Plavba podél pobřeží, aneb pojďte se ohřát!

Včera mi zavolal pán, který organizoval naši loňskou cestu po Itálii, co prý je se mnou, že je další cesta "na spadnutí" , atd. Smutně jsem mu pravila, že letos žádná cesta nebude, protože letos skoro ve stejném termínu s odjezdem, bude svatba a že i kdyby se termíny nekryly, kasička bude už začátkem června určitě prázdná.

A protože vzpomínky stále zůstávají a protože je dneska takové ošklivé počasí, že by psa nevyhnal, zvu vás na projížďku podél pobřeží poloostrova Gargano, kde sluníčko tenkrát pěkně hřálo.

Cesta začala v přístavu městečka Rodi Garganico, které sousedilo s naší dočasnou domovinou San Menaio a marně se snažím vzpomenout, jak se jmenovalo místo, kde jsme zakotvili, asi někde u Mattinaty.

Zde je mapa :

Proplouvali jsme podél pobřeží, minuli jsme města a městečka : San Menaio, Peschici, Vieste. Přiznám se, že jsem do té doby ještě neviděla v pohotovosti tolik foťáků a vzrušených osob a to na lodi nebyl ani jeden Japonec!

Přístav Rodi Garganico, v pozadí nádherné starobylé město

A už je tady, kocábka jménem PALOMA, trošku jsme byli vyděšení, kam se vleze takové množství netrpělivých lidí!

Naskládali jsme se a jedem!! Mizí Rodi Garganico.....

Před námi město Peschici, rovněž krásné, se starobylou částí, kterou jsme navštívili jeden večer...

Blížíme se k dalšímu krásnému městu Vieste, zaujalo mě toto velké množství kvádrů s dírou uprostřed...

Maják ve Vieste

Vieste

To už se pomalu blížíme k cíli naší cesty, což jsou nádherné skály a jeskyně. Těchto dřevěných můstků bylo podél pobřeží hodně, předpokládám, že sloužily nebo slouží rybářům. Omlouvám se za klobouček, nešel odstranit, ale kloboučky a foťáky tenkrát patřily k věci...

Bílá nádhera

Naši italští průvodci a posádka lodi v jednom, nám ukazovali různé skalní útvary jak na pobřeží tak na moři, každý útvar měl nějaký název, podle tvaru, většinou to bylo zvíře. Italové jsou velmi pohotoví a názvy měli přeložené do češtiny a i nejnutnější informace nám podávali v češtině, což bylo milé.

Ještě jeden takový zvířecí útvar, možná lev, svinga, už si to nepamatuji, záleží na fantazii..

Loď obratně vplouvala dovnitř pobřežních jeskyní, které měly také svoje názvy a historky, mnohé z nich byly kdysi úkrytem pirátů, jak nám bylo v češtině sděleno, snímek je pořízen z lodi...

Dům v zeleni prý vlastnil Luciano Pavarotti, ukazovali nám ještě několik dalších domů, patřících známým osobnostem, ale loď plula velmi rychle...

Že by opět nějaký živočich?

Konec cesty, pár hodin na prohlídku pobřeží s vykoupáním a zpět, tentokrát už přímou čarou do přístavu v Rodi Garganico

Italský deníček má ještě pár stránek, jak už jsem v něm napsala, nebylo to jenom lenošení na pláži...

Návrat na základnu

Dnes je poslední den prázdnin a já tady mám ještě pořádnou zásobu zážitků a fotek z cesty, která začala ještě v červnu. Budu sebou muset pohnout, aby to nedopadlo tak, jako s mojí loňskou cestou do Anglie, kde jsem svému "Anglickému deníčku" dlužná ještě pár stránek, ale doufám, že dlouhé zimní večery to napraví.

Jak už jsem napsala, skoro za tmy jsme opustili Sicílii a vydali se na dlouhou cestu na naši základnu v San Menailu na poloostrově Gargano. Když jsme přijeli na místo, tedy na parkoviště autobusu, které se nacházelo nad naší pláží, byli jsme vyčerpaní, ale současně jsme se velmi zaradovali. Věděli jsme, že se nám podaří to, o co se snažíme od počátku pobytu, ale protože dlouho spíme, doposud jsme měli smůlu.

Už víte, o čem mluvím?

Sluníčko začalo vycházet, ale než jsem si při těch zmatcích, které provázely vystupování, stačila vytáhnout foťák, už ho bylo kus vidět, takže se mi to nepodařilo, tak jako kamarádce, která stihla ještě červánky...

Najednou bylo víc světla, jen ta naše pláž zůstala ještě na pár hodin opuštěná a smutná. Nás čekala poslední nepříjemná věc, výstup do toho strašného kopce, na jehož konci byla sprcha, snídaně a postel, ta byla ale jen na menší odpočinek, protože moře lákalo a krásný den nastával....

Konečně "doma". Po tomto pohledu z balkonu se mi stále moc stýská. Možná, že jsem to už psala, ale moře mělo každý den jinou barvu. To, co je na snímku, to je skutečnost.

Program dalších dnů byl klidný, počasí nádherné a my jsme si toho všeho užívali. Vypadá, to že už jsme do konce pobytu nedělali nic jiného, než leželi na pláži a lenošili. Není to pravda, ještě je o čem psát, ale to zase až příště.

Sicílie druhý den - Etna

Nastal jeden z hlavních dnů našeho pobytu v Itálii, výstup na Etnu. Plážové oblečení jsme vyměnili za turistické, všechny věci z hotelu naložili do autobusu, protože z Etny se vracíme přímo na naši základnu na poloostrově Gargano.

Náš červený autobus vyjel a my jsme si mohli hlavy ukroutit, abychom už, už zahlédli alespoň pár čoudíků z obávaného vulkánu. Nejdřív jsme ale museli postoupit krkolomnou cestu po tamnějších serpentinách. Cesta na Etnu byla do poslední chvíle otázkou, protože ještě před měsícem od naší návštěvy Etna soptila a my jsme si vůbec nedovedli představit, jak to tam vypadá.

Nějaký sicilský rozcestník, konečně, úplně dole, směr Etna!!

Už ji v dálce vidíme, dole na obrázku je vidět láva a to nám zbývá ještě velký kus cesty

Než jsem odjížděla, přečetla jsem si v průvodci, jakým způsobem se dá dostat co nejvýše, ale moc jsem se toho nedozvěděla. Bála jsem se, že vzhledem k uváděné nadmořské výšce Etny to bude dost těžký oříšek, ale byla jsem připravená na všechno. Po dosti dlouhé jízdě nás autobus přivezl na velké parkoviště s mnoha stánky se suvenýry, občerstvením, sociálním zařízením a dolní stanící lanovky.

Tady koupíte ledacos, včetně různých předmětů z lávy

Na stanici lanovky jsme si zaplatili dopravu až pod vrchol Kabinková lanovka nás dopravila do výšky 2600 m.n.m. Všimněte si toho úchvatného i když trošku zamlženého, pohledu dolů, vlevo nahoře je vidět kousek moře

V horní stanici lanovky se nachází restaurace s vyhlídkou a stanice autobusů, které nás dovezly až pod vrchol Etny, do výšky cca 2900 m.n.m.

Zde nás čekal italský průvodce, naštěstí jsme měli pár italsky mluvících lidí, kteří překládali

To je ona, sicilská sopka Etna. Ve většině průvodců se uvádí její nadmořská výška 3350 m,. Já jsem se ale dopídila, že k roku 2009 dosahuje její výška 3329 m, těch 21 m jí ubylo v období mezi lety 1981 - 2009 následkem sopečné erupce, Etna se rozkládá na ploše 1191 km^₂ a její obvod je 140 km ( tak praví Wikipedie ).

Pěkně zhluboka jsme se nadechli sopečného prachu a dali se do obhlídky. Ti odvážlivci tam dole, dostali od průvodce pěkně vynadáno, navíc jsou to naši...

Pozůstatky nějakého zasypaného objektu

Tento objekt byl zničen pravděpodobně v r. 2002, přesto, že jsme měli průvodce i překladatele, hodně informací nám uniklo

Hnědá hmota je sopečný popel, podle průvodce, většinou čerstvý, z letošního května. My jsme měli štěstí na počasí, bylo krásně slunečno, ale ne nijak horko, sopka klidně bafala a dovolila nám, abychom si ji alespoň trošku zdola prohlédli. Tam v dáli, to jsou mraky, byli jsme jako v letadle, pěkně nad oblaky...

Ještě jeden zajímavý snímek s vrstvou sněhu a vrstvou popela. Průvodce nám sdělil, že v květnu, při poslední erupci, kdy byl na Etně sníh, došlo k jeho pokrytí horkým popelem a vzniklo plno takovýchto útvarů. Mimochodem, na Etnu se chodí také lyžovat.

Když jsme si všechno pěkně prohlédli, posbírali po zemi nějaký ten suvenýr, odvezli nás autobusy zpět na horní stanici lanovky, odkud je tento úžasný pohled dolů na parkoviště a dál na silnici. Dali jsme si dobře chlazené pivo, ještě asi tak hodinku jsme se kochali, potom jsme sjeli lanovkou k parkovišti. Už v horní části lanovky byly vidět různé rostliny, kterým se tu velmi dobře dařilo. Ve stáncích u parkoviště jsme nakoupili nějaké dárečky, nasedli do autobusu a odjeli do Messiny na trajekt.

Odplouváme skoro za tmy, okolní lodě už svítí, kam asi mají namířeno?

Nás čeká dlouhá noc v autobuse. Výlet určitě stál za to. Nakonec i ten obávaný výstup nebyl vůbec náročný, dalo se jít i pěšky od parkoviště nebo od horní stanice lanovky, ale když člověk neví, do čeho jde, tak raději neriskuje. Počasí nám přálo, měli jsme velké štěstí. Když jsme odjížděli, Etna se zahalila do mraků. Když si člověk uvědomí, že jenom tak podřimuje a vyčkává a kolik škod a neštěstí už napáchala.....

Sicílie stále první den - Taormina

Člověk se až diví, co všechno pro svoji zvědavost vydrží. Jak už jsem prve napsala, po probdělé noci v autobuse jsme dorazili k pobřeží a přeplavili jsme se na ostrov Sicílie, kde jsme po nějaké době objevili náš hotel a ubytovali jsme se. Protože bylo teprve odpoledne, snažili jsme se nemarnit čas a ještě něco uvidět. Naši páni řidiči se museli uložit k povinnému spánku, aby byli pro příští den svěží. My, účastníci zájezdu, jsme se odebrali na autobusovou zastávku s tím, že se nějakým způsobem dopravíme do nádherného historického města Taormina. To se nám také podařilo, myslím tím objevit příslušný autobus, domluvit se s řidičem (měli jsme několik dobře mluvících mladých dívenek, které se skvěle činily), přemluvit řidiče, aby nás všechny vzal (bylo nás totiž o něco víc, než dovolovaly předpisy). Nakonec se autobus rozjel.

Za chvíli nás ale zastavil policista, nevěděli jsme, co to má znamenat, sami vidíte přicházel sicilský pohřeb, nejdřív auto s květinami a potom auto s nebožtíkem

Cedulka za oknem není parte, ale název pohřebního ústavu, za autem kráčí pozůstalí, vpravo v rohu je vidět policista, kterých bylo po celé Itálii všude plno, vždycky se v čas vynořili, když bylo potřeba řidit dopravu a že to na silnicích potom pěkně "odsýpalo"! Doufám, že se na mne nezlobíte, že vám tady ukazuji pohřeb, ale i to patří k životu, ale už tam budeme!

Myslím, že jsme na tu prohlídku měli něco málo přes dvě hodiny, což je opravdu velmi, velmi málo, ale nedalo se nic dělat, tak se dívejme. Taormina je plná historických budov s mnoha krámky, kavárničkami a davy turistů, podotýkám, že v tu dobu bylo ještě před sezónou

Tady vidíme nějaké starožitnictví, polovina zboží je vystavena na ulici

Taormina je položena hodně vysoko nad mořem, ale ještě ne úplně nejvýš, takže jsou všude vidět úzké uličky, schody a za nimi ještě skála

Zde je to pěkně vidět, posezení na schodech..

Posezení i pod schody, klídek, pohoda

Tento muž nepíše dopis, ale pracuje nějakou uměleckou technikou, píchá jehlou nebo tužkou do plátna, stáli jsme za ním a zkoumali, co to dělá, ale opravdu nevím

Omlouvám se za špatnou kvalitu fotek a přiznávám, že opět nejsou všechny moje, ale kamarádky Heleny. Plno se mi jich nepovedlo, při tom jižním sluníčku se není co divit. Tak trochu sicilské architektury a pozor! Na Sicílii mají také svatby!

Nevěsta se ženichem vypadají, jako bratr se sestrou

Ještě kostelík, ve kterém se konala svatba

Vstup do restaurace

Všudypřítomný krámek s ovocem a zeleninou

Mrzí mne, že se nám nepodařilo pro nedostatek času a to je při návštěvě Taorminy dost velká smůla, navštívit místní řecké divadlo ze 3. století před Kristem. Tak snad v dalším životě...

Museli jsme spěchat na poslední autobus. Byl v něm stejný řidič, který nás přivezl. Nebudu popisovat krkolomnou cestu dolů, do hotelu, ale popíšu něco, co se u nás jen tak nevidí. Náš pan řidič měl sice strach před policisty, ale těsně před hotelem zastavil provoz, vyšel z autobusu a začal se bavit s nějakou dívkou, my jsme vystoupili a s úžasem jsem koukali na kolonu více než desítky aut, která musela zastavit za autobusem, podotýkám, že část aut zůstala stát na železničním přejezdu. Řidič si vybavil potřebné, rozloučil se s dívkou, nasedl do autobusu a v klidu odjel a s ním se dala do pohybu i kolona za ním. Dovedete si to představit u nás?

Tento snímek je ještě z Taorminy, v pozadí nám dává kouřový signál obávaná Etna. Vzkazuje nám, že nás čeká příští den......