Jak jsme drátkovali

Nedávno jsem se zmínila, že jsem byla požádána místním seniorklubem, abych naučila tamní děvčata pracovat s drátkem. Dlouho jsem váhala, protože moje dovednosti nejsou na takové úrovni, abych mohla vyučovat tuto techniku, ale byla jsem ubezpečena, že o nic nejde, že bude všechno domácké, přijde maximálně tak 10 až 15 lidí , uvaří se čaj... Nakonec jsem souhlasila a začala jsem se důkladně připravovat. Domluvily jsme se, že budeme drátkovat vejce. Když nastal den "D" byla jsem celkem klidná.

Zásobená množstvím drátků, vyfouklých vajec a hromadou různých kleští jsem dorazila do klubovny kde byla jenom jedna paní. Zaradovala jsem se a doufala, že snad dorazí jenom malé množství lidí. Byl to omyl, moji spoluobčané jsou jenom přesní. Ve stanovenou dobu byla klubovna plná. Neměla jsem čas se rozhlížet, ale za sebou jsem slyšela i mužské hlasy, špitla jsem k nejbližším paním, že jsem myslela, že to bude jenom dámská jízda. Prý tu chlapi chodí hrát karty, nebo jenom tak klábosit. Klábosili a zpočátku měli sem-tam i různé "vtipné" poznámky. Jak jsem postupně vysvětlovala a obcházela drátkující děvčata, přišel za mnou jeden muž s rozdělanou prací a za chvíl jsem objevila dalšího, jak tiše seděl s hromadou kleští před sebou a drátkoval. Oba mě mile překvapili. Jejich práce byly velmi dobré. Je pravda, že drátování byla kdysi ryze mužská práce. On je drát mnohem tvrdší než háčkovací příze.

No a jak to všechno dopadlo? Některé dámy se od začátku jenom tak dívaly, jiné to po nějaké době vzdaly ale dost jich vytrvalo, včetně obou mužů. Jenom času jsme měli málo, takže se mnohé dodělávalo doma a domluvili jsme si ještě jednu schůzku v březnu.

Já jsem to přežila, ale živit bych se vyučováním čehokoliv nechtěla. Na focení nebyl čas, fotil jeden z dalších mužů. Protože mne to vyprovokovalo, abych trénovala a neudělala si ostudu, stvořila jsem jenom tak pár věcí.

Díky Ivě, která mi dala návod ve svém komentáři, se mi teď vajíčka daří pohodlně vyfukovat.

Srdce se mi podařilo udrátkovat bez formy, ve skutečnosti vypadá ale líp

Zvonečky, nemusí být jenom vánoční

Je to tak...

Přišla jsem na to sice už dávno a tento týden jsem si to jenom potvrdila. Minulou neděli počítač náhle zhasnul a jal se předvádět mrtvého brouka. Nezbylo, než počkat do pondělka a odvézt bedýnku do opravy, kde pobyla celých pět dnů. Za tu dobu jsem si uvědomila, jak mi chybí. Nikoliv jenom jako hračka, ale jako nezbytný pomocník.

Bylo třeba zaplatit fakturu, už jsem téměř zapomněla, že to jde i jinak. Jiná faktura mi chodí pouze přes internet a už se blíží její doba. Také jsem si uvědomila, že e-maily a skype bude muset nahradit mobil. Kredit mobilu se rychle blížil k nule, opět chyběl počítač, který mi vždycky pomohl. A další a další věci, na které jsem si postupem času zvykla. Od včerejška je už všechno v pořádku. Mobil je nabitý, faktura zaplacená. Docela jsem si oddychla. Také jsem si uvědomila, kolik času u počítače strávím a že to vlastně někdy musí jít i bez něj. Je to tak...

P.S. Mezitím se nám přihlásilo předčasně jaro a já jsem po několika letech chytila pořádné nachlazení. Posílám čerstvý pozdrav z naší rozkvétající zahrádky a přeji příjemný zbytek víkendu.

Pozdravení z lesa

Letošní zima není normální. Nechybí mi sníh, ale měl by být. Vloni jsem si pořídila nové boty do sněhu, protože do těch starých mi teklo, ale ještě jsem je neměla na nohou. To mi ani tak nevadí. Nevadí mi, že nemrzne, ale mělo by. Slunečné počasí mi navozuje jarní náladu, láká mě to na zahradu. Zatím tam chodím jenom ohlížet kytičky, které to už také nemohly vydržet. Stále vzpomínám na loňský apríl a Velikonoční pondělí v jednom a sněhovou kalamitu u nás a říkám si, že to ještě také určitě přijde.

U nás je jeden den slunečno a druhý den zataženo a tak se to střídá celý týden. Na psychiku to nepůsobí moc dobře, proto jsem vděčná, když se můžu sbalit a vypadnout aspoň na pár hodin někam do přírody, samozřejmě s naším dívčím spolkem. Zrovna včera i když bylo poměrně zataženo, jesme se vydaly na výzvědy do lesa.

V přírodě to na první pohled vypadá dost smutně.

Ale zdání klame. Také tady se příroda začíná předčasně probouzet, kytičky devětsilu bílého jsou toho důkazem. Vykukovaly ze suchého listí všude kolem cesty. Devětsil bílý jsem viděla už před třemi týdny pokrytý sněhem.

Bukoví chlapíci

Cestou jsme narazily na spáleniště staré chalupy, kde celou zem pokrývaly trsy sněženek, pozůstatky zaniklé zahrádky. Fotky celku se nevydařily, okolí nebylo moc pěkné, tak aspoň malá kytička.

Zurčící potůček, ale narazily jsme i na úplně vyschlé koryto jiného potoka.

Po tomto snímku jsem moc toužila. Když jsme tu šly před nedávnem, dům jsem nějak přehlédla, ale kamarádka pořídila krásné foto dokonce se dvěma stejnými pejsky za oknem. Doufám, že vy jste pejska nepřehlédli? On nám totiž chce naznačit : "Zima ještě nekončí, dřeva je dost."

Vracím se k drátku

Drátkovat jsem začala před čtyřmi lety, kdy jsem absolvovala asi tříhodinový kurz zdobení velikonočních vajec. Překonala jsem propíchané prsty, prasklá vejce a různé další nezdary. Pro drátkování jsem se tenkrát nadchla a hromada vajec se do Velikonoc kupila v ošatce. Potom už jako samouk jsem se pustila do zdobení sklenic a výroby zvonečků. Když se pořádala v naší obci výstava ručních prací místních tvořilek, tak jsem se nesměle přihlásila. Na konci výstavy, při rozebírání "exponátů", mě oslovilo pár lidiček, dokonce jsme si vyměnili svoje výrobky. Vloni se konala výstava opět, ale tam jsem už vystavovovala jinou techniku. Byla jsem udivená, když si na moje drátkování pořadatelky vzpomněly a prý ho na výstavě postrádaly. To potěší...

Letos jsem byla požádána členkami místního seniorklubu, abych jim techniku drátkování předvedla na jejich pravidelném setkání. Nepomohly žádné výmluvy, nakonec jsem svolila. Čeká mě to za čtrnáct dnů a mám z toho hrůzu. Nedalo se nic dělat, musela jsem oprášit "vercajk" a začít trénovat a opakovat.

Drátkováním se v poslední době moc nezabývám, naposledy jsem drátkovala zvonečky, jako dárky k Vánocům, ty mi celkem jdou, ale tady musím vyfouknout vajíčka, což nenávidím, vajíčka kloužou a praskají a moje artrotické prsty a chabý zrak, mi dovolují pracovat jenom při denním světle a pomalu.

První výsledky. Když už se člověk do něčeho pustí a daří se, tak má i radost. No, uvidíme, snad to nějak zvládnu a každopádně dám vědět, jak to všechno dopadlo.

Pohádky pro dospělé

Venku to vypadá jako na jaře, ale nenechme se oklamat, zima stále vládne, večery jsou ještě dlouhé a je to ten správný čas na dobrou knihu. Já jsem si jich včera z knihovny přinesla opět velkou hromadu, samozřejmě výměnou za přečtené.

Po "Porodní bábě" jsem už dlouho pokukovala, měla původně tři díly, myslím, že už další přibyl. První díl jsem přelouskala jedním dechem. Je to částečně historický román se slavnými postavami té doby a částečně pohádka pro dospělé, napínavá od začátku až do konce.

Druhý díl je stejně napínavý, jako první a na přečtení čeká díl třetí. Jak říkám, pohádka pro dospělé, ale proč ne?

Do třetice chci představit jednu naši autorku, kterou jsem nedávno objevila.

Název knihy i ukázka působí na první pohled, jako červená knihovna, ale podle mne je to celkem dobrý román ze současnosti a doporučuji k přečtení. Od stejné autorky jsem četla ještě jednu knihu, také se mi líbila. Snad jsem někomu dala tip na příjemné čtení.

O všem možném

Přesně tak, o všem možném je tento článek. Původně jsem měla v úmyslu napsat článek o našem výletu do zasněžených hor. Pak mi ale najednou rozkvetl po roční přestávce amarylis. Mám obrovskou radost a chci se s vámi o ni podělit.

Stejných kytiček jsem měla více, ale po loňském letnění mi zbyla jenom tato.

Narozeninový "babiččin dort" jsem pekla už koncem ledna. Správně se mělo slavit až teď, na Hromnice. Nejstarší vnučka měla 11 let. Jenže jsme měli ještě jednu oslavu, pekla jsem tedy dorty dva a slavilo se najednou. Vždycky se ale něco semele. Tentokrát mne hodně pozlobila zdobička, tady zdobení ještě vyšlo, ale s druhým dortem se nechlubím. Ještě, že chuťově dopadlo všechno dle očekávání.

Když jsme u toho mlsání, mám ještě jeden příspěvek. Po dlouhé pauze jsem oprášila muffinovou formu a upekla jsem muffiny podle Ivy. Trošku jsem si je přetvořila k obrazu svému a místo mascarpone, či tvarohu jsem použila jako náplň svoji domácí Lučinu a místo kousku broskve povidla.

Od září, kdy jsem obdržela darem kvásek, který stále žije, peču spíše chleba a svoje konání stále zdokonaluji. Už jsem si pořídila dokonce ošatku na kynutí.

Teď z jiného soudku. To je malá ukázka zasněžených Beskyd z minulého čtvrtka ( 30.1. 2014 ). Já jsem ani nedýchala, když jsme tou bílou krásou s holkami procházely. Hned druhý den už to vypadalo jinak.

Tato fotka není z loňského jara, kvetoucí strom jsem vyfotila dne 14.1.2014! Taková je letošní zima. Kdo ví, co nás čeká na jaře?