Vloni jsem na těchto stránkách popisovala svoje zážitky z cesty po Anglii. Bohužel, nestačila jsem všechno napsat, zbylo mi stále ještě hodně dojmů a hodně fotek.
O muzeích jsem se zmínila všeobecně a nyní bych chtěla jednotlivá muzea trošku víc přiblížit.
Hned první den jsem navštívila Muzeum ulice v Hullu, přesně Streetlife Museum. Vstupné po nás nechtěli, mohli jsme si všechno ohmatat, zakroutit volantem, zmáčknout kdejaký knoflík. Toto muzeum zachycuje život na ulici města Hull od dob koňských povozů až po současnost.
V muzeu nejsou vystavovány jen dopravní prostředky, ale vlastně všechno, co se týká života na ulici, obchody, různé "automaty" na jízdenky, reklamy, dopravní značky, osvětlení, a plno dalších věcí.
Muzeum je rozděleno na několik částí. V části, týkající se koní, tedy koňské dopravy, byla velká tma, takže fotky zde pořízené, nestojí za nic. Ale toto oddělení mě zaujalo hlavně tím, že byste ho poznali i poslepu. Již z dálky bylo mírně cítit koňským trusem, zajímalo by mě, jestli mají za tímto účelem "dvorního dodavatele". Na různých místech byla rozmístěna čidla. Když jste vešli, ulice náhle ožila, ozývali se zvuky povozů, lidských hlasů, koňských kopyt, štěkání psů, přibližně tak, jak to kdysi na ulici vypadalo. Plno figurín lidí v dobových kostýmech, koně vypadali jako živí.
Tento pes na nás velmi štěkal
Reklamy na výrobky, které kupujeme dodnes
Obchod s cyklistickými nebo motoristickými potřebami
A už jsme v oddělení jízdních kol
A teď jsme se ocitli blíže k současnosti
V oddělení koní byl mírně cítit koňský trus, obchůdky voněly tím, co se tam prodávalo, v potravinách potraviny, v lékárně léčiva, v obchodě s drogistickým zbožím mýdla, čistící prostředky a.p.
Na konci pobytu jsme muzeum navštívili znovu. Myslela jsem, že v tomto článku shrnu návštěvu všech muzeí, která jsme navštívili, ale prostě mi to nevyšlo a budu se muset alespoň ještě jednou vrátit.
Fotky, jak jsem řekla, nejsou kvalitní, ale bylo to částečně zaviněno tím, že jsem netušila, že zde můžu fotit, než jsem si na to zvykla, chvíli to trvalo a potom jsem cvakala všechno, co jsem viděla, abych o nic nepřišla a tak to dopadlo.
Jak se tak po půl roce vracím, stále víc lituji své chabé znalosti angličtiny. Bez ní je člověk ztracený, na ulici se možná dá nějak domluvit, ale třeba na letišti, tam i když letíte do Prahy, tam se s vámi nikdo česky bavit nebude..
Mahátmá Ghándí, pokropený od deště, sídlí v parčíku před budovou muzea, moc se mi líbil
Žádné komentáře:
Okomentovat