Nedávno jsem se zúčastnila přehrávky dětí houslové třídy jedné hudební školy v našem okresním městě. Samozřejmě, že jsem se šla především podívat na svou vnučku, která na koncertu také vystoupila. Vnučce je deset let a hraje čtvrtým rokem na housle. Nejprve to byla přípravka a teď absolvuje třetí ročník. Housle si vybrala sama a já jsem jí moc fandila a stále fandím, protože tuto muziku mám ráda v jakékoliv podobě.
Je pravda, že jsem také v jejím věku několik let hrála na stejný nástroj, ale tenkrát to bylo pro mne spíš utrpení než potěšení a tak jsem nemusela rodiče ani dlouho prosit, aby mne ho zbavili. Nebylo to jenom ve mně, ale v učiteli, který byl tenkrát pro mne hodně starý, mrzutý a protivný a učivo nezáživné, žádná veselá písnička pro radost, nic.
Vnučka měla obrovské štěstí. Její paní učitelka je mladá, veselá a plná elánu. Snad je tomu tak i v ostatních třídách. Také osnovy jsou určitě záživnější než "za starých časů". Samozřejmě, že bez pravidelného cvičení to nejde a pro děti to není moc atraktivní. Když ale potom, v potu tváře, dohrají tu svoji skladbičku, paní učitelka je vezme kolem ramen a spolu se pak uklánějí tleskajícímu publiku, vidí, že za tu dřinu to stálo a "zaječí úmysly" se opět o rok odkládají.
Mezi účinkujícími byli ti úplně nejmenší s miniaturními housličkami, kteří jenom "odbrnkávali" rytmus, trémisté, kterým to moc nevyšlo, průměrní žáčci a také ti, jejichž hraní publikum dovedlo až k slzám.
Měla jsem moc příjemný pocit, když jsem viděla všechny ty svátečně oblečené děti, které byly šťastné, že to mají za sebou a my ostatní jsme měli radost, že dokážou něco víc než mačkat klávesy chytrého telefonu. Holčičky většinou dostaly od příbuzných a známých kytičku a kluci zase něco sladkého na zub. Bylo o moc milé.
Žádné komentáře:
Okomentovat