Klaplo to do puntíku

Dnes opět byla neděle a nastal čas navštívit našeho maroda. A opět, jako mnohokrát, nebylo lidí, kromě mé osoby... A protože jsem si ještě nestačila udělat řidičák, bylo nutné najít jiný dopravní prostředek, navíc v neděli! Přiznám se, že dopravní spojení o víkendu jsou u nás velmi bídná. Nebýt internetu, tak nevím! Ale už jsem opět tu, tak to dopadlo dobře. Použila jsem pět různých  autobusových spojů a nikde jsem dlouho nečekala, musím se pochválit! Také jsem ale ušla několik kilometrů, ale to schválně, protože se odpoledne tak nádherně vyčasilo, že by bylo škoda toho nevyužít! Kdybych měla vedle sebe babi Maňasovou, tak si i zazpívám!

V tomto ústavu mě fascinují  zařízení, která ulehčují klientům život a to jsem ještě určitě neviděla všechna. Na obrázku je tunel, spojující objekt s komunikací, vedoucí do parku a také do obce Hrabyně. Pod tunelem vede místní příjezdová silnice. U budovy je vidět menší zastřešený objekt,  je to výtah, kterým se dostanete z tunelu dolů na komunikaci nebo naopak. Terén je zde výškově velmi různorodý.

Výjezd z tunelu

Cesta do obce lemovná zábradlím a  pouličními svítilnami. Vozíčkáři a ostatní chodící pacienti se tak bez problémů dostanou do obce, kterou prochází velmi frekventovaný průtah z Ostravy do Opavy. Všimněte si, jak bylo krásně a já jsem zjistila že vlevo jsou vidět Jeseníky a vpravo Beskydy, což mne velmi potěšilo.

Při čekání na autobus jsem  zachytila alespoň kousek místního kostela

A při čekání na další autobus, tentokrát v Ostravě, jsem vyfotila toto zvíře, které se na mne tak divně koukalo... Myslím, že sem bylo před pár lety přivezeno z Prahy.

A odtud mě autobus dovezl až domů.

Cesta mne velmi jarně a optimisticky naladila, ale on je teprve leden! Ještě si za ta kamna určitě vlezem!

Kdo ruší jejich odpočinek?

Ve středu jsem se byla podívat na hřbitově, jak to tam vypadá po Vánocích, po velkém vichru a po velkém sněhu. Tedy po velkém sněhu ani stopa, zato po velkém vichru zůstalo nepěkných stop hodně.  Nejvíc mě ale zaujalo toto

Na otvor v sousedním hrobě jsme zvyklí, objevuje se tam pravidelně několikrát do roka, sousedi ho s pečlivostí vždycky utěsní a okolí pěkně upraví a za chvíli je tam zase! Tentokrát ale někdo nebo něco si dalo záležet, všude byla hlína a nepořádek! Dnes jsem vzala foťák a musela jsem tu zádadu zvěčnit, než to sousedi zase upraví.

Tak řekněte, kdo ruší klid  drahých zesnulých?

Myslím, že v tom měl prsty, alespoň částečně, nějaký kocour!

Ještě něco vánočního...

Původně jsem se už nechtěla k Vánocům vracet, ale pak jsem viděla krásné vánoční věci u Vlaďky a řekla jsem si, že pár svých věcí také ukážu. Ty předvánoční jsem darovala s dárky a tím jsem vánoční tvoření ukončila. Jenže po Vánocích mi přinesla ukázat Romanka malilinkatého andělíčka a já jsem jí slíbila, že prozkoumám technologický postup. Pustila jsem se do díla a každý večer jsem ukorálkovala jednoho andílka plus jednu vločku (ty se vyrábějí líp), jen tak pro radost.

Původně jich bylo pět, ale jednoho jsem "přeštípla" kleštěmi!

Korálky se lesknou a špatně  fotí

To byl jeden z mých předvánočních zvonků

A ještě jedno předvánoční nebo valentýnské srdíčko

A konec! Vánoce zase až letos v prosinci !!

Pořekadla, přísloví, citáty a já

K napsání tohoto  článku jsem se dostala oklikou přes výročí narození spisovatele Zdeňka Jirotky, které vzpomněla ve svém článku Naďa, dále přes Jirotkova Saturnina, mou zamilovanou knížku a dále přes jednu z postav této knihy, tetu Kateřinu, která, jak znalci potvrdí, přímo hýří příslovími.

Já sama přísloví ani citáty nesbírám, ale ráda si je přečtu nebo poslechnu a když mne zaujmou, tak se dokonce i nad nimi zamyslím...

Pro mne zatím platí pravdivost následujících :

Kdo vybírá, přebere.

Ano, zvláště v obchodech, čím více vybírám, tím nahnilejší ovoce  zeleninu si odnesu domů. Čím více vybírám, tím více mi zakoupený oděv nesedí, atd. Jak z toho ven, nevím...

Nikdy neříkej nikdy!

Zde mohu uvést zatím dva případy.

Když jsem si jako absolvent základní školy vybírala, další vzdělání, radil mi příbuzný, abych studovala na jisté střední škole technického zaměření. Tenkrát jsem se mu téměř vysmála. Matematika, fyzika, chemie nebyly nikdy moje priority, zato humanitní vědy, tenkrát jsem si myslela, že to je to pravé! S tím jsem absolvovala příslušnou školu humanitního zaměření. Pak se to všechno nějak zamotalo a léta pomalu plynula a já jsem se najednou ocitla na zmíněné technické škole jako student. V příslušném oboru jsem pak pracovala 20 let.

Když jsem po mateřské dovolené hledala zaměstnání ve svém oboru, bylo to už  v době  před revolucí dost těžké. Kvůli dětem jsem chtěla práci v blízkosti bydliště, proto jsem musela pracovat několik let mimo obor v zaměstnání, které se mi ale vůbec nelíbilo. A zase přišla rada z lidu, ať to zkusím ve vzdálenějším krajském městě, kde je víc příležitostí. Ostře jsem tuto radu zavrhla, tenkrát to opravdu nebylo možné. A ejhle, nikdy, neříkej nikdy! V tomto městě jsem opravdu nakonec několik let pracovala. 

Na začátku jsem řekla, že přísloví ani citáty nesbírám, ale ráda si je přečtu. Protože u nás poslední Vánoce byly trošku komplikovanější, tak jsem si několik dárků nadělila sama a mezi nimi tuto knihu

Sem tam ji prolistuji a hledám moudra do ní uložená

Zatím mne zaujalo toto velmi moudré arménské přísloví : "Dobrá tchyně na jedno oko nevidí a na dvě uši je hluchá".

To je všechno. Až zase něco moudrého objevím, tak se určitě podělím!

Noah Gordon

Noah Gordon je americký spisovatel, kterého jsem objevila před lety, kdy jsem si koupila jeho román Šaman. Knihu jsem přečetla jedním dechem a nato jsem objevila jeho další román Ranhojič, ten jsem přelouskala se stejným nadšením. Pak násleoval román Lékařka. Tyto knihy mají společné to, že se jedná o příběhy skotského lékařského rodu Coleů, počínající v 11. století až po současnost. Pak následovaly další knihy, přeložené do češtiny,  které se mi ocitly v knihovně.

Knihy Noah Gordona jsou převážně historické, z lékařského prostření , často s židovskou tématikou. O autorovi se moc nedozvíme, protože si své soukromí pečlivě hlídá.

Vřele doporučuji k přečtení. Sama jsem si četbu Ranhojiče nedávno zopakovala.

4.1.2011

Dnešní den byl u nás krásný a slunečný, jen na pár hodin se nám sluníčko schovalo. Jsem ráda, že se mi tento jev podařilo spatřit. Doma jsem žádnou clonu nenašla, na radu moderátorky rozhlasu jsem vyhledala starý vyvolaný kinofilm a ono to fungovalo! Vzpomněla jsem si na zatmění slunce před deseti lety, na ten zvláštní stísněný pocit a na to ticho.. Foťák jsem ani nevytáhla, myslím, že by to bylo zbytečné, mnozí z nás ale pořídíli nádherné snímky.

Včera a dnes mi dělala společnost moje čtyř a půl letá nejzlobivější vnučka. Celou dobu byla moc hodná a pěkně jsme si to spolu užívaly, až  do doby, kdy jsem ji měla odvézt autobusem domů nastal zlom a já jsem byla v koncích. Svým dětem bych pořádně naplácala... Vnučka teprve v prádélku a odjezd autobusu se blížil. Nakonec jsem sice neplácala, ale pořádně řvala, autobus jsme chytily. Holčinu jsem v pořádku odevzdala, ani pozvání na kafe nepřijala a utíkala si užívat svobody... Však si ji zasloužím, svátky u nás byly rušné..

Svobodu jsem si užívala zdravě v plaveckém bazénu na fungl novou permanentku. Pozor, to není plnění novoročního předsevzetí, žádné nemám. Do bazénu chodím celkem často. Jenže ouha! Já nemám předsevzetí, ale těch šílenců tam bylo tolik, že dvě protiplovoucí osoby se musely před střetem zastavit, vyhnout nebylo kam. Věřím, že do února je to všechny přejde a opět bude v bzénu místo.

Doma jsem se přesvědčila, že jsem opravdu sama, překročila jsem hromadu hraček a ostatního nepořádku a s heslem : "Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat také zítra", jsem se pustila do lenošení...