Už víc, než měsíc se snažím zachytit tu neobyčejnou krásu pavučin, které v pozdním letním sluníčku hrály všemi barvami, ukazovaly se mi v celé své kráse, ale sluníčko bylo v tomto případě rušivý element, no prostě nedařilo se...
Až v těchto dnech, kdy je sluníčko dlouho schované a ráno dlouho vládne mlha, najednou se objevují nádherné obrazce, připomínající krajku,
nebo jemné hedvábí...
Drobounké kapičky, které na pavučině zanechala padající mlha, připomínají milióny korálků..
A já jsem si vzpomněla na jednu báseň od Jaroslava Seiferta
Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. Tobylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.
Žádné komentáře:
Okomentovat