Nedávno, když se mi konečně podařilo vyfotit pavučinu ve vší kráse, vzpomněla jsem si na báseň Jaroslava Seiferta "Pavučina". Věděla jsem, že ji najdu ve sbírce "Maminka". Tato tenká knížečka nádherných básní, které si pamatuji ještě ze školních lavic, mi zůstala po mojí mamince. Když jsem ji našla v knihovně, znovu jsem se do ní začetla.
Ve stejný čas moje sestra také vyfotila pavučinu a měla stejný nápad, také si vzpomněla na stejnou báseň, ale musela verše hledat na internetu.
Když jsem listovala v knížce, vypadla z ní obálka s věnováním. Tuto knížku daroval před mnoha a mnoha lety naší mamince k svátku sestřin manžel. Maminka už tady s námi devět let není a já jsem si řekla, že by bylo spravedlivé knížku i s věnováním dárci vrátit. Přiznám se, že ve mně hlodal zlý červík lakoty, ale nakonec ten dobrý rozhodl. Při své návštěvě jsem slavnostně knížku předala. Švagr i sestra byli překvapeni a doufám, že měli radost. Velkoryse jsem řekla, že si stejnou seženu někde v antikvariátu, že není problém....
Jenže problém byl, protože tato knížečka je prý povinná četba. V prvním antikvariátu ji neměli, ale zato mi padla do oka jiná, vzácná, pochlubím se s ní příležitostně. Včera jsem měla ale štěstí. V jiném obchůdku mi sice opět pán za pultem řekl, že je to problém, je to povinná četba, ale hledal a našel úplně stejnou!
Moje radost byla veliká. Na poezii léta nebyl čas, ale proč se k ní malinko nevrátit?
A to je všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat