Dobrá rada nad zlato

Tento týden jsem se od srdce nasmála, ale o tom až nakonec. V úterý jsme opět s kamarádkami vyjely na výlet, tentokrát to bylo vláčkem do nedaleké obce, jménem Čeladná, kdysi čistě zemědělské, ale v poslední době, zcela změněné. Najdete zde luxusní i prostší ubytování s kulturním a sportovním vyžitím, přiměřeným té, či oné peněžence. Najdete zde dnes již dobře známé golfové hřiště, lázně a nevím, co ještě.

Jenže my jsme se sem nevypravily ani do lázní ani na golf a už vůbec ne do luxusní restaurace. Naším cílem byla "restaurace" prostší, pod širým nebem a obestřená "vůní domova". V dnešní době, plné potravin BIO, ekofarem či farmářských trhů se nám zachtělo trošku toho návratu k přírodě. Zvláště já, která piji mléko krabicové a pravidelné farmářské trhy většinou propásnu, jsem byla moc zvědavá. Místo na golf, jsme si tedy vyšly okouknout jednu takovou farmu, která se nachází trošku dál od centra obce. Farmu nebylo těžké najít, nacházela se hned u místní komunikace a podle "vůně" bychom ji našly i v černém lese. Vznikla pravděpodobně z bývalého družstevního kravína a ke kravičkám byl volný přístup hned už cesty.

Všimněte si, prosím, těch židlí, já jsem na ně přišla až doma na fotce. Předpokládám, že je tam mají pro návštěvníky a zákazníky farmy. Takové kino zadarmo.

K farmě patří i malý obchůdek, velmi dobře zásobený vlastními produkty, včetně automatu na mléko, otevřený denně, t.j. i v neděli do 18. hodin. Ihned v sousedství obchůdku je něco jako hospůdka - bufet se zastřešeným posezením. Jako bonus zde dostanete, jak kopečkovou, tak točenou vynikající zmrzlinu. A tady už vám prozradím tu dobrou radu:

Co říkáte? Tato cedulka vpravo mě velmi nadchla, ihned jsem si ji vyfotila. Shodou okolností šel okolo někdo z místních, tak jsem se ho zeptala, co je vedlo k takovému upozornění. Odpověděl mi, že jsou i tací lidé, kteří prodejci dávají za vinu, když jim porce upadne na zem...

Ale my, jako správné turistky jsme nešly jenom za nákupy, farmu jsme si předběžně omrkly a putovaly dál s tím, že se sem ještě vrátíme. Náš další cíl byla daňčí obora nacházející se o něco dále lesem .

Nad oborou je útulná hospůdka, kde jsme se uchýlily na kafe, které nás mělo zahřát, protože, světe div se, v úterý tam byla dost zima. Stačila jsem udělat pouze tuto fotku a začaly zlobit baterky ve foťáku, daňci chodí údajně až pod terasu hospůdky, tak snad jindy...

Z daňčí obory jsme šly ještě kousek k tomuto veselému rozcestníku, se škrpály. To je opravdu poslední foto. Škoda, i na cestě zpět bylo plno námětů k focení. Když se dobře podíváte, uvidíte v pozadí kouřící komín chatičky a už mi jistě budete věřit, že v úterý bylo na horách zima...

Měla jsem jednu radu a už mám druhou, pro mne zásadní : " Bez dobitých baterii není fotek. "

Nevadí, myslím, že se sem ještě vrátím, cesta vlakem a trasa, po které jsme šly, se bude určitě líbit vnučkám a ty úžasné sýry , mňam...

Jak šel čas...

Původně jsem chtěla napsat článek s nadpisem "Vesele" nebo "S humorem jde všechno líp" . Nastřádala jsem totiž pár veselých fotek, které stojí za ukázku. Patřilo mezi ně toto moje strašidýlko, které jsem dostala před Velikonocemi. Není to jeho blogová premiéra, už jsem se s ním chlubila. Nakonec jsem se ale rozhodla, že celý článek věnuji právě jemu.

Tak vypadalo, těsně po svém vzniku. Pro nezasvěcené uvádím, že se vezme stará dámská punčocha, naplní se hlínou a tam, kde mají být vlásky se umístí travní semeno, hlavička se vytvaruje podle potřeby, stáhnutím do kuličky vznikne nosík a celou hlavičku dole pevně svážeme. Nalepíme očička. Jako stojánek poslouží malý keramický květináč, či jiná vhodná nádobka, do které se leje voda. Zpočátku jsem hlavičku rosila postřikovačem.

Po pár dnech. Vlásky mu rostly jako z vody, však jsem ho také hojně zalévala a nekolikrát ostříhala na pořádného ježka, jak moji kluci říkají "na hřeben".

Toto je současný stav, už dávno nezalévám, ale vyhodit strašidýlko - stařešinu se mi nechtělo, jak vidíte, byla by ho škoda.

Schlink a Monyová

Nedá mi, abych si mezi hlídáním dětí mých dětí, zavařováním, zahradou a ostatními povinnostmi nevyšetřila trošku času a nepřečetla si pěknou knížku.

Do čtení této knihy se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem ji přečetla jedním dechem. Láska tam hraje samozřejmě svou roli, ale děj je spíš k zamyšlení. Možná, že to někdo viděl ve filmovné podobě, až budu mít tu možnost, určitě se na film podívám a porovnám.

Něco úplně odlišného, ale opět čtoucího se jedním dechem, navíc s úsměvem od začátku až do konce.

Knížečka je to tenká, vhodná na cesty a do čekáren...

Hned, jak jsem knihu dočítala, začala jsem se pídit po dalších autorčiných knihách a že jich je ! Věřím, že by jich ještě napsala mnoho, nebýt jejího tragického odhodu. To je mi moc líto.

Projekt Vstupenka

Připojuji se svojí troškou do mlýna do projektu Vstupenka. Tento projekt byl vyhlášen na blogu zelenykavalir

Zalovila jsem v paměti a v albech, které jsem si poctivě vedla z každoročních prázdninových cest až do doby , kdy jsem si pořídila počítač. To fotky zůstaly v počítači a vstupenky s pohlednicemi, bůh ví kde. Styď se holka!

Malá ukázka mých pokladů. Když vysílala televize krásný seriál o rozhlednách s panem Munzarem, byly u nás doma v kurzu rozhledny. Tyto jsou z Jesenicka. Biskupská kupa mě nadchla a kdybyste viděli, kolik měli překrásných razítek! Všechny je mám!

Jiráskův Hronov a opět jedna rozhledna, romantická Štěpánka, nacházející se na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor v obci Kořenov.

V Plzni jsem byla jenom jednou, už je to pár let. Byla jsem mile překvapena, kolik je tu nádherných památek, včetně chrámu sv. Bartoloměje, kde jsem byla kamarádkou přinucena vystoupit až na věž. Nádherná a vzácná je i židovská synagoga, i tu jsme s kamarádkou navštívily. Byly jsme tam na vodárenské výstavě a na prohlídku města jsme měly zhruba dvě hodinky, vzaly jsme to poklusem a stihly jsme dost...

Křivoklátská krajina se mi moc líbila, bylo to příjemné zastavení při cestě do Plzně. Od té doby jsem tam nikdy nebyla, třeba to někdy napravím.

Zámek v Jilemnici a muzeum v Trutnově, Krkonoše jsem navštívila víckrát, mají svou jedinečnou atmosféru, moc ráda bych se sem ještě někdy podívala.

Dvě vstupenky z mého kraje. Radhošť a Pustevny a Hukvaldy, sem se často vracím.

Před dvěma lety jsem měla možnost navštívit Anglii a mimo jiné tuto velkolepou katedrálu v Yorku. Se synem jsme obětovali nemalý peníz za vstupenky, ale prohlídka stála za to. Vstupenku nám podali jenom jako lístek z počítače, který připnuli na leták s tištěnými informacemi. Celkem nic zvláštního, až na to, že vstupenka platí po celý rok od jejího vytištění, podtrženo červeně a je přenosná na jiného člověka.

Ještě jedna vstupenka, stejného provedení na hrad ve Scarborough. Kartička vlevo dole je vstupenka do mořského akvária ve městě Hull, kde jsme byli ubytovaní.

V Anglii jsme prošli hodně muzeí a většina jich byla zdarma, tedy bez vstupenky...

Určitě mám doma ještě další vstupenky, novější a graficky zajímavější, ale jak už jsem napsala, od zavedení počítače do domácnosti, zanikla alba a vstupenky nejsou momentálně k nalezení. Na svých cestách jsem tenkrát trošku fotila a co se nestihlo, zakoupila se pohlednice a pokud byla možnost, opatřila jsem ji nějakým tím turistickým razítkem a že se u nás máme s čím chlubit! Nevím, jestli někde v zahraničí mají takový výběr. Když jsem chtěla ve Vídni, při návštěvě nějaké památky razítko, byli velmi udivení a nakonec mi na vstupenku dali razítko úřední.

Zase o rok starší

Strašně to utíká. Když jsem se před dvěma lety v těchto dnech chystala na dalekou cestu, v duchu jsem se modlila, aby to už přišlo... Slíbila jsem totiž synovi a snaše, že se postarám o jejich, tehdy čtyřletou Markétku, až si maminka pojede do porodnice pro její sestřičku. Byla jsem dost nervózní, protože letenky byly koupené a miminko nikde.

Nakonec vše dopadlo dobře, 3. 8. 2010 se narodila Anežka. Markétka ji dostala ke svým narozeninám, které slaví o den později, tedy 4.8.

Tak vypadala společná oslava loňských narozenin, z malého červíčka se stala slečna

A toto je letošní oslava. Babička si všechno snažila zjednodušit, na dva dorty neměla sil, ale protože jde s dobou, upekla 2:1

Nejen, že neměla sil, ale zapomněla obstarat nové svíčky, bystré oko vidí tu improvizaci... Tady už je odfoukáno Markétka s Anežkou si vyměnily pozice. Oslava byla velká, vždyť byla také dvojnásobná! K plánovanému grilování nedošlo, protože od rána pršelo, ale grilovat se dá také v troubě!

Ale nakonec přece jenom byly dorty dva, šikovná maminka se nemohla nechat zahanbit a předvést svoje marcipánové umění. Upekla a nazdobila tento kočičí dort.

To je konec povídání o tom, jak ten čas běží, no co si budeme povídat...

Jablka, jablka a zase jen jablka!

Přišla na nás jablečná pohroma! Mnozí namítnete, že ještě není podzim, ale toto je letní jablková pohroma a ta podzimní možná ještě přijde. Máme dvě stařičké letní jabloně, které dva roky byly na jablíčka skoupé, ale letos si to chtěly vynahradit, k naší "radosti". Měli bychom se radovat, ale místo toho se objevily na našich tvářích vrásky. Kdo tento druh jablek zná, ví že chvíli trvá, než mají tu svou chuť ale brzy tzv. zmouční a je konec, už je nikdo nechce. Jablka se nedají skladovat a také není v silách jednoho člověka, což jsem já, je nějakým způsobem zpracovat.

Tady je pod stromy už mírně uklizeno a stále padají. Obdarovali jsme pár příbuzných a známých, zájem je ale nevalný...

V sobotu jsem se rozhodla upéct štrůdl, ale jak jsem byla v ráži, tak jsem nastrouhala tolik jablek, že mi ještě velká kupa zbyla. Dumala jsem, co s ní a napadlo mě, že jsem kdysi dělávala takový nepečený moučník do bábovkové formy. Recept jsem nikde neměla, zkusila jsem to tedy bez něj.

Omlouvám se, že moje dílo nevypadá moc esteticky, ale o to je chutnější... Příště si dám více záležet.

Nastrouhaná jablka jsem rozvařila, dochutila cukrem a skořicí a přidala 1 a 1/2 prášku vanilkového pudinku ( do budoucna doporučuji 2 celé balíčky ). Na dno formy jsem naskládala piškoty, na ně rozprostřela směs, opět piškoty atd. Vše jsem nechala pár hodin ztuhnout v lednici.

Konečná fáze před konzumací. Dnes jsem trošku brouzdala po kulinářských blozích, abych si ověřila, jakou jsem měla paměť a zda jsem dobře improvizovala. Zjistila jsem, že jsem postupovala správně. Někdo místo pudinku přidává želatinu, někdo využil kompotovaných jablek, fantazii se meze nekladou. Výsledek stojí za to.

P.S. Možná ještě naberu nějaké síly a pustím se do strouhání, takový zimní štrůdl není k zahození, hraběnčiny řezy, či fantastická jablečná roláda ...