V životě jsem byla nucena prodělat hodně změn, myslím tím stěhování do jiného kraje, několikanásobnou změnu zaměstnání, v tom posledním jsem po dvacet let pracovala s veřejností. To pro mne znamenalo, že jsem se setkala s velkým množstvím různých lidí a lidiček. Někteří zmizeli v zapomnění, ale zůstalo pár, na které stále vzpomínám nebo se mi jejich postavička náhle, po letech, připomněla při nějaké příležitosti. Po všech zkušenostech můžu říci, že většinou to byli lidé dobří, těch zlých bylo jenom málo. Chtěla bych si v nové rubrice svoje vzpomínky trošku oživit.
První místo jsem věnovala této krásné paní, která mi byla ze všech lidiček nejmilejší. Je to moje maminka. Narodila se v roce 1920. Měla velmi těžký život, protože jí brzy zemřeli oba rodiče a ona se musela starat o dva mladší bratry. Potom jsme přišly nařadu my, její tři děti, pak spousta vnoučat. Přestože měla pouze základní školu, byla velmi vzdělaná a stále něco četla a sledovala dění kolem. Byla velmi obětavá, tenkrát to člověk bral jako samozřejmost, ale dnes, když jsem se ocitla já na jejím místě, vidím, že to byl poklad pro celou rodinu.
Velmi jsem obdivovala její odvahu, zvláště tehdy, když po sedmdesáti letech opustila svoje rodiště na Hané a odstěhovala se k nám na Ostravsko, to znamená do úplně jiného prostředí. Ale vím, že zde byla velmi šťastná.
Maminka se nám, sem - tam, postarala i o různé zážitky. Často u nás doma vzpomínáme na období, když moji kluci byli u babičky na prázdninách a na místním koupališti, kam se vydali, jim babička předváděla, jak se plave. Byl to bazén, takový, ten s vodou do pasu. Dopadlo to tak, že místo, aby kluci byli žáci a babička instruktorka, z kluků se stali záchranáři a z babičky tonoucí! Nakonec všechno dobře dopadlo.
Maminka byla velká parádnice, přes nedostatek peněz, dovedla z ničeho vytvořit model. Vzpomínám si, že s kabátkem, který má na fotografii dělala parádu, až do konce života.
Tento článek by měl spíše vyznít teskně, protože maminčin konec přišel velmi nečekaně, těsně před Vánocemi v roce 2001. V sobotu, 10. prosince, tomu bude 10 let. Ale já nemám ráda smutné psaní a mamince by se to také nelíbilo. Na pár humorných příhod bych si jistě ještě vzpomněla, ale už i tak je moje psaní dlouhé. Často si v duchu s maminkou povídám, moc mi chybí, ale takový je ale život. Jen jedna věc mě moc mrzí, postupem času totiž zjišťuji, na kolik věcí jsem se nestačila zeptat, teď už ale zůstanou nezodpovězeny.
To byla vzpomínka na moji a naši maminku, Květa by to určitě napsala stejně.
Žádné komentáře:
Okomentovat