Dvakrát o štěstí

V posledních době nemám čas na psaní článků ani na návštěvy jiných blogů. Sem tam nakouknu, ale na komentáře už nemám sil. Práce na zahradě jsou v plném proudu. Před chvílí jsem uzavřela poslední sklenici okurek. Už je nechci vidět alespoň rok! Dalším strašidlem jsou letní jablka, kterých se letos hojně urodilo. Teď se ale pokusím svou absenci na blogu trošku napravit a napíšu o věcech, které se mi nedávno přihodily.

Pátek 25.7.

Byli jsme s mužem na nákupu ve městě. Čekal nás poslední úkol, vybrat peníze z bankomatu a pak zase domů. Manžel na mne čekal u auta. Já jsem musela projít kratší ulici, kde na lavičkách pod stromy posedávali lidé. Jak tak svižnou chůzí procházím okolo nich, cítím ránu do jednoho ramene a ve vteřině stejnou do druhého. Trošku mne to zarazilo, ale spěchla jsem dál. Něco mi ale říkalo, že cosi není v pořádku. Bankomat byl obsazený, tak jsem se odsunula do koutku a sundala si vestu, abych se přesvědčila, oč běží. Podívaná to byla úchvatná! Celá (!) záda vesty byla pokálená, pravděpodobně ptačím trusem! Za chvíli jsem věděla, že nikoliv pravděpodobně, ale zcela jistě. Místo u bankomatu se uvolnilo, rychle jsem vestu smotala do ranečku a odešla splnit svůj úkol. Následně jsem za pochodu a s vestou pod paží uvažovala, který netvor mne mohl takto potrestat a za co! Vlastně jsem měla velké štěstí. Za prvé, že jsem pod tou ránou neutrpěla újmu na zdraví, za druhé produkt zasáhl pouze zadní část vesty, takže hlava, krk, ruce zůstaly nedotčené, tudíž jsem byla společensky znemožněná jenom na chvilku. Manžel je velmi škodolibý a už jsem viděla, jakou bude mít radost, ale kupodivu se zachoval galantně, odebral vestu z ruky řka, že už pomalu začíná páchnout a pouze mi poradil, abych zašla podat sportku do nedaleké sběrny, prý nám to určitě přinese štěstí... Sportku jsem sice nepodala, ale štěstí nás čekalo. Tentokrát to bylo ale štěstí v neštěstí.

Úterý 29.7.

Od rána bylo krásně, sluníčko svítilo, ale kolem poledne se začaly nad námi stahovat bouřkové mraky. Den před tím se dělo to samé, bouřka však brzy odešla někam jinam. Tentokrát bylo jasné, že si moc klidu neužijeme. Oběhli jsme spotřebiče, abychom je odpojili, vč. internetu a stáhli se do kuchyně. Strhlo se doslova peklo. Blesky šlehaly, hrom burácel, voda se lila proudem. Najednou jsem spatřila, jak se k našemu domu blíží něco ohnivého, zazněla rána, nejen venku, ale i u nás doma. Vyběhli jsme za zvukem. V chodbě nás čekala děsivá podívaná a zápach kouře. Zavládla panika. Už jsme viděli naši chaloupku v plamenech... Běhali jsme všude možně a zjišťovali, jak si stojíme. Když jsme zjistili, že nehoříme, malinko jsme se uklidnili. Bylo jasné, že uhodilo "jenom" do elektroinstalace v jedné části domu a to tak, že následkem blesku odpadla žárovka, včetně krytu a keramické objímky a na místě se objevila díra, odkud vycházel kouř. Kdo zná rozpočítadlo : " Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky..." Asi tak to vypadalo. Odpadly některé kryty krabic ve zdi. To byly první poznatlky. V šoku jsme povolali syna, který bydlí nedaleko a je tak trošku "od fochu". S jeho pomocí jsme zjišťovali další následky, které naštěstí nebyly nijak katastrofické. Během hodiny jsme byli opět elektrifikovaní a díra po čertovi byla zacelena a nahrazena provizorní žárovkou. Spotřebiče naštěstí přežily. Nejvíc to odnesl internet, protože uhodilo do kovové konzoly, na které je umístěna jeho venkovní část. Technik ale brzy všechno napravil a jedeme dál!

Nikdy jsem se bouřky nebála, přestože jsem před lety zažila jednu divokou v lese na Churáňově, teď se ale děsím každé předpovědi a že nás zase straší!

Zapomněla jsem napsat o tom druhém štěstí, možná, že už to vyplynulo z textu. Štěstí bylo, že v blízkosti zásahu nikdo nestál a mohl! Je to blízko okna, mohli jsme tam pozorovat dění venku. Štěstí bylo, že nám nechytila chalupa. Štěstí bylo, že mám šikovného syna, který nám pomohl všechny nepříjemnosti rychle vyřešit.

Shrnuto a podtrženo. Štěstí nemusí být jenom výhra ve sportce, kterou bych ale určitě nepohrdla...

Přeji vám pohodový, bezbouřkový víkend a v novém týdnu jenom samé štěstí!!

Je to tak...

Přišla jsem na to sice už dávno a tento týden jsem si to jenom potvrdila. Minulou neděli počítač náhle zhasnul a jal se předvádět mrtvého brouka. Nezbylo, než počkat do pondělka a odvézt bedýnku do opravy, kde pobyla celých pět dnů. Za tu dobu jsem si uvědomila, jak mi chybí. Nikoliv jenom jako hračka, ale jako nezbytný pomocník.

Bylo třeba zaplatit fakturu, už jsem téměř zapomněla, že to jde i jinak. Jiná faktura mi chodí pouze přes internet a už se blíží její doba. Také jsem si uvědomila, že e-maily a skype bude muset nahradit mobil. Kredit mobilu se rychle blížil k nule, opět chyběl počítač, který mi vždycky pomohl. A další a další věci, na které jsem si postupem času zvykla. Od včerejška je už všechno v pořádku. Mobil je nabitý, faktura zaplacená. Docela jsem si oddychla. Také jsem si uvědomila, kolik času u počítače strávím a že to vlastně někdy musí jít i bez něj. Je to tak...

P.S. Mezitím se nám přihlásilo předčasně jaro a já jsem po několika letech chytila pořádné nachlazení. Posílám čerstvý pozdrav z naší rozkvétající zahrádky a přeji příjemný zbytek víkendu.

Už čtyři roky

Uteklo to a opět slavíme! Už jsou tomu čtyři roky, kdy jsem poslala někam do neznáma svůj první článek. Jaká byla radost z prvních komentářů! Všechno to byl vlastně takový experiment. Celý rok 2009 pro mne znamenal něco nového. Nemusela jsem už brzy ráno vstávat do práce, mohla jsem se plně věnovat sobě i svým blízkým. Kromě knih, na které jsem si vždycky našla čas, jsem začala oprašovat dočasně odložené a objevovat nové koníčky. Blogování mě tenkrát opravdu nadchlo. Měla jsem plno plánů. Musela jsem se ale hodně učit s počítačem i s foťákem.

Během těch čtyř let se také u nás doma mnoho událo. Ke dvěma vnučkám přibyly ještě dvě, pochovali jsme naše dva pejsky, manželovi přibyly dvě endoprotézy. Magické číslo 2 ! Přemýšlím, jestli tam mám ještě nějaké ty dvojky. Ano, dprožila jsem dvě krásné dovolené v zahraničí, fotím druhým foťákem a už druhé Vánoce budeme u stromečku jenom, dva. Trošku smutný konec mé rekapitulace.

Počáteční nadšení pomalu opadlo. Nějak jsem zlenivěla. Foťák už nenosím na každém kroku a když ho mám, tak se mi ho zase nechce používat. Můj blog je zaměřený mnoha směry, to je možná chyba, ale tak jsem to chtěla od začátku. Chtěla jsem také více psát, jenže jsem zjistila, že čím více lidí z mého okolí o blogu ví, tím hůř se mi píše. Někdy si dávám otázku, jestli to moje blogování má nějaký smysl, ale to opravdu jenom někdy. Kdybych blog zrušila, určitě by se mi brzy začalo stýskat.

Už zítra vstoupím slavnostně do prvního dne pátého blogoroku. Než tak ale učiním, musím poděkovat především vám všem, věrným návštěvníkům, teď bych měla jmenovat, obávám se ale, abych na někoho nezapomněla, však vy sami víte. Samozřejmě děkuji také těm, kteří ke mně zavítají náhodou.

Na úplný konec jeden důležitý poznatek. Všichni blogující vrstevníci mi určitě dají za pravdu, že s blogem se stárne pomaleji .

Třetí narozeniny

Já a můj blog oslavíme ve středu 28. listopadu 2012 tři roky společné cesty životem. V poslední době pro nedostatek času sice svého kamaráda zanedbávám, ale jak vidno, nemůžeme bez sebe žít... Nechci tady opakovat, to co jsem napsala při prvním a při druhém výročí, to stále platí.

Chci jenom poděkovat vám všem stálým blogovým kamarádům za návštěvy a milé komentáře.

Já jsem holka praktická a často provozuji několik činností najednou, proto hned tohoto článečku využiji a vyplním jedenáctibodovou anketu, kterou mi poslala Miluška a protože si s novými otázkami dala určitě práci, já ji nechci zklamat.

Zde je:

1. Kolik času ti zabere blogování ?

Hodně, hodně, občas jsem doma proto v nelibosti.

2.Jakou knihu jsi četla naposledy?

"Rodinný podnik" od Ivanky Deváté, ta nikdy nezklame.

3.Co ráda pečeš v neděli ke kávičce ?

Peču v sobotu, ale jenom občas. Na konzumaci kávy a sladkého jsem většinou sama a to je potom znát...

4.Na koho ze školních let nejraději vzpomínáš?

Na lidi ze základky, pravidelně po pěti letech se scházíme, ale je nás čím dál míň...

5.Jaké jídlo nemusíš jíst?

Nejsem vybíravá.

6.Které květiny nejraději pěstuješ?

Ty, které udělají s malým nasazením zahradníka hodně parády.

7.Máš ráda své povolání? Pokud jsi ve věku, když nemusíš do práce, co máš nejraději?

Jsem ve věku, kdy nemusím do práce, přesto můžu říct, že jsem svoje povolání měla ráda, byla to vodařina, stavařina a mapy. Nejraději mám klidné místo doma nebo v přírodě, kde si o samotě užívám svých zájmů.

8.Co tě nejvíce zaujalo na některém blogu?

Těžko říct. Navštěvuji blogy s různým zaměřením. U rukodělných blogů obdivuji šikovnost a nápaditost jejich autorek, u klinářských jednoduchost receptu, u ostatních pak vtip, chytrost a šikovnost. Nemám ráda plané tlachání, vulgarismy a nekonečné hloupé komentáře.

9.Jak trávíš svůj volný čas v zimě?

a) Odhazováním sněhu

b) U kamen s knihou či PC, popř. s nějakou rukodělnou prací

10.Který film tě v poslední době zaujal ?

Nevím.

11.S kým by ses chtěla opět setkat, kdyby jsi se podruhé narodila?

Jenom s dobrými lidmi.

Anketa u mne končí, nevím, komu bych ji dál poslala. Možná, že jsem spíš měla napsat 11 bodů pro zkvalitnění mé blogové činnosti. Snad se to obejde i bez ankety. Ještě jednou díky za vaši přízeň.

Máte smutek na duši?

Příroda vás vyléčí! Je to tak, mám to vyzkoušené. Protože, ale u nás celý den leje a leje, tak něco z nedávné procházky po okolí

Ještě je sice léto, ale blízkost podzimu je znát

Poznáváte? Přesto, že se většinou na chmelové brigády jezdilo na Žatecko, my, studenti z Hané jsme sklízeli chmel na Hané. Ráno pěkně z vlastní postele autobusem na chmelnici a večer zase zpátky domů. Dřevěné stoličky, koše, věrtele...To už je tak dávno, že se to ani neodvažuji napsat. Ale byly to krásné časy!

Tento chmel nebyl na žádné chmelnici, ale rovnoměrně obtáčel dopravní značku.

Je libo koně?

Nebo kozla?

Nebo dokonce oslíka ?

To všechno vám zajistíme zde!

Laskavec neboli amarant

Jedna růžová astra, vyrostla pravděpodobně ze zatoulaného semínka na kraji lesa

A v tom lese jsem spatřila tento úkaz doživotního spojení borovice a dubu, to je pěkné, že ?

Nerostou a nerostou, snad po tom dešti se umoudří...

Jen jedinkrát

Nedávno mi přišel jeden takový žertovný mejlík ze života a já jsem se rozhodla, že tady napíšu svoji podobnou zkušenost.

Událo se to asi před patnácti lety, tedy po revoluci, v době, kdy začaly probíhat tzv. "předváděčky" . Nikdo v té době zatím nebyl podveden nebo se o tom nezmínil médiím. Prostě předváděčky "frčely". Můj muž pár měsíců před tím prodělal těžkou mozkovou příhodu, naštěstí bez vážnějších následků, která ho ale odsoudila na celý rok nemocenské. Tehdy se nám ve schránce objevila obálka, adresovaná přímo na naše jméno. V obálce byla pozvánka, psaná krásným zlatým písmem. Nebudu to natahovat, nechali jsme se prostě zlákat...

Když jsme přišli do restaurace, kde se mělo všechno odehrát, přivítal nás sympatický, velmi dobře oblečený muž, usadil nás na místo, mezi ostatní návštěvníky. Po dobrém jídle, které bylo samozřejmě zdarma, začala akce. Před námi, asi na dvou stolech, se skrývalo pod plachtou něco velkého, tajemného, ale to nám nebylo ihned odtajněno. Nejdřív jsme zhlédli děsivé video, kde mraky roztočů, mnohokrát zvětšených, útočí, na co přijdou a k tomu, samozřejmě, "odborný komentář", s tím, že všechny problémy vyřeší výrobky z pravé ovčí vlny. Současně byla odstraněna plachta a tajemný stůl nám ukázal svoje poklady. Začínalo mi být jasné, co bude následovat. A bylo to tak.

Předvádějící tačal kroužit mezi stoly a přesvědčovat diváky o nutnosti pořízení vystaveného zboží. Když ze mne "vytáhl" nějakým záhadným způsobem informace o zdravotním stavu mého muže, začaly se dít věci! Když pochopil, že to bude mít těžké, začal být nepříjemný. Okamžitě mi naznačil něco v tom smyslu, co jsem to za člověka, když nechci nemocnému bližnímu pořídit nabízené zboží, protože jedině to mu přinese úlevu. Nemám ráda nátlak, myslím, že jsme se dokonce začali hádat. Bylo až s podivem, jak ostatní seděli jako puťky a podotýkám, že to byli lidé středního a mladšího věku.

Opět to nebudu protahovat. Řekla jsem dotyčnému, ať si nechá svoje deky a já si nechám svoje roztoče, na které jsem zvyklá a předčasně jsme odešli z restaurace.

Tenkrát jsem se zařekla, že už nikdy více a svůj slib jsem dodržela. A když po těch letech vidím ty podvedené , většinou důchodce, kdy jim mnohdy už není pomoci, je mi z toho všeho nanic.

Tento článek mi alespoň trošku zvedl náladu...

Trošku jsem to čekala

Zradil mě kamarád foťák! Už před čtrnácti dny. Mám takové zlé tušení, že je to jeho konec. A právě teď, když je toho tolik k focení, taková smůla! Na pomoc mi přispěchal syn, který mi zapůjčil svůj foťák a já jsem toho hned dnes využila.

Prošla jsem zahrádku a fotila a fotila...

U nás je to s kytičkami malinko opožděné

Broskev se teprve chystá rozvinout

Stejně tak i tulipány

Voňavé fialky

Odkvétající narcisy

Sluníčkový hlaváček se včeličkou

I zeleň skleníkového salátku může působit dobře pro oko...

V těchto chvílích jsem už zase bez foťáku. Když jsem se pídila po opravně, bylo mi řečeno, že opravy jsou mnohdy dražší než nový foťák. Musím to ještě zkusit, protože na nový momentálně nemůžu ani pomyslet. Tak mi držte palce.

Třiďme odpad !

K dnešnímu rozjímání mě vyprovokoval syn, když mi nedávno líčil, co našel v kontejneru na papír (když třídil odpad). Co myslíte, že našel ? Byly to, mimo jiné, knihy našich klasiků, dokonce tam prý byl i nějaký nový román, pravděpodobně ještě nepřečtený. Uvažovali jsme nad tím, kdo byl takový barbar a s naším kulturním dědictvím takto "zametl". Přiznám se, že mě to ani nepřekvapilo, vlastně ani moc nepohoršilo.

Jsem sice z té generace, kdy nám byla od malička vštěpována úcta ke knihám, to znamená, že před čtením se musely umýt ruce, kniha měla svůj obal, svoje místo v knihovně atd. Na druhou stranu je zase pravda, že jsem doma našla pár velmi starých knih, většinou pohádek, kterým chybělo pár stránek, přebývalo pár ilustrací, kterými ji opatřil pilný čtenář, sem tam se na ní našel i nějaký ten flíček od jídla.

Jsem z generace, kdy knihy byly tzv. podpultovky a kdy bylo výhodné mít známého knihkupce. Knihy byly podpultovky také v knihovnách, tam bylo nutné si zase nějakým způsobem naklonit knihovníka. Pak byly knihy putovní, to znamená, že knihu vlastnil nějaký šťastlivec, který ji v dobré vůli zapůjčil svému dobrému příteli, ten bez svolení vlastníka ji půjčil zase svému příteli a ten svému a tak kniha putovala týdny a měsíce do neznáma a mnohdy se stalo, že už do svého domova nikdy nenašla cestu. Tak jsem poprvé v sedmdesátých letech četla "Černé barony" a pamatuji si, že ten, kdo mi je půjčoval, vůbec nevěděl, komu původně patří, ale věřím, že si kniha cestu ke svému majiteli opět našla.

Dnes "Černé barony" bez problémů seženete v knihkupectví a v antikvariátech, kam občas nakouknu, o ně nejeví nikdo zájem. Je fakt, že pohodlnější je zhlédnout film, kterým nás všechny televize skoro pravidelně "krmí". Když už jsme u těch antikvariátů, několikrát jsem byla svědkem, kdy na dotaz, jestli vykupují knihy a jaké, bylo odpovězeno, že téměř žádné, snad nějakou povinnou četbu a že momentálně frčí snáře...

Co z toho plyne? To, že se dotyčný, který odložil balík knih do tříděného odpadu ničím neprovinil, ba naopak se zachoval velmi ušlechtile...

Po vyslechnutí této příhody jsem si okamžitě vybavila větu: " Pepíčku běž a zvedni soudruha Gottwalda, ať se nám tam neválí, vždyť to snad ani nikdy nikdo nečetl..."

Ale stejně je mi z toho trošku smutno.

Pondělí předvelikonoční

Dnes můžu být sama se sebou spokojená. Zdatně jsem zdolala spoustu vyřizování, které by jindy trvalo i několik dní. Prostě se mi při pondělku dařilo. Vydala jsem ze sebe všechnu energii a teď tu sedím vyčerpaná a myslím, že to tak už zůstane po celý týden. Měla bych se pochlubit s nějakým tím velikonočním zdobením, ale přiznám se, že letos je to bída, nemám vyrobeno nic nového, žádný drátek, žádná křížkovaná kuřata, slepičky a podobně. Výzdoba bude, ale staršího data, pěkně z krabice.

Vajíčková mánie. Přece novinka v naší domácnosti. Praktické, nerozbitné, omyvatelné a ve skutečné velikosti, vhodné zvláště do zahrady. Mimochodem, v jednom supermarketu už prodávají pravá vejce za 3,50 Kč...

Když jsme tak dnes čekali na křižovatce na zelenou, spatřila jsem zajímavý úkaz. Po přechodu kráčel jeden z těch našich černovlasých, opálených občanů, před sebou svižně tlačil invalidní vozík, plně naložený nákupem, na boku připevněnou francouzskou hůl, vedle něj kráčela jeho stejně snědá partnerka. Zalitovala jsem, že s sebou nemám foťák, protože bych tu podívanou přála všem. Napadlo mě, jestli na cestách za sociálními dávkami dotyčný občan chodí také po svých nebo ho jeho partnerka vozí...

Další zastávka byla na veterinární klinice, kde každý měsíc vyzvedáváme léky pro naši Bobinu, která odžívá letos svůj 18. rok. Toto zastavení nám vždycky pořádně provětrá peněženku...

V čekárně nebyl nikdo, ale z ordinace se ozývaly hrůzné zvířecí zvuky a nadávky majitele rozezleného zvířete. Bylo patrné, že tam dochází k nějakému zápasu. Začínala jsem uvažovat, jestli nemám raději odejít a počkat někde bezpečně v ústraní, tipovala jsem dogu nebo vlčáka. Ale najednou se dveře otevřely, vyšel z nich malinký jezevčík, naštvaná, poškrábaná panička a počůraná veterinářka. Stříhání drápů se nekonalo, jezevčík boj vyhrál. Jsou to naši "drazí" miláčci...

Další zastávka byla v místní knihovně, kde jsem načerpala a zásobu čtiva pro krásné jarní dny a noci...

Je pravda, že jsem už dlouho neviděla žádné divadelní představení, proto jsem se rozhodla, že začnu u ochotníků a podpořím jejich snažení. Možná, že také přemůžu lenost a těch návštěv divadel bude více.

Končím svoje rozjímání a předkládám hrstku čerstvých jarních kopřiv, začínají růst a jejich léčivé účinky jsou prý úžasné. Každoročně s nadšením začnu kopřivovou kůru, ale dlouho nevydržím, snad to letos bude lepší...

Přeji všem krásný nový týden.

Památeční

Po mém předchozím článku by mělo přijít hlášení, jak kramování a následná likvidace pokročily. Přiznám se, že to jde velmi pomalu. Možná, že se dostaví větší elán, až mrazy pominou, pak určitě vše půjde rychleji, asi bude muset....

Abych nebudila dojem, že máme doma jsenom samé harampádí, ukážu pár věcí památečních, velice krásných a některých i úsměvných. Neznám, bohužel, jejich stáří a už mi nikdo nikdy nepoví, jaký byl jejich osud...

Mám ve své vitríně pár krásných kousků, které jsou opravdu památeční. Dlouho jsem kolem nich chodila, jenom tak, utírala prach, do této vázičky vložila na jaře sněženky nebo petrklíče. Nebyl čas se zastavit a popřemýšlet, nebyl čas si o nich promluvit s těmi, kterým kdysi patřily.

Vázička, medailónek a miniaturní německý kalendářík z roku 1943

Malá vázička je jenom na ozdobu

Doufám, že tato soška nikoho nepohorší. Podotýkám, že je "funkční". Když se do sošky naleje voda a čepička se opatří něčím, jako byly kdysi dětské dudlíky a to se zmáčkne, tak ...

Záběr pro ty stydlivější

Zde je celá dnešní kolekce, ze které je patrné, že se jedná o maličké věcičky, pro mne stále vzácnější, už tím, že ti dva lidé z medailónku nejsou pro mne anonymní, ale jsou to moji příbuzní, tetička se strýcem, tetička je moje kmotra a sestra mého tatínka a všechny ty věci tady zaujímaly kdysi čestné místo v jejich vitrínce, už je to hodně dávno...