První a sedmý únorový den

Určitě mi všichni potvrdí, že dnešní den byl nádherný. Málokdo by hádal, že je teprve začátek února. Měla jsem nějaké pochůzky a abych si užila sluníčka, vzala jsem to oklikou, samozřejmě s foťákem. Jenže jsem si to měla naplánovat opačně, protože mi sluníčko svítilo pěkně do očí.

Sluníčko svítí, tráva se zelená, ale je to opravdu dnešní den...

To zelené je obilí a teď mi už určitě uvěříte, že  máme ještě zimu, na sjezdovce zůstal sníh..

Opět obilí a pár slunečních paprsků, nefotilo se moc dobře

Stejné místo, focené před necelým týdnem

A další

A další...

Soutěžní otázka : Kolik lidských postav leží na zasněženém oraništi?

Kdo si hraje....

A já si opravdu hraju. Poté, co jsem před Vánocemi "přičichla" ke korálkovým hvězdičkám a andělíčkům, zkusila jsem to se zvířátky.  Aby to nebylo tak zbůhdarma, dala jsem si cíl Velikonoce a začala jsem kuřátky. Ta jsem si musela vymyslet, neměla jsem žádný návod

Syn prohlásil, že mu to připadá, jako rybičky s nožičkama, to se mu to mluví!

Pak jsem si vymyslela tuhle partu

Slepička je už podle dostupné literatury, jen fotka je rozmazaná

Ke kočičkám jsem si vzala návod u Zdenky, díky Zdeni. Byla to ta bílá Kitty, černou Kitty jsem si vymyslela, aby bílé nebylo smutno

A zde je celá moje  parta. Bílé Kitty byly dvě, jednu mi už odebrala naše Natálka

To není ale konec mého tvoření a snažení, mám ještě plno nápadů a plno fungl nových korálků, tak uvidíme, jak to půjde...

Stýská se mi

Po čem se mi asi stýská?

Po krásných barvách, po včeličkách, po hřejivém sluníčku,

po rose, po mravencích, po zelené trávě..

Ale to jenom tak, nastala u mne tvůrčí krize, v hlavě temno, nápad žádný, ještě že mám ten můj archív. V posledních dnech, hlavně po sobotě, se to na blozích hemžilo samým ledovým královstvím, trošku změny tedy neuškodí. A to, že se mi stýská, je pravda. Musím si ale  jště nějaký ten pátek počkat.

Takže dokoukat a zavíráme!

Opět rušný víkend

Konečně si můžu v klidu sednout a probrat se zážitky a fotkami z opět rušného víkendu.

Toto nevypadá na rušný víkend. Fotka je ze včerejšího rána, kdy jsem ve vší tichosti popadla foťák a tajně se vykradla z domu, abych z té krásy něco měla.

Prsty zábly, ale sluníčko svítilo nádherně a já jsem musela zpět domů, kde mě čekala vnučka a velkolepá oslava jejích osmých narozenin. Naštěstí jsem měla připraveno všechno potřebné, takže oslava mohla začít.

Z celé oslavy se dochovala tato fotka dortu, kterou jsem prozíravě udělala dopředu, bohužel jiné fotky se nepodařily. Hlavně, že se vydařila oslava...Narozeniny jsme o pár dnů z provozních důvodů posunuli. Vnučka je narozená na Hromnice. Dort všem chutnal, to je nejdůležitější. Přiznám se že ho dělám "z hlavy"( kolik váží vejce, tolik cukru....)

Dnes mě čekala už poslední cesta do léčebny, tentokrát autem. Ve středu už budeme doma komplet. 

Cesta domů, kde už je klid a kde si konečně dám dobrého turka, však si ho zasloužím!

A jak to vidíte vy?

Povím vám, co se mi v neděli přihodilo. Jela jsem po týdnu z návštěvy u manžela a chvíli jsem musela čekat ve městě na další spoj domů. Protože nepříjemně sněžilo a já jsem byla tím dlouhým cestováním docela promrzlá, stoupla jsem si do závětří kde jsem měla výhled na nástupiště. Tam se ke mně přitočil mladý muž, ve věku od pětdvaceti do třiceti let, který mě prosil o peníze (drobňáky). Tvrdil, že je na ulici, je bez peněz a je nachlazený. Že chce strávit noc u Armády spásy, ale tam po něm chtějí 40,- Kč a ty on nemá. Nevypadal nijak ošuntěle, ba naopak byl velmi slušně oblečený, ale nachlazený určitě byl.

Nemám tyto situace ráda, protože jsem velmi nedůvěřivá po té, co jsem se párkrát  napálila. Nepřišla jsem tehdy sice o velké peníze, ale ten pocit, že mne někdo ošidil a za rohem se směje nebo s kamarády popíjí  za vyžebrané peníze "krabičák", je velmi nepříjemný. Pár takových lidí jsem už také přešla bez povšimnutí.

Ale protože mi hocha bylo v té zimě líto, udělala jsem kompromis. Hrábla jsem do kapsy a vytáhla pár mincí, které mi tam zůstaly, ale také  jsem mu hned vyčinila, jestli je mu to zapotřebí, že určitě má rodinu, tak ať se vrátí domů, tvrdil, že to nejde, ale já jsem mu řekla, že se všechno dá napravit. Poděkoval a už jsem ho nikde nezahlédla, pravděpodobně šel žebrat dál, možná na víno, možná na nocleh u Armády spásy. Měl ale chlapec smůlu, kdybych věděla že je to opravdu na ten nocleh, tak bych mu dala celou částku, možná i víc, ale jak jsem mu měla věřit. Na druhou stranu by venku určitě umrznul. Tak jsem snad udělala dobrý skutek..

Chtěla bych vědět, jak byste se zachovali vy.

Muzeum ulice

Vloni jsem na těchto stránkách popisovala svoje zážitky z cesty po Anglii.  Bohužel, nestačila jsem všechno napsat, zbylo mi stále ještě hodně dojmů a hodně fotek.

O muzeích jsem se zmínila všeobecně a nyní bych chtěla jednotlivá muzea trošku víc přiblížit.

Hned první den jsem navštívila Muzeum ulice v Hullu, přesně Streetlife Museum.  Vstupné po nás nechtěli, mohli jsme si všechno ohmatat, zakroutit volantem, zmáčknout kdejaký knoflík.  Toto muzeum zachycuje život na ulici města Hull od dob koňských povozů až po současnost.

V muzeu nejsou vystavovány jen dopravní prostředky, ale vlastně všechno, co se týká života na ulici, obchody, různé "automaty" na jízdenky, reklamy, dopravní značky, osvětlení, a plno dalších věcí.

Muzeum je rozděleno na několik částí.  V části, týkající se koní, tedy koňské dopravy, byla velká tma, takže fotky zde pořízené, nestojí za nic. Ale toto oddělení mě zaujalo hlavně tím, že byste ho poznali i poslepu. Již z dálky bylo mírně cítit koňským trusem, zajímalo by mě, jestli mají za tímto účelem "dvorního dodavatele". Na různých místech byla rozmístěna čidla. Když jste vešli, ulice náhle ožila, ozývali se  zvuky povozů, lidských hlasů, koňských kopyt, štěkání psů, přibližně   tak, jak to kdysi na ulici vypadalo. Plno figurín lidí v dobových kostýmech, koně vypadali jako živí.

Tento pes na nás velmi štěkal

Reklamy na výrobky, které kupujeme dodnes

Obchod s cyklistickými nebo motoristickými  potřebami

A už jsme v oddělení jízdních kol

A teď jsme se ocitli blíže k současnosti

V oddělení koní byl mírně cítit koňský trus, obchůdky voněly tím, co se tam prodávalo, v potravinách potraviny, v lékárně léčiva, v obchodě s drogistickým zbožím mýdla, čistící prostředky a.p.

Na konci pobytu jsme  muzeum navštívili znovu. Myslela jsem, že v tomto článku shrnu návštěvu všech muzeí, která jsme navštívili, ale prostě mi to nevyšlo a budu se muset alespoň ještě jednou vrátit.

Fotky, jak jsem řekla, nejsou kvalitní, ale bylo to částečně zaviněno tím, že jsem netušila, že zde můžu fotit, než jsem si na to zvykla, chvíli to trvalo a potom jsem cvakala všechno, co jsem viděla, abych o nic nepřišla a tak to dopadlo.

Jak se tak po půl roce vracím, stále víc lituji své chabé znalosti angličtiny.  Bez ní je člověk ztracený, na ulici se možná dá nějak domluvit, ale třeba na letišti, tam i když letíte do Prahy, tam se s vámi nikdo česky bavit nebude..

Mahátmá Ghándí, pokropený od deště, sídlí v parčíku před budovou muzea, moc se mi líbil