Máme za sebou první týden nového roku a já jsem si uvědomila jak ty poslední dny starého roku rychle utekly a že si už vlastně ani moc nepamatuji, co se všechno událo.
Manžel šel ve středu před Vánocemi bez nějakého plánování na implantaci kardiostimulátoru. Týden před tím ani nevěděl, že má potíže se srdíčkem. V pátek už byl doma a Vánoce jsme vesele oslavili spolu. Trošku mi to připomnělo situaci před několika lety, kdy celý rok nebyly peníze na manželův nový kyčelní kloub, ale před Vánocemi se doktoři předháněli, který termín nabídnout.
V té době jsme s kamarádkami podnikly tradiční cestu do sousední vesnice, kde se nachází moc pěkná křížová cesta, ukončená na kopečku dřevěnou zvoničkou. Je to takové zvláštní magické místo s výhledem na Beskydy. Sem chodíme už několik let zakončit náš vandrovní rok.
Od zvoničky jsme sešli do vesnice a abychom se trošku zahřály, navštívili jsme kozlovický pivovar (Fukčárinka bude znát). Společnost nám dělali dva statní Valaši. Abych pravdu řekla, je to ostuda, ale byla jsem tam poprvé a patrně ne naposledy. O staré obecné škole, která se ve stejném areálu nachází, jsem už také na blogu psala, ale tenkrát jsem pivovar vynechala.
Po vánočních oslavách s blízkými příbuznými jsem se vydala na slavení Vánoc se vzdálenými příbuznými, konkrétně se synem, snachou a vnoučkem z Podkrkonoší. Tam jsem strávila tři dny. Vnouček byl nemocný, takže jsme byli většinou doma, ale přece jenom jsem si užila trošku kultury na vánoční výstavě, na kterou jsem se celý rok těšila, protože jsem ji navštívila už vloni a na blogu jsem tenkrát o výstavě napsala článek. Protože momentálně nefotím, neboť nemám čím, vkládám alespoň jednu fotku z loňska.
Také letos tam byl k vidění krásný betlém od pana Kábrta ze Rtyně v Podkrkonoší.
Malým dobrodružstvím bylo cestování vlaky tam a zpět. Jedna cesta mi trvá polovinu dne, proto se snažím najít spoje tak, aby byly co nejpohodlnější a tímto musím pochválit České dráhy. Vlaky jely téměř na vteřinu přesně. Průvodčí dokonce pomáhali cestujícím s kufry a jízdenky byly levnější než u žlutého RJ, kterým většinou jezdím.
Ještě se musím zmínit o tom, že v prosincovém časopisu Rozmarýna uveřejnili náš rodinný recept na bramborový salát, z čehož jsem měla obrovskou radost. Radost jsem měla také z knihy, kterou mi poslali. Polévky mám ráda. Uvidíme, jestli tam najdu nějakou inspiraci.
Nový týden také utekl, jako voda. V lednu je jako v březnu. Momentálně nám tu leje. Zlobí mne, že nemám foťák, ale budu to muset bez něj nějakou dobu vydržet. Zatím mohu posloužit zásobami fotek z archívu. Viz zvonička, ta je z loňska, Valaši jsou od kamarádky.
Přeji vám pohodový nový týden.
