Translate

06 listopadu 2012

První výsledky

Už měsíc chodím do kurzu pletení z pedigu, s prvním košíkem jsem se tady už pochlubila a zde jsou moje další výrobky



Na každém z nich trénujeme nějakou techniku


Z každého kurzu, pokud se zadaří, si přineseme hotový výrobek a když je doma trošku času, snažím se vyrobit duplikát, abych nezapomněla...


To jsou všechny moje dosavadní výtvory. Ubrousek v prostředním košíku zakrývá velké nedostatky, tentokrát jsem si ho nedonesla domů dokončený. Hrozilo mu zničení, ale potom jsem se smilovala a téměř celý rozpletla a nějakým záhadným způsobem dokončila...





Košíkář ze mne určitě nebude, to vím, ale proč to alespoň nezkusit ?

01 listopadu 2012

Čas podzimní, skorozimní a dušičkový

Takové byly a jsou poslední dny u nás. Přinesly nám krásné barvičky, potom něco sněhu a teď zase hromady listí a zimu. Moje staré kosti to ven moc neláká, mám raději teplíčko. Přesto jsem se překonala a vyšla odpoledne na zahradu posbírat ještě poslední jablíčka, které jsme před sněhem nestačili sklidit.


A protože vitamínů není nikdy dost, jak praví Fukčárinka, přinesla jsem si včera 20 kg zelí a jala se vyrábět jeho kysanou podobu. Za dva předešlé roky jsem už získala jistou zručnost, tak mi práce šla pěkně od ruky.



Tady je předběžný výsledek, na ten definitívní si budeme muset pár týdnů počkat.


Že se Vánoce blíží, o tom není pochyb. Můj vánoční kaktus, poctivě letněný na zahradě, to už nemohl vydržet a ukázal se nám v plné kráse.


No a že máme zrovna čas dušičkový, pustily jsme se přes víkend s Natálkou do výroby kytiček z listí, kterými jsme ozdobily kytici na hrob.


Tak to vypadalo na hřbitově před pár dny. Když se na to dívám, začíná se mnou cloumat revma...Usmívající se


Nejdřív sníh, potom silný vítr, dušičková výzdoba vzala za své...


K podzimním plískanicím přijde vhod dobrý čaj nebo káva, samozřejmě že s něčím sladkým. Já nabízím k ochutnání tento tvarohový závin, který jsem upekla podle receptu na blogu u Ivy



Iva ho měla tvarohový, já jsem polovinu udělala s jablky. Doporučuji vyzkoušet. Ivi, díky za recept.




Podzimní čas má ovšem i své výhody. Přináší také možnost přečíst si pěknou knížku, zrovna jednu krásnou dočítám. Nebo něco pěkného vyrobit, u mne to jsou košíky z pedigu, se kterým momentálně "válčím". Mnoho pilných tvořilek, jak jsem zaregistrovala, už dělá velké přípravy na Vánoce, tak ať se nám všem daří!

27 října 2012

Pár dnů poté

Předešlý článek byl z minulé neděle, sluníčko svítilo, všechno jenom zářilo. V pondělí bylo u nás ještě krásně, od úterka se ale všechno změnilo. Na středu svolal náš dívčí turistický spolek akci. Už dlouho jsem se o našich akcích nezmiňovala, ale nerozpadly jsme se, fungovaly jsme celé prázdniny, dá se říct, že se scházíme cca každých 14 dnů, jak kdo může.
Když jsem se v úterý ráno probudila do té tmy a mlhy, vůbec se mi nechtělo vstávat, ale nakonec jsem se přemluvila, přece nebudu trhat partu!


Asi tak to vypadalo. To už jsme na horách, tedy na Hůrkách. Náš výlet měl být původně ve vyšších polohách a měl mít více kilometrů, ale rozumně jsme se dohodly na výšlapu po okolí, i když dohromady to dalo také dost kilometrů.


Když nás na začátku cesty spatřil tento sympatický kozlík, určitě si říkal : "Holky, proč raději nesedíte doma?"


Když jsme vyšly na kopec, samozřejmě nebyl žádný výhled, tak jsme si ho připomenuly na této tabuli. A jdeme dál...


Kolem kvetoucí chatičky jsme se dostaly k plánovanému cíli


V naší obci není moc památek nebo pozoruhodností, toto místo patří rozhodně k těm nejvýznamnějším


Nad kapličkou je ještě funkční zvonička. Zastavujeme se, nabíráme síly a putujeme dál...


Rozhlížíme se, vlevo stráň s ovečkami, může jich tam být více než stovka, všechno se nedá vyfotit, je to takový dobrý pocit, ovečky sem patří a vždycky patřily, ale byly doby, kdy stráně zely prázdnotou, obdivuji odvážlivce, kteří se do toho pustili.


Nejsme jinde, jenom jsme otočily hlavu vpravo. Co myslíte, že to je? Prý budoucí rodinné sídlo nejakého šílence!! Údajně bylo počato načerno. Protože je na kopci, je vidět už z dálky. V tomto případě je člověk bezmocný. Něco je tady určitě špatně, viz. téma týdne...


Jdeme raději dál. Mlha před námi i za námi, ale jsme spokojené, je to jenom mlha, není to smog, dobře se dýchá.
A jeden pejsek do sbírky! Téměř na každé výpravě se k nám "přidá" nějaký pejsek.


Stoupáme po hřebeni, ještě nejsme nejvýše


Dosahujeme nejvyššího bodu a sestupujeme


Další sympatické zvíře


Není u nás krásně i v mlze? Chce se jenom odhodlat. Nakonec jsme byly nadmíru spokojené.



21 října 2012

Jak jsme šli na houby

Dnes nás asi bude víc, kteří využili předposlední slunečný říjnový víkend a vyrazili do přírody. Měli jsme na návštěvě vnučku Markétku, která žije ve městě a pobyt na horách je pro ni vzácností. Protože lidé stále z lesa nosí koše hub, lákalo to i nás a původně jsme vyrazili na houby.


Vešli jsme do lesa a byli jsme jako u vytržení z těch nádherných barev!


Nezbylo nám ic jiného než se kochat a kochat!


V lese bylo místo pro každého, přesto že byl víkend, počet houbařů nebo turistů se příjemně rozložil. Tato dívka se dvěma velikými psy, se odněkud vynořila a opět se po ní zem slehla...


A zase ta nádherná podzimní žluť...


A ty výhledy !


S houbami to bylo složitější, nikoliv proto, že by nebyly, určitě byly, ale zkuste sbírat houby s batohem na zádech, to by ještě šlo, ale se dvěma turistickými holemi a foťákem na krku (stále ještě vypůjčeným), to je už horší. Pár hub jsme jsme sice našli, ale chlubit se v podstatě není s čím. Tak nabízím alespoň pár muchomůrek, letos se jich také hojně urodilo. No a protože se má práce dělat pořádně, místo sběru hub jsme si vybrali kochání, tedy já jsem si vybrala a ostatní se ke mně přidali.


Sluníčko pořádně svítilo do očí


Aby to nebylo tak jednotvárné, ukážu pohádkoovou chaloupku, kterou jsme po cestě zpět míjeli, no není u nás krásně? A máme to za humny!


13 října 2012

Srdce na dlani


Srdce na dlani mi před pár dny poslala Květa. Je to pro mne pocta a ocenění si moc považuji. Květo, díky. Blog se pro mne stal součástí života, našla jsem tady spoustu spřízněných duší a bezvadných lidí.
Zrovna tento týden, vlastně poprvé za necelé tři roky provozování mého blogu, jsem se setkala "naživo" se dvěma blogovými kamarádkami.
Nejdříve to byla Zdena. Kdo ke Zdeně chodí ví, že kromě jiných rukodělných technik, perfektně plete z pedigu. Protože je to téměř moje sousedka, požádala jsem ji před pár měsíci z legrace, aby mi udělala kurz. Zdena to vzala vážně, slovo dalo slovo, kurz mi osobně sice neudělala, ale zajistila mně i mé kamarádce výbornou paní lektorku. První lekce proběhla ve středu, myslela jsem si, že nějaké menší dílo zahájíme a domů v tašce povezu kupu "trčících" prutů. Nebylo tomu tak, posuďte sami.
Detaily, prosím, přehlédnout. Je to prvotina.Usmívající se



Zdena se na nás přišla podívat a dílo zhodnotit. Tak jsme se poprvé setkaly.

Usmívající se

Druhé blogové setkání proběhlo, shodou okolností, den poté, tedy ve čtvrtek. Tentokrát to bylo s Milenou. S Milenou se písemně kamarádíme už téměř dva roky. Skoro rok jsme plánovaly setkání a konečně se nám to povedlo. Ne, hádáte špatně, nebudou následovat společné fotky. V obou případech zůstal foťák doma. Fotky nejsou podstatné. Podstatné je to, že jsem poznala dva úžasné lidi, se kterými se určitě opět setkám.
Tento krásný náhrdelník mi darovala Milena, která jich vyrobila už hezkou řádku a nejen takovéto náhrdelníky, ostatně můžete to na jejích stránkách posoudit sami.



Srdíčko se má prý poslat dál, pokud ho člověk na té dlani skutečně má. Já je tedy posílám Mileně a Zdeně, obě si to zaslouží.
Milena - http://mipet.estranky.cz/
Zdena - http://milavysivka.blog.cz/

Ale chci být spravedlivá, to srdíčko patří vlastně vám všem, kteří ke mně na návštěvu v dobrém přicházíte...



09 října 2012

Jednou radost, jednou smutek...

Tak už to v životě chodí... Můj tatínek vždycky říkal, když je dlouho pohoda, zákonitě musí přijít pravý opak. Nepíše se mi to dobře, ale nějak se z toho smutku musím vypsat. V tom našem velkém domě je nás stále míň a míň. Ještě včera ráno jsme byli tři a už jsme jenom dva. Vloni v březnu jsem byla ve stejné situaci, kdy jsem musela rozhodnout o něčím životě, věděla jsem, že se situace bude brzy opakovat a včera ta chvíle nadešla.
Bobině bylo 18 let, byla nejstarší pes u našeho pana veterináře. Byl to náš rarášek, paličatý a nezkrotný. O jejím osudu jem psala v květnu 2010 v článku "Neuvěřitelný příběh našeho pejska".


Tak vypadala, když k nám přišla. Nic pro ni nebylo překážkou. Z boudy na dvoře se svou paličatostí dopracovala až k důstojnému lůžku v obýváku. Měla i svoje dobré povahové stránky, to když po několika letech svého panování v domě přijala po předcházející šarvátce fenku Kikinku, později svoji věrnou družku.


Kikinka odešla do psího nebe vloni v březnu, také jsem o ní psala článek "Když někdo odchází...". Stále se ohlížím do místa, kde Bobinka už v posledních dnech jenom polehávala. Stále jsme doufali, že večer usne a všechno to ráno bude mít za sebou. Bohužel, znovu jsem o jejím osudu musela rozhodnout já a už to nechci nikdy opakovat. Tak jako tady na koberci, spí už holky pěkně vedle sebe na zahradě.

Za kaštany na Hukvaldy

Opět nastal čas kvetoucích kaštanů a kde jinde si tu jedinečnou atmosféru u nás užít?   V hukvaldské oboře najdete klid, tedy měli byste naj...