Máte rádi housle? Já moc. Když je slyším hrát, tak mi jde mráz po těle. Já sama jsem hrála asi tři roky na housle. Měla jsem pana učitele, který mě od hraní vlastně odradil, byl to takový morous, buď u mé "hry" spal nebo chroupal malilinkatá jablíčka, které si nosil v sáčku do hodiny. A notové cvičení Otakara Ševčíka vidím do dneška. Vím jen, že jsem jsem v něm nenašla žádnou melodii, která by mě upoutala. Z hudební nauky, která byla součástí výuky jsem dlouhá léta znala životopis Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka zpaměti, jak se říká, slovo od slova. Asi to pro mne bylo utrpení. Na mé ustavičné naléhání rodiče nakonec svolili a z "houslí" mě odhlásili. Tím možná předčasně skončila závratná kariéra jednoho houslového virtuosa.
Moji synové neměli zájem o odbornou výuku na hudební nástroje. Nakonec se sami naučili hrát na kytaru, jen tak pro radost a pro obveselení spolutáborníků.
Ale nejvíce nás překvapil jeden ze synů, který asi před deseti lety objevil na jedné půdě staré housle, nechal je opravit a začal se sám učit hrát. Zprvu to stačilo, ale teď ve svých třiceti letech má za sebou dva ročníky Lidové konzervatoře. Tato škola umožňuje i starším lidem různých profesí výuku hry na hudební nástroje. Se synem tady studovala lékařka, učitelka a.p. Musím říci, že výuka je kvalitní a všichni hrají moc dobře.
K tomuto psaní mě vlastně dovedl koncert, který vysílala ČT 2 minulou sobotu. Jednalo se o koncert Pavla Šporcla a romského cimbálového souboru Romano Stilo. Byl to záznam z hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Ti, kteří tento koncert sledovali, mi potvrdí, že to byl opravdu krásný zážitek. Pavel Šporcl je sám o sobě pojem, ale s tímto souborem jsem se setkala poprvé a jeho výkony mi vyrazily doslova dech a když to dáme dohromady, co ještě dodat? Trošku jsem se podívala po internetu a zjistila jsem, že spolupráce těchto umělců je už dlouhodobá. Návštěvu jejich koncertů nebo jen ukázku na internetu, vřele doporučuji.
