slovensku s patrou turistů. Když jsme vystoupily z vlaku a rozhlížely se kdy nám pojede náhradní přípoj, paní si hodila baťůžek na záda, řekla, že už čekat nebude a že to dojde po svých...
Když zmizela, byly jsme zvědavé na tuto zajímavou osůbku. Dozvěděli jsme se, že paní je hodně přes osmdesát, že doposud prohání svoje kolegy - turisty, většinou o hodně mladší, než je ona, po vlastech českých, slovenských i jiných, že se zajímá o veškeré dění, trénuje mozek, jak se dá a momentálně, dva dny po příjezdu z týdeního putování, sedla na vlak a jela pracovat na zahradu k příbuzným. Cestu si mohla zkrátit o jednu zastávku vlakem, na který jsme čekaly, ale ona se vydala pěšky. Snad, aby neztratila kondičku...Usmívající se
Co dodat?




Tato paní není výjimka, v posledních letech jsem se setkávám s podobnými obdivuhodnými osůbkami, zrovna ten den jsme jich několik na horách potkaly...

16 června 2012

Barevná krása

Konečně se nám vyčasilo a sedět doma, to by byl hřích. Ráno mě napadlo, že bych mohla zajet do sousedního města, kde v těchto dnech probíhá už 18. folklórní festival. Tato akce se stala za ty roky velmi oblíbenou, však posoudíte sami. Foťák měl co dělat a já jsem trnula ať mi vydrží baterie.
Vystoupení probíhá od poloviny týdne na různých místech města F-M. Moje fotky jsou pořízeny na místeckém náměstí, kde program začal slavnostním průvodem souborů našich i zahraničních a následně jejich vystoupeními, které potrvají až do noci.


Soubor z Ruska


To budou naši, krásné dívenky, všimněte si pána v hnědé bundě, ještě se s ním setkáme


Sluníčko, barvy, foťáky, muzika...


Dívenky z Litvy, sluníčko oslňovalo nás všechny...


A pejsci a opět pan fotograf. Zjistila jsem, že na takových akcích člověk může fotit lidi, aniž by si toho všimli a že je to zajímavější a že je toho plno k vidění a focení...


Krásné mládí, bohužel se mi všude pletly ty bíločervené pořadatelské pásky...


Jo, kde jsou ty časy, když jsme takhle mohli křepčit!


Čekání na vystoupení a opět náš pan fotograf


I takhle se dá příjemně čekat na vystoupeníUsmívající se. To jsem nemohla nevyfotit!


Překrásné vystoupení ...


Maminka vystupuje, tatínek se musí starat...


Na náměstí bylo plno stánků a přišla se podívat také jedna známá osobnost, pán v růžové košili, poznáte, kdo to je? Donedávna se nám všem staral o hygienu. Žije tady ve městě.
A to je všechno...




08 prosince 2011

Jedna z nejmilejších

V životě jsem byla nucena prodělat hodně změn, myslím tím stěhování do jiného kraje, několikanásobnou změnu zaměstnání, v tom posledním jsem po dvacet let pracovala s veřejností. To pro mne znamenalo, že jsem se setkala s velkým množstvím různých lidí a lidiček. Někteří zmizeli v zapomnění, ale zůstalo pár, na které stále vzpomínám nebo se mi jejich postavička náhle, po letech, připomněla při nějaké příležitosti. Po všech zkušenostech můžu říci, že většinou to byli lidé dobří, těch zlých bylo jenom málo. Chtěla bych si v nové rubrice svoje vzpomínky trošku oživit.



První místo jsem věnovala této krásné paní, která mi byla ze všech lidiček nejmilejší. Je to moje maminka. Narodila se v roce 1920. Měla velmi těžký život, protože jí brzy zemřeli oba rodiče a ona se musela starat o dva mladší bratry. Potom jsme přišly nařadu my, její tři děti, pak spousta vnoučat. Přestože měla pouze základní školu, byla velmi vzdělaná a stále něco četla a sledovala dění kolem. Byla velmi obětavá, tenkrát to člověk bral jako samozřejmost, ale dnes, když jsem se ocitla já na jejím místě, vidím, že to byl poklad pro celou rodinu.
Velmi jsem obdivovala její odvahu, zvláště tehdy, když po sedmdesáti letech opustila svoje rodiště na Hané a odstěhovala se k nám na Ostravsko, to znamená do úplně jiného prostředí. Ale vím, že zde byla velmi šťastná.
Maminka se nám, sem - tam, postarala i o různé zážitky. Často u nás doma vzpomínáme na období, když moji kluci byli u babičky na prázdninách a na místním koupališti, kam se vydali, jim babička předváděla, jak se plave. Byl to bazén, takový, ten s vodou do pasu. Dopadlo to tak, že místo, aby kluci byli žáci a babička instruktorka, z kluků se stali záchranáři a z babičky tonoucí! Nakonec všechno dobře dopadlo.
Maminka byla velká parádnice, přes nedostatek peněz, dovedla z ničeho vytvořit model. Vzpomínám si, že s kabátkem, který má na fotografii dělala parádu, až do konce života.
Tento článek by měl spíše vyznít teskně, protože maminčin konec přišel velmi nečekaně, těsně před Vánocemi v roce 2001. V sobotu, 10. prosince, tomu bude 10 let. Ale já nemám ráda smutné psaní a mamince by se to také nelíbilo. Na pár humorných příhod bych si jistě ještě vzpomněla, ale už i tak je moje psaní dlouhé. Často si v duchu s maminkou povídám, moc mi chybí, ale takový je ale život. Jen jedna věc mě moc mrzí, postupem času totiž zjišťuji, na kolik věcí jsem se nestačila zeptat, teď už ale zůstanou nezodpovězeny.
To byla vzpomínka na moji a naši maminku, Květa by to určitě napsala stejně.





Knížky

Dlouho jsem nepsala o knížkách. Nedávno jsem objevila americkou autorku Lindu Castillo. Její trillery z amišského prostředí se čtou jedním d...