Příběh jedné knížky

Nedávno, když se mi konečně podařilo vyfotit pavučinu ve vší kráse, vzpomněla jsem si na báseň Jaroslava Seiferta "Pavučina". Věděla jsem, že ji najdu ve sbírce "Maminka". Tato tenká knížečka nádherných básní, které si pamatuji ještě ze školních lavic, mi zůstala po mojí mamince. Když jsem ji našla v knihovně, znovu jsem se do ní začetla.

Ve stejný čas moje sestra také vyfotila pavučinu a měla stejný nápad, také si vzpomněla na stejnou báseň, ale musela verše hledat na internetu.

Když jsem listovala v knížce, vypadla z ní obálka s věnováním. Tuto knížku daroval  před mnoha a mnoha lety naší mamince k svátku  sestřin manžel. Maminka už tady s námi devět let není a já jsem si řekla, že by bylo spravedlivé knížku i s věnováním dárci vrátit. Přiznám se, že ve mně hlodal zlý červík lakoty, ale nakonec ten dobrý rozhodl. Při své návštěvě jsem slavnostně knížku předala. Švagr i sestra byli překvapeni a doufám, že měli radost. Velkoryse jsem řekla, že si stejnou seženu někde v antikvariátu, že není problém....

Jenže problém byl, protože tato knížečka je prý povinná četba. V prvním antikvariátu ji neměli, ale zato mi padla do oka jiná, vzácná, pochlubím se s ní příležitostně. Včera jsem měla ale štěstí. V jiném obchůdku mi sice opět pán za pultem  řekl, že je to problém, je to povinná četba, ale hledal a našel úplně stejnou!

Moje radost byla veliká. Na poezii léta nebyl čas, ale proč se k ní malinko nevrátit?

A to je všechno.

Zelí ne!

Nebudu tady psát o vaření, ani o jídle. Budu psát  úplně o něčem jiném.  Budu psát o gratulacích. Jako žena ráda dostávám kytky. Je jasné, že v tomto pokročilejším věku ty kytky dostávám pouze k určitému výročí, ono se jich ale za rok pár naskytne.  A kytky obstarávají v naší rodině především muži. Bezradný muž se nechá v květinářství paní květinářkou pěkně "nachytat". Při dnešním sortimentu, není divu. Párkrát jsem dostala kytici, velkou, jako dům, kam milá květinářka naaranžovala snad půl obchodu. Muž si řekl, čím větší, tím lepší a potom jsme doma marně hledali vázu... Přiznám, že párkrát kytice obsahovala zmíněné zelí, samozřejmě okrasné, které se nádherně vyjímá ve venkovní okrasné výsadbě. Tak proto ten nadpis! Dnes, když se blíží nějaké výročí,  velmi neslušně a nenápadně  zašeptám budoucímu gratulantovi do ouška : Prosím, zelí ne, koště ne...  Víte, že to má svoje ovoce?

Kytku jsem dostala v pátek 22.10. za zásluhy o společnou domácnost

Květy jsou trošičku něžnější než zelí

Je to vlastně 33. svatební kytice a myslím, že je krásná

Hra

Před nedávnem jsem byla pozvaná do gurmánské hry,  protože se u nás ve vaření střídám s mým mužem, stále nebyl ten správný prostor k realizaci, focení a psaní. Až dnes, když mě všichni opustili a já zůstala doma asi po sto letech sama, pustila jsem se do díla.

Do hry mě pozvala Květa, Naďa a Renata-Čajovna a možná, že ještě někdo, ať mi to odpustí...

Zde mám uvést pět jídel, které mám nejraději :

1/ Českou klasiku se zelím ( vepřo, kachničku atd...)

2/ Drůbeří maso v sýrovém těstíčku s oblohou ( v jedné hospůdce tomu říkají Zlaté nudle a ve druhé Kuřecí uši...)

3/ Bramboráky s česnekem a halušky se zelím (každé zvlášť)

4/ Zeleninové saláty všeho druhu (čerstvé)

5/ Sladké všeho druhu

To je tedy hrůza, ještě by se tam pár mňamek našlo...

A teď ten recept:

"Křehké rohlíčky s jablečnou náplní"

500 g  hladké mouky

    1    HERA

    1    zakysaná smetana (nebo bílý jogurt nebo šlehačka 200 ml)

    špetička soli

        

Vypracujeme těsto, které vložíme na nějakou dobu do chladničky. Poté  těsto rozdělíme na několik dílů, ty rozválíme na placky, ze kterých  vyřízneme trojúhelníky. Trojúhelníky plníme klasicky, jako závin. Trošku strouhanky, cukr, skořice strouhaná jablka, nakonec se všechno svine a vytvoří se rohlíček. Po upečení ještě horké obalujeme v cukru s vanilkou.

Protože mám ráda variabilní recepty,  doporučím obměnu s tvarohem, mákem nebo ořechy. Rohlíčky zaberou dost času, proto někdy vytvořím klasický závin.

A navíc přidám bonus pro diabetiky. Místo cukru používám umělé sypké sladidlo DiaChrom, mají ho v lékárnách.

To je specialita pro diabetiky, posypaná sladidlem, které netvoří takovou celistvou vrstvu, jako cukr, ale chuťově se cukru vyrovná.

Toť vše, svůj dluh jsem splnila, snad někomu přijde můj recept vhod.

Co je to?

Včera jsem při své činnosti objevila tento na pohled nechutný, ledacos připomínající úkaz. Víte, co to je?

Máte pravdu, zahradnice nikdo neošálí, to jsem ani nechtěla, včera jsem přesazovala chudinky moje klívie, páčila jsem kořínky až jsem rozbila květináč,  foťák jsem měla v kapse, možná, že kdyby tam nezůstala ta hlína...

To jsou její kořínky, trošku jsem je zkrátila, ať se jí dobře daří a na jaře opět tak krásně rozkvete. Potíž je v tom, že mi tím přesazováním přibylo opět pár květináčů. Člověk nemá to srdce ty mladé vyhodit..

Předběhl se o dva měsíce

V těchto dnech mi doma rozkvetl vánoční kaktus. Je to takový ten jiný, ne klasický, ale stoprocentně vánoční. Kvete mi dvakrát do roka, někdy i třikrát a je nádherný. Chtěla jsem se s ním pochlubit, proto jsem včera s květináčem v ruce pochodovala po celém domě a hledala vhodné místo, kde by vynikla jeho krása. Našla jsem několik míst, ale na jednom byla tma,  na druhém nevyhovovalo pozadí, už jsem byla zoufalá a položila jsem ho na podlahu.

Snad je alespoň trošku vidět ta krása květů

Je to malinko zvětšené, ale ne moc

Nakonec jsem našla alespoň jeden snímek s troškou světla

Muzea

Po čase se vracím ke svým vzpomínkám na Anglii. Dnes se zaměřím na tamnější muzea, která jsem za tu krátkou dobu navštívila a kterými jsem byla nadšená.

Začnu tedy tím, že ve většině muzeích jsme neplatili vstupné. Pokladna zde  byla, ale spíše jako obchůdek se suvenýry nebo zdroj potřebných informací. Lidé za pultíkem jsou milí, ochotní a usměvaví i když vám vůbec nerozumí... 

Ve dvou muzeích jsem objevila koutek nebo místnost  se stolky a lavicemi, kde si může rodinka nebo výprava rozložit svačinu, či oběd a pokojně se najíst, odpočinout si, přebalit dítě a.p.

V jednom muzeu jsem si všimla většího množství lidí na invalidních vozících. Brzy jsem ale pochopila, že se nejedná o zájezd, to když jsem viděla u vchodu  do objektu tyto vozíky pěkně srovnané, jako koše v supermarketu. Prostě člověk starší, nemocný nebo méně pohyblivý, popř. líný, si vypůjčí vozík a nechá se bližními vozit. Schody ve starších budovách nejsou problém, zastoupí je výtahy nebo rampy. 

V každé místnosti je dostatek lavic, kde se můžete posadit a kochat se exponáty, což některá naše muzea nebo výstavní síně postrádají. V tomto muzeu nabízejí návštěvníkům dokonce polštáře...

Ve všech muzeích, které jsem navštívila byla možnost focení. Na exponáty jsme si mohli  sáhnout, to ocenily hlavně děti. Na děti se nezapomínalo nikde, všude měly připravený program.

V tomto muzeu, téměř ve všech odděleních sloužily jako názorné pomůcky figuríny

A opět místo k odpočinku ( paní nebyla figurína )

Tady jsou informace vtipně nainstalovány do přepravní bedny a opět si návštěvník může sednout na lavičku a vychutnávat si atmosféru starého nádraží v Yorku..

Plyšový mamut, děti z něj měly legraci, to bylo moc zajímavé muzeum, byly zde exponáty, týkající se vývoje města Hullu od pravěku až po současnost, ale mám z něj jen tuto fotku..

Moje vyprávění zatím končí, ale k jednotlivým muzeím se ještě vrátím.