Translate

20 října 2011

Vůbec jsem to nečekala

Před pár dny putovalo po blozích toto ocenění a já jsem vůbec nečekala, že doputuje také ke mně. Poslala mi ho blogerka - šikulka MůrkaEva, která mi tím udělala velikou radost.





Myslím si ale, že jsou tu další lidé, kteří si toto ocenění zaslouží a já se s nimi ráda podělím.
Tady jsou:

18 října 2011

Matička stověžatá, zatím bez věží


Myslím, že je na čase vzpomenout na náš výlet do Prahy. Dnes jsem zjistila, že už tomu budou tři týdny. V Praze jsem nebyla velmi dlouho (nepočítám loňskou cestu na letiště a zpět). Pořádně jsme si ji prochodili s rodinou a to bude už možná něco kolem dvaceti let. Mezitím jsem tam byla jednou na muzikálu a jednou na exkurzi. Málem jsem už zapomněla, jak se jezdí metrem a jak se v Praze orientovat. V Praze bydlí naši velmi blízcí příbuzní, kterým jsme návštěvu dlužili opravdu už těch dvacet let! Nejdřív to bylo hodně práce, později nemoci. Navíc se příbuzní za tu dobu odstěhovali mimo centrum města. Bylo nutné vyhledat mapu, abychom vůbec věděli, kde se vlastně budeme v příštích dnech nacházet To byl těžký oříšek, vytáhla jsem krabici s mapami a měla jsem úspěch! Našla jsem jeden zaprášený exponát z roku 1990 a světe div se, našla jsem to! Pěkně na krajíčku, ale bylo to tam!
Mohli jsme se tedy vydat na cestu. Cestu vlakem jsem už popsala. Naše Maruška si nás vyzvedla na nádraží a odvezla domů. Protože jsme zbytek dne nechtěli jen tak prosedět a proklábosit, vydali jsme se do Prokopského údolí, které mají skoro u domu ( to prý vidím jenom já, protože to odtud bylo ještě pár kilometrů! ).


Takovýto pohled se nám naskytl. V místech, kde jsou nepatrně viditelné skály, tak tam někde je Prokopské údolí. Kdo si myslí, že budou následovat fotky překrásné přírody, je na omylu, protože se ani jedna nepovedla. Jak také mohla, když si na takovou procházku vyjdete navečer. Než jsme sešli do údolí, začalo se pomalu stmívat. Tak jsme to raději obrátili.




Tato pokroucená břízka nás velmi zaujala, ale fotka opět nestojí za nic.

Do Prahy se z venkova jezdí za památkami nebo za kulturou, na ty okrajové části většinou nezbývá čas. Já jsem ráda, že jsem poznala takové krásné místo, sice jen jeho kousíček, ale stálo to za to. Na internetu jesem si našla krásné fotky míst, kam jsem se ten den už nedostala, ale věřím, že k tomu ještě někdy dojde.


Trošku lepší fotka novostavby "Dvojčat" ze stejné lokality




11 října 2011

Zelí

Včera to proběhlo u Fukčárinků a dnes u nás! Akce zelí. Vždycky to byla v naší domácnosti. výsada mužů. Okolnosti minulých let mě ale přinutily, abych se do toho pustila sama. Já jsem zelí pěchovala (rukou!), krájení cibule a křenu jsem nechala na ostatních, to bych asi nezvládla a v slzách bych se utopila. Při takové akci se nesmí otálet, proběhlo to dle předem připraveného harmonogramu. Ráno se brzy vstalo a odjelo se do polského Těšína pro dva pytle ( 2x 10 kg ) krouhaného zelí a honem zpět a do práce!!


Zelí je poctivě upěchované, prosolené pokmínované, proložené cibulí a křenem


V každé vrstvě nechybí vinný list, ten je místo kopru. Teď už jenom pěkně zatížit, soudek uzavřít a čekat. Taková zeňačka nebo halušky se zelím....



07 října 2011

Podzimní dekorace


Na na svých procházkách jsem si nasbírala plno přírodního materiálu, ale krásné počasí mi nedovolilo doma něco tvořit, protože na zahradě bylo stále co dělat. Až dnes, když celý den pršelo a moje nablýskané kaštany začaly pomalu chytat nějaký podezřelý povlak, jsem se konečně rozhoupala a začala hledat tavnou pistoli. Náhodou jsem ji našla hned a pustila se do díla.


Na Hukvaldech jsem si nasbírala pěknou hromadu kaštanů. Vždycky se mi líbilo, jak se lesknou a každoročně jich pár "žmoulám" po kapsách až do jara. Když už nic, tak rozproudí krev ve zkřehlých rukách. Helena Růžičková propagovala jejich uschování pod polštář a jiné léčebné využití...


Není to krása!


Použila jsem svůj starý " vousatý" věneček z březového proutí, který jsem si vyrobila pro jarní dekoraci. Na dveřích vypadá líp, ale tam už jsem večer měla špatné světlo


A ještě se musím pochlubit s těmito miniaturními dýněmi. Vloni se mi nepovedly, ale letos jsem na ně moc pyšná. V pozadí je košík od jahod, natřený bílou barvou. Takto přežíval ve skříni několik let, úplně jsem na něj zapomněla, až na stejný nápad přišla už vloni blogová tvořilka Jana, košík jsem oprášila a on dostal konečně svoje místo.






Z kaštanů určitě uděláme s vnučkami ještě nějaké figurky, ale tak mne napadlo, při tom dnešním uplakaném počasí a mém slimáčím tempu, jestli jsem už neměla spíš začít s vánočními dekoracemi...

05 října 2011

Praha- rychlík - tam a zpět


Tam

V předešlém článku jsem už naznačila, že jsem konečně minulý týden absolvovala svoji odloženou cestu do Prahy. Než se podělím o zážitky obrazem, chci sdělit svoje nefocené zážitky z jízdy rychlíkem Českých drah tam a zpět, těsně po zahájení provozu žlutého vlaku RegioJet.
Potvrdím, že se ČD snaží obstát před konkurencí. Rychlík byl čistý i na WC, vagony byly dobře a pohodlně vybaveny. Na každé straně vagonu, nade dveřmi, byla umístěna elektronická tabule, která nás informovala kolik stanic ještě zbývá a kdy máme přesně do stanice přijet, tím jsme si mohli kontrolovat zpoždění. To bylo celou cestu cca 6 minut, ale před cílem to strojvedoucí pořádně rozjel a zpoždění zrušil. Jo a na elektronické tabuli byl takový malý čtvereček, který se rozsvítil, když se WC obsadilo! Velmi praktické! Příjemnou atmosféru doplnila sličná "vlakuška" (vlaková sevardka), s vozíkem plným nápojů. Když u nás, šetřivých venkovanů, vezoucích si čistou vodu z horských pramenů v PET lahvích, neuspěla, vnutila nám alespoň několik bonbónů, jako pozornost podniku.
Byla jsem mile překvapena a jízdu tam hodnotím na jedničku!!

Zpět

Zpáteční cesta byla poněkud rušnější. Začalo to už na hlavním nádraží v Praze, kdy jsme nervózně pobíhali mezi nástupišti, až jsme se zastavili před informační tabulí a netrpělivě čekali až nám ČD sdělí patřičné nástupiště. Téměř pět minut před odjezdem konečně vytoužené čísélko "naběhlo" a dav zdivočelých cestujících se vrhnul k nástupišti. Tentokrát se rychlík zaplnil do posledního sedadla, jízda už nebyla tak pohodová, jako před dvěma dny. Cestu z Prahy až do Hranic nám "zpříjemňovala" paní podnikatelka středních let, s obrovským kufrem, plným textilního zboží, která celou dobu nezavřela ústa, to je ale povídání na samostatný článek. Vlak už nebyl tak komfortní, jako předešlý. Při návštěvě WC jsem měla velký problém najít páčku či čudlík, který by po mě uklidil, ale nikde nebyl. Málem jsem zpanikařila. Prostě nebyl. Nad mísou bylo vyvěšeno schéma hygienického zařízení, ze kterého šla hlava kolem, ale kdo by si myslel, že na toaletu potřebuje brýle na čtení? Nakonec jsem pohmatem, poklepem a vylučovací metodou objevila malinké tlačítko někde, úplně jinde, než mělo být a oddychla jsem si. Ještě se musím zmínit o jedné věci. Na naší zpáteční cestě nás doprovázela úplně stejná "vlakuška", jako při první jízdě. Po tom, co jí paní podnikatelka vyčetla, že její vody jsou předražené, byla naštvaná a nikomu nenabídla bonbón, jako prve! Tento vlak svoje mírné zpoždění nedohnal a nám málem ujel osobáček k domovu, vlídný pan průvodčí na nás ale počkal, i když už jednou písknul a dveře byly zablokované, tak nám otevřel. Vagón byl zánovní a světe div se! Elektronická tabule nade dveřmi nám hlásala : "WC je obsazeno!"Usmívající se
Hodnocení našeho cestování jsem nechala na muži, který je nebo byl řidič z povolání a vlakem jel asi tak čtyřikrát za život, proto jsem měla strach, že bude otrávený, ale kopodivu jsme byli oba spokojení i přes nějaké maličkosti.





P.S. Nejedná se o reklamu ČD. Vlakem jezdím celkem často. Toto jsou ale moje nové poznatky. To víte, venkovan na cestách!! Někdy je taková jízda vlakem pro někoho i dobrodružství.....

04 října 2011

Podzimní Hukvaldy

Na jaře jsem v jednom svém článku objasnila, proč se chodí na Hukvaldy a svoje tvrzení jsem doložila fotkami. Zopakuji to ještě jednou. Na Hulvaldy se chodí na hrad, na kulturní akce, do obory za přírodou a mimo jiné i na kaštany. Na jaře když kvetou, v létě, když poskytnou krásný stín a na podzim na jejich plody. Listy, jako všude, zpracovala klíněnka jírovcová.


My jsme si s mužem na jaře slíbili, že se sem na podzim vrátíme ( máme to za kopcem ). Také jsme tak dnes učinili, protože by bylo škoda nevyužít to krásné babí léto, kdo ví, jak bude v příštích dnech.


Cesta oborou je olemována listím, nikde nikdo, jen pár turistů


Podzim je tady znát


Konečně kaštany, padaly ze stromů a párkrát jsme dostali pořádnou ránu, naštěstí do zad, jak jsme byli ohnutí při sbírání. Tentokrát jsme nešli na hrad, obora je velmi rozlehlá a dá se tady bloumat všemi směry. A já vám to už prozradím, příroda je totiž nevyzpytatelná. Přede mnou to před pár dny na svém blogu ukázala Janynka. Tak se dívejte..


To nejsou fotky z jara, ty jsou dnešní!! Pravda, trošku rozmazané, ale lépe jsem to nezvládla


Opravdu jsou dnešní!


Tady je to dobře vidět, staré plody, nové listí a květy


A ještě jednou obora, nikde nikdo. K poledni už to bylo jiné, každý si chtěl sluníčka ještě užít...


Jarní pozdravení

Mám ráda jaro, léto i podzim. Zimu moc nemusím. Je mi zima, klouže to a málo svítí sluníčko a to je na mé psychice znát. Přestože dnešní slu...