Dnes je poslední den prázdnin a já tady mám ještě pořádnou zásobu zážitků a fotek z cesty, která začala ještě v červnu. Budu sebou muset pohnout, aby to nedopadlo tak, jako s mojí loňskou cestou do Anglie, kde jsem svému "Anglickému deníčku" dlužná ještě pár stránek, ale doufám, že dlouhé zimní večery to napraví.
Jak už jsem napsala, skoro za tmy jsme opustili Sicílii a vydali se na dlouhou cestu na naši základnu v San Menailu na poloostrově Gargano. Když jsme přijeli na místo, tedy na parkoviště autobusu, které se nacházelo nad naší pláží, byli jsme vyčerpaní, ale současně jsme se velmi zaradovali. Věděli jsme, že se nám podaří to, o co se snažíme od počátku pobytu, ale protože dlouho spíme, doposud jsme měli smůlu.
Už víte, o čem mluvím?
Sluníčko začalo vycházet, ale než jsem si při těch zmatcích, které provázely vystupování, stačila vytáhnout foťák, už ho bylo kus vidět, takže se mi to nepodařilo, tak jako kamarádce, která stihla ještě červánky...
Najednou bylo víc světla, jen ta naše pláž zůstala ještě na pár hodin opuštěná a smutná. Nás čekala poslední nepříjemná věc, výstup do toho strašného kopce, na jehož konci byla sprcha, snídaně a postel, ta byla ale jen na menší odpočinek, protože moře lákalo a krásný den nastával....
Konečně "doma". Po tomto pohledu z balkonu se mi stále moc stýská. Možná, že jsem to už psala, ale moře mělo každý den jinou barvu. To, co je na snímku, to je skutečnost.
Program dalších dnů byl klidný, počasí nádherné a my jsme si toho všeho užívali. Vypadá, to že už jsme do konce pobytu nedělali nic jiného, než leželi na pláži a lenošili. Není to pravda, ještě je o čem psát, ale to zase až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat