Kuře na zelí

Kuře na zelí není žádná novinka, dnes už se připravuje skoro v každé domácnosti s mnoha obměnami a nemusí to být ani kuře, může to být jakékoliv maso, vždycky to chutná výtečně. Moje kuře je ale speciální, protože je to kuře na mém vlastnoručně připraveném kysaném zelí, jehož konzumaci jsme slavnostně zahájili těsně před Vánocemi.

Tak to vypadalo v říjnu, loňského roku, viz. můj článek "Zelí"

A jak to dopadlo? Zelí ze stejného soudku, tentokrát už kysané, určené ke konzumaci

Hotový pokrm, zelí je ukryto na dně pekáče

Takhle to vypadalo na talíři

Dětská porce s přidáním vařených brambor

Pro ty, kteří ještě tu pochoutku nezkusili :

Dno pekáčku poklademe plátky anglické slaniny, u nás dnes nebyla, nahradila jsem ji kouskem sádla, je možno použít jakýkoliv tuk. Následuje kysané zelí. Na zelí položíme kousky kuřete, popřípadě jiný druh masa. Maso solím jenom z horní strany a to velmi málo, posypu grilovacím kořením a vložím do trouby. Peču asi 1/2 hodiny. Zelí s tukem "pustí" šťávu, kterou v průběhu pečení potírám maso. Mezi tím si připravím tenké plátky syrových brambor, kterými asi po 1/2 hodině pečení pokryju pekáček a dopékám. Celé pečení trvá asi 1 hodinu.

Dnes jsem na přání strávníků přidala na zelí ještě jednu velkou, na plátky nakrájenou cibuli a mezi maso pár plátků klobásy.

Poznámka :

Pokud se někomu zdá, že jídlo vypadá velmi kaloricky, potvrdím mu, že když se vyloučí nebo omezí tuk pod zelím, anglická i plátky brambor nahoře a jako příloha se použijí jenom vařené brambory, chuť se tím nezmění, všechnu tu dobrotu zařídí kysané zelí.

Vyzkoušejte, uvidíte.

Konečně se dočkali

Když jsem dnes zjistila, že používám loňský kalendář, který jsem si šikovně obrátila ( a život jde dál! ), seznala jsem, že by bylo záhodno vpravit se do nových kolejí a někde najít ten s novým letopočtem, zapsat do něj potřebné údaje, protože pro nás sklerotiky je to velmi důležitá pomůcka, ovšem pokud ho zase někam nezastrčíme, ale na to my máme doma kalendáře dva. Jeden v kuchyni, tzv. obecní a jeden mám já ve své "počítačové kanceláři ", tzv. můj. Protože máme kalendáře dva, mohla jsem je porovnat a ejhle, byl v nich rozdíl! Zatímco v obecním kalendáři se změnil jenom letopočet, v tom mém kalendáři se zdvojnásobil počet jmen.

Ke každému stávajícímu jménu přiblo jméno další, takže k dnešnímu Břetislavovi přibyla Břetislava, k Radovanovi Radovana, k Alici Alison, ke Slavomírovi Slávek. Hledám Helenu... Přidali mi tam Jelenu, žádná sláva! A tak Jakub má Timura, Viktor má Alinu, Gustav Elfridu, Miluše Nikodéma atd. Pavlovi naštěstí nechali jenom Petra....

Konečně se tedy držitelé nekalendářových jmen dočkali a už se těší, jak si konečně legálně oslaví svůj svátek, neboli jmeniny.

Ještě jedna ukázka, Irena má Ireneuse a Evženie Leonida... Je to celkem veselé čtení, dozvíte se zde i pár jmen o kterých jste do této chvíle neměli ani ponětí nebo jste neměli ani tušení, že se tato jména dávají dětem nebo je možná vlastní i starší osoby: Lars, Jasna, Vojen, Tekla, Natanael, Ivar, Selina, Orest, Odon, Renát, Milorad, Donika....

Více jmen na každý den! Schváleno Ústavem pro jazyk český

Až najdu nějakou Jelenu, krásně ten náš svátek oslavíme, už se těším

A nezapomeňte, že je ten letošní rok rokem přestupným, 29. 2. má svátek Horymír a Gorana !

Plavba podél pobřeží, aneb pojďte se ohřát!

Včera mi zavolal pán, který organizoval naši loňskou cestu po Itálii, co prý je se mnou, že je další cesta "na spadnutí" , atd. Smutně jsem mu pravila, že letos žádná cesta nebude, protože letos skoro ve stejném termínu s odjezdem, bude svatba a že i kdyby se termíny nekryly, kasička bude už začátkem června určitě prázdná.

A protože vzpomínky stále zůstávají a protože je dneska takové ošklivé počasí, že by psa nevyhnal, zvu vás na projížďku podél pobřeží poloostrova Gargano, kde sluníčko tenkrát pěkně hřálo.

Cesta začala v přístavu městečka Rodi Garganico, které sousedilo s naší dočasnou domovinou San Menaio a marně se snažím vzpomenout, jak se jmenovalo místo, kde jsme zakotvili, asi někde u Mattinaty.

Zde je mapa :

Proplouvali jsme podél pobřeží, minuli jsme města a městečka : San Menaio, Peschici, Vieste. Přiznám se, že jsem do té doby ještě neviděla v pohotovosti tolik foťáků a vzrušených osob a to na lodi nebyl ani jeden Japonec!

Přístav Rodi Garganico, v pozadí nádherné starobylé město

A už je tady, kocábka jménem PALOMA, trošku jsme byli vyděšení, kam se vleze takové množství netrpělivých lidí!

Naskládali jsme se a jedem!! Mizí Rodi Garganico.....

Před námi město Peschici, rovněž krásné, se starobylou částí, kterou jsme navštívili jeden večer...

Blížíme se k dalšímu krásnému městu Vieste, zaujalo mě toto velké množství kvádrů s dírou uprostřed...

Maják ve Vieste

Vieste

To už se pomalu blížíme k cíli naší cesty, což jsou nádherné skály a jeskyně. Těchto dřevěných můstků bylo podél pobřeží hodně, předpokládám, že sloužily nebo slouží rybářům. Omlouvám se za klobouček, nešel odstranit, ale kloboučky a foťáky tenkrát patřily k věci...

Bílá nádhera

Naši italští průvodci a posádka lodi v jednom, nám ukazovali různé skalní útvary jak na pobřeží tak na moři, každý útvar měl nějaký název, podle tvaru, většinou to bylo zvíře. Italové jsou velmi pohotoví a názvy měli přeložené do češtiny a i nejnutnější informace nám podávali v češtině, což bylo milé.

Ještě jeden takový zvířecí útvar, možná lev, svinga, už si to nepamatuji, záleží na fantazii..

Loď obratně vplouvala dovnitř pobřežních jeskyní, které měly také svoje názvy a historky, mnohé z nich byly kdysi úkrytem pirátů, jak nám bylo v češtině sděleno, snímek je pořízen z lodi...

Dům v zeleni prý vlastnil Luciano Pavarotti, ukazovali nám ještě několik dalších domů, patřících známým osobnostem, ale loď plula velmi rychle...

Že by opět nějaký živočich?

Konec cesty, pár hodin na prohlídku pobřeží s vykoupáním a zpět, tentokrát už přímou čarou do přístavu v Rodi Garganico

Italský deníček má ještě pár stránek, jak už jsem v něm napsala, nebylo to jenom lenošení na pláži...

Moje langošová premiéra

Dlouho jsem se rozmýšlela, zda v prvním letošním článku mám provést rekapitulaci mého loňského roku, nebo vyjmenovat předsevzetí do nového roku, to první by možná šlo, na to je čas, ale s tím předsevzetím to bude horší, jak se znám a za ta léta velmi dobře, už po prvním týdnu by upadlo předsevzetí v zapomnění. Takže žádná předsevzetí! Pojďme do nového roku pěkně sytí a spokojení!

U nás doma vlastně kromě vnoučat vaříme všichni. Manžel je specialista na bramboráky a nejstarší syn zase na langoše. Jak jsem se svěřila, mladí se nám na Štědrý den odstěhovali, musela jsem tedy žezlo převzít já. Ono se vlastně nejedná o langošovou premiéru, langoše jsem už připravovala, ale klasicky, tentokrát jsem použila pro přípravu těsta domácí pekárnu ( opět zasloužená propagace ). Trošku jsem měla problém, jak původní recept na 1 kg mouky dostanu do nádobky. Nakonec jsem těsto připravila z poloviny surovin a bylo to akorát.

To je výsledek snažení pekárny, pozor je z 1/2 kg mouky a poloviční dávky !!

Svůj originální recept s původními poznámkami mi předal slavnostně syn, jak jsem dostala, tak předávám..

Tady je výsledek a zbytek čeká na dokončení, trošku jsem nedomyslela, že těsto z pekárny už moc nevykyne, jak jsme byli zvyklí u normálního postupu, bochánky jsem udělala stejné, proto jsou langoše menší, ale to vůbec nevadilo, bylo jich až moc.

Už víte, jaké by mělo být moje moje předsevzetí? Není to ani pití ani kouření. Myslím, že nás bude asi víc....

Tak dobrou chuť !

PF 2012

Tímto zdravím vás, všechny své stálé kamarády i náhodné pocestné. Děkuji vám za krásné chvilky, prožité nad vašimi články a za všechny vaše milé komentáře u mne.

První zimní procházka

Dnes už je u nás zase veselo, přijela nejstarší vnučka. Přiznám se, že ten nápad jít na procházku, sice vysloven byl, ale nikomu se moc nechtělo i když bylo venku celkem pěkně a sluníčko dokonce i místy hřálo. Možná že každý čekal, až ten druhý řekne, že raději zůstaneme doma. Nestalo se tak. Bylo třeba nakrmit lesní zvěř, zůstal nám z podzimní výzdoby pytlík žaludů a kaštanů, jablek ve sklepě je ještě také dost. Nakonec jsme vyrazili. I foťák jsem strčila do batohu i když mi nebylo jasné, co vlastně budu v této podivné zimě fotit.

Není to krása?

Jako ve sněhovém království...

Malinko jsem si zažertovala, fotky jsou pořízeny dne 30.12.2010

Tak vypadala příroda dnes

Pohled na Beskydy a sněhové zábrany v pohotovosti, na poli se zelená obilí

Lysá hora v dáli se nám stále schovávala do mraků

A pes Falko to všechno pozoroval pěkně za plotem

I koně je třeba občas provětrat, místní kovbojové vyjeli na obhlídku

Že by nám shora poslali nějaké světelné znamení, kdo ví ?

P.S. Nakonec jsme byli rádi, že nás lenost nepřemohla, příroda je krásná ve všech ročních obdobích i beze sněhu je možno najít zajímavé fotoúlovky.