Také u nás to stále kvete

Po dosti perném hlídacím týdnu si konečně můžu na chvilku vydechnout, prolétnout s foťákem zahradu a přilehlé prostory a ukázat, že také u nás doma to stále ještě kvete

Tento kaktus jsem dostala na jaře jako kvetoucí, když odkvetl, přenesla jsem ho do skleníku a tam došlo k překvapení, kaktus vykvetl podruhé

Náš velikonoční kaktus "Popleta", venčení mu zančně prospělo, jinak je známý, že kvete vždy když se mu zachce, hlavně ne na Velikonoce

Ibišek, kvete mi třetím rokem, ty květy jsou nádherné

Muškáty mám už několik let jenom ty "babičkovské" klasické, tento jsem si koupila letos

Echinacea už odkvétá

O slunečnici jsem už letos psala, ta vyrostla náhodně, ale tento kolos, myslím, že má 3 metry, jsem zasadila sama a vůbec jsem nedoufala, že něco takového vypěstuji, kdo doposud bojuje se slimáky, bude vědět o čem mluvím. Nakonec slunečnice zvítězila

Méně vzrostlé sestřičky vykukují na spodní straně snímku

Málem bych zapomněla na durman

A teď mám prosbu, kdo mi zodpoví název této rostliny ? Známá mi dala sazeničku s tím, že je to arnika a že z květů připravuje nějaké mazání. Čekala jsem se zvědavostí, co se ze sazeničky vyklube. Protože jsem se setkala s arnikou na Šumavě, věděla jsem hned, že je to něco jiného. Arnika je chráněná a nezdálo se mi, že by se jí dařilo na zahradě. Navíc jsem prostudovala i atlasy květin, ale nikde jsem se s touto rostlinou nesetkala. Je asi půl metru vysoká, květy nevoní, ale mají plno pylu a jsou obsypány včeličkami.

Zemský ráj to na pohled

Dnes jsme se konečně rozhoupali a vyrazili jsme do lesa na houby. Ihned, jak jsme vešli do lesa měla jsem štěstí a našla dva malé praváčky, ale tím to skončilo. Na tři lidi čítal náš úlovek 5 maličkých hříbků. Ale nám to vůbec nevadilo, protože dnes bylo opravdu krásně

Houby sice rostou, ale nejsou to ty naše jedlé

No, nechejte ji bez povšimnutí!

Také se mi moc líbily mraky, kterých bylo na obloze, jako beránků na louce...

Motýlci sedali na dobromysl, na mátu a bylo jich skutečně mnoho, nechtěli mi zapózovat, až nakonec se to podařilo

Uklidňující pohled

A ještě jeden příjemný zážitek jsem si odnesla domů. Se všemi lidmi, které jsem potkala v lese a které jsem vůbec neznala, jsme si vyměnili pozdrav, někdy i pár slov. Na horách se mi to stává v poslední době dost často. Přece jenom nejsme takoví škarohlídi, jak o sobě tvrdíme.

Sicílie stále první den - Taormina

Člověk se až diví, co všechno pro svoji zvědavost vydrží. Jak už jsem prve napsala, po probdělé noci v autobuse jsme dorazili k pobřeží a přeplavili jsme se na ostrov Sicílie, kde jsme po nějaké době objevili náš hotel a ubytovali jsme se. Protože bylo teprve odpoledne, snažili jsme se nemarnit čas a ještě něco uvidět. Naši páni řidiči se museli uložit k povinnému spánku, aby byli pro příští den svěží. My, účastníci zájezdu, jsme se odebrali na autobusovou zastávku s tím, že se nějakým způsobem dopravíme do nádherného historického města Taormina. To se nám také podařilo, myslím tím objevit příslušný autobus, domluvit se s řidičem (měli jsme několik dobře mluvících mladých dívenek, které se skvěle činily), přemluvit řidiče, aby nás všechny vzal (bylo nás totiž o něco víc, než dovolovaly předpisy). Nakonec se autobus rozjel.

Za chvíli nás ale zastavil policista, nevěděli jsme, co to má znamenat, sami vidíte přicházel sicilský pohřeb, nejdřív auto s květinami a potom auto s nebožtíkem

Cedulka za oknem není parte, ale název pohřebního ústavu, za autem kráčí pozůstalí, vpravo v rohu je vidět policista, kterých bylo po celé Itálii všude plno, vždycky se v čas vynořili, když bylo potřeba řidit dopravu a že to na silnicích potom pěkně "odsýpalo"! Doufám, že se na mne nezlobíte, že vám tady ukazuji pohřeb, ale i to patří k životu, ale už tam budeme!

Myslím, že jsme na tu prohlídku měli něco málo přes dvě hodiny, což je opravdu velmi, velmi málo, ale nedalo se nic dělat, tak se dívejme. Taormina je plná historických budov s mnoha krámky, kavárničkami a davy turistů, podotýkám, že v tu dobu bylo ještě před sezónou

Tady vidíme nějaké starožitnictví, polovina zboží je vystavena na ulici

Taormina je položena hodně vysoko nad mořem, ale ještě ne úplně nejvýš, takže jsou všude vidět úzké uličky, schody a za nimi ještě skála

Zde je to pěkně vidět, posezení na schodech..

Posezení i pod schody, klídek, pohoda

Tento muž nepíše dopis, ale pracuje nějakou uměleckou technikou, píchá jehlou nebo tužkou do plátna, stáli jsme za ním a zkoumali, co to dělá, ale opravdu nevím

Omlouvám se za špatnou kvalitu fotek a přiznávám, že opět nejsou všechny moje, ale kamarádky Heleny. Plno se mi jich nepovedlo, při tom jižním sluníčku se není co divit. Tak trochu sicilské architektury a pozor! Na Sicílii mají také svatby!

Nevěsta se ženichem vypadají, jako bratr se sestrou

Ještě kostelík, ve kterém se konala svatba

Vstup do restaurace

Všudypřítomný krámek s ovocem a zeleninou

Mrzí mne, že se nám nepodařilo pro nedostatek času a to je při návštěvě Taorminy dost velká smůla, navštívit místní řecké divadlo ze 3. století před Kristem. Tak snad v dalším životě...

Museli jsme spěchat na poslední autobus. Byl v něm stejný řidič, který nás přivezl. Nebudu popisovat krkolomnou cestu dolů, do hotelu, ale popíšu něco, co se u nás jen tak nevidí. Náš pan řidič měl sice strach před policisty, ale těsně před hotelem zastavil provoz, vyšel z autobusu a začal se bavit s nějakou dívkou, my jsme vystoupili a s úžasem jsem koukali na kolonu více než desítky aut, která musela zastavit za autobusem, podotýkám, že část aut zůstala stát na železničním přejezdu. Řidič si vybavil potřebné, rozloučil se s dívkou, nasedl do autobusu a v klidu odjel a s ním se dala do pohybu i kolona za ním. Dovedete si to představit u nás?

Tento snímek je ještě z Taorminy, v pozadí nám dává kouřový signál obávaná Etna. Vzkazuje nám, že nás čeká příští den......

Kam to spějeme?

Nedá mi, abych se nezmínila o tom, co jsem vyslechla minulý týden ve městě, během jednoho dne a během jedné hodiny.

Příběh první

Po dvou měsících jsem konečně zavítala do hodinářství, abych si nechala vyměnit baterii v hodinkách, která mě zradila těsně před mou dovolenou. Když jsem vstoupila do obchodu stala jsem se svědkem nemilé záležitosti. Majitel prodejny vedl vzrušený hovor s dvěma muži. Starší muž, otec toho mladšího, asi tak šestnáctiletého mladíka, právě zjistil, že syn už před pěti měsíci vzal doma nějaké cennosti a v tomto zlatnictví je prodal. Šperky patřily mamince, ta se doma zhroutila a otec se snažil na majiteli šperky získat zpět, což bylo nemožné, jak mu bylo logicky vysvětleno. Kluk dostal peníze a šperky byly jako zlomkové zlato odeslány kdalšímu zpracování - před pěti měsíci. Oba muži odešli s nepořízenou.

Příběh druhý

Z hodinářství jsem šla do čistírny, malé sběrny, uprostřed jednoho velkého sídliště. Párkrát jsem tam už byla, naposledy vloni, ono je dnes těžké vůbec sehnat čistírnu. Tato provozovna sloužila navíc jako sběrna sázenek a prodejna různých drobností. Suverénně jsem vešla dovnitř a užasla jsem, mezi obsluhou a zákazníkem vyrostla na šířku místnosti vysoká skleněná, chce se mi říct téměř neprůstřelná stěna. Nelžu vám, když řeknu, že jsem vyšla na ulici abych se podívala, jestli tady vlastně ta čistírna vůbec ještě funguje. Velká cedule mě ujistila, že ano. Vešla jsem znovu dovnitř a zeptala jsem se prodavačky, proč takové opatření a ta mi sdělila, že ji vloni na silvestra přepadli dva muži s nožem a sebrali jí peněženku s dost velkou částkou. Ani jsem se nezeptala, jestli je chytili, asi by to bylo zbytečné.

Já vím, že to jsou maličkosti, proti tomu, čím nás denně "krmí" média. Ale nedalo mi to, během krátké chvíle toho na mne bylo trošku moc.

Příběh třetí

Už jsem chtěla končit, ale ještě jsem si vzpomněla na jednu velmi smutnou příhodu, která se stala před několika lety ve stejném městě. Byla jem zaměstnaná v jedné firmě, která měla styk s veřejností, včetně stavebních projektantů. Po dlouhé době mi zavolala jedna paní projektantka a něco jsme spolu řešily po telefonu. Já jsem se jí mezi řečí zeptala, jestli nebyla nemocná, že už u nás dlouho nebyla. Ona mi odpověděla, že v poslední době nepracovala, že jí zemřela dcera. Byla jsem dost zmatená a zeptala jsem se jí, co se stalo, ona mi odpověděla, že ji přece zabili v práci. Byla to buď směnárna nebo sázková kancelář, teď už přesně nevím. Myslím, že se vrah nenašel. Po její dceři zůstal malý chlapeček.

Co k tomu dodat?

O rok víc

Když má člověk velkou rodinu, tak skoro nestačí sledovat, kdo má narozeniny, nebo svátek a trne hrůzou, jestli na někoho nezapomněl. U těch malých se to ale nemůže stát, tam se musí pečlivě sledovat, všechna data, jinak by to babičce určitě neprošlo..... My jsme měli štěstí, protože moje dvě vnučky, sestřičky, se narodily sice po čtyřech letech ale jenom jeden den od sebe a tak oslava se mohla sloučit..

Babička je mazaná, použila vysokou matematiku

Na vysvětlenou : Anežka + Markétka, jeden rok + pět let

Takto jsme slavili před rokem

A takto letos, maminka byla štědřejší, než babička a upekla dorty dva

Markétka dostala kolo, které jsme jí museli dát už uprostřed týdne, aby si ho užila

Anežka dostala také kolo, ale musí si ještě chvilku počkat než nožičkama dosáhne na pedály..

Malé Svatoňovice

Před pár dny mě celkem příjemné rodinné záležitosti zavedly do 300 kilometrů vzdálených Malých Svatoňovic. Přeto, že jsme na místě pobyli jen necelé dva dny, snažila jsem se "porozhlédnout" po okolí, něco se dozvědět a samozřejmě fotit. Před tím jsem věděla jen, že tato obec má něco společného s rodinou bratří Čapků a když jsem zalovila hodně hluboko v paměti, vzpomněla jsem si na těžbu černého uhlí, která byla na počátku devadesátých let minulého století ukončena. Počasí nám přálo a já jsem se snažila zachytit pár prvků, typických pro tuto obec.

Centrum obce s kostelíkem a studánkou s léčivou vodou, ta se nachází v objektu s věžičkou vpravo od kostela. V kostele jsme se účastnili mše a zázračnou vodu jsme si vezli domů v lahvi..

Zde je zachycen příběh zázračné studánky a vysvětlení, proč se toto místo stalo poutním

Tady si může každý nabrat vody, kolik chce a je opravdu moc dobrá..

Kaplička-studánka je uzavřena mříží a uzamčena, podlahu pokrývá cca 15-20 cm vody, ve vodě je samozřejmě plno mincí...

Musela jsem se moc snažit, než se mi podařilo zachytit obraz Panny Marie Sedmiradostné, škoda, že nebylo možné zachytit celý interiér...

Malé Svaoňovice se tedy staly poutním místem. V Mariánském sadu se nachází sedm takovýchto kapliček a čtrnáct dřevěných křížů s vyobrazením křížové cesty, na jejím konci je umístěn Boží hrob

Kaple byla přístupná, uvnitř byla umístěna zasklená skříň s tělem Ježíše Krista, celá obložená araukarity. Podle moudrých knih jsou araukarity zkřemenělé malokarbonské kmeny stromů, které se v této oblasti nacházejí. Mají nahnědlou barvu a na jejich povrchu je patrná struktura dřeva. Uvnitř kaple nebyly pro focení podmínky, je to škoda...

A když už jsme u těch zkamenělin, narazili jsme na čerstvě upravený vstup do staré štoly, kterých je tu plno, ale fotka se nepodařila, tak alespoň tato tabulka...

Ale vraťme se ke slavným bratřím

Díky léčivé vodě vznikly v obci lázně kde působil jako lékař i otec bratří Čapků a zde se narodil Karel, starší Josef se narodil v Hronově. V objektu se nachází Muzeum bratří Čapků. První patro je věnováno tvorbě Karla, ve druhém jsou vystaveny obrazy Josefa Čapka.

Velmi mě zaujal tento starší opuštěný turista, ani nevím, jestli si prohlíží turistickou známku, razítka nebo mobil...

Dášeňka...

Můj úlovek nakonec!

Tento kraj je velmi malebný, plný zajímavostí. Za jeden den se nedá mnoho stihnout, tak alespoň něco málo...