Nejenom pro oko

Na zahrádce to intenzivně kvete. Na jiných blozích jsou k vidění krásné kytičky a já jsem ještě nic neukázala, přesto že mám plnou složku fotek. Myslím, že to těm kytičkám dlužím.

Šípková růže, není z mé zahrádky, ale zaujaly mě pilné včeličky. Bohužel, snímek není moc ostrý.

Zvonky, nevím, jak se jmenují, přinesla jsem je kdysi dávno v čemeřici a není je možné od sebe odloučit. To je jenom část kytičky.

Tento plamének mám teprve od loňska, také má zatím jen jeden květ.

Tento plamének má hodně, hodně let - 40, 50 ? Dostala jsem ho od své tety, když rušila zahrádku. Teta tu už mnoho let není, dávno by oslavila stovku...

Stále vypadá jako mladík...

Pivoňky, zachránila jsem poslední zbytky  před deštěm,  ten z mimulého týdne, je skoro všechny zničil.

Hřebíček, mám to laděné, jako Jaruška, všechno do růžova, ale to je barva těchto dní...

Není květ pažitky nádherný?

A proč nejen pro oko? Také pro nosánky.  Hřebíček a pivoňka provoní ve váze celý  byt. A pažitka zase kuchyň...

Vůně dřeva

Dnes jsem na svých pochůzkách městem narazila na místním minináměstíčku na skupinku řezbářů a ještě více zvědavců. 

Jak je vidět, jsou to samé pohádkové bytosti

Princezna

To nevím, asi nějaká sudička..

Hrad

Kouzelný dědeček

Tady je vidět průměr kmene stromu..

Detail sochy, snad černokněžníka..

Nedalo mi to a dodatečně jsem se informovala. Akce trvá týden, začala 11. 6. Použli na ni 10 dvoumetrových topolů a pracuje zde 9 našich a slovenských řezbářů a sochy zůstanou ve městě a budou umístěny v mateřských školkách a parcích.

Práci se dřevem jsem vždycky obdivovala a nejen řezbářství, ale také tesařinu a stolařinu. Asi pro tu vůni dřeva...

Návštěvník

V sobotu jsem otevírala dveře u verandy a na zámku z venkovní strany bylo něco přilepené. Zpočátku jsem si myslela, že je to kus papíru, ale brzy jsem se přesvědčila, že je to něco mimořádného. Byl to lišaj.

Posuďte sami, vypadá, jako kus kůry stromu. Protože asi před dvěma lety jsme téměř na stejném místě, ve verandě objevili také lišaje, hned jsme začali pilně hledat v atlase motýlů. Tenkrát to byl lišaj topolový, ale tento byl jiný, byl to lišaj paví oko, pod těmi křídly se skrývají ještě jedna křídla s kresbou pavích oček. Motýl seděl na dveřích tak nešikovně, že jsem ho musela vzít na ruku a přinesla jsem ho domů, s tím, že ho vypustím večer. Našel si místo na šňůře od žaluzií a přečkal v klidu až do večera. Jenže večer začala bouřka, tak jsem se rozhodla, že ho u nás nechám přes noc. Pak se v chodbě na celý den ztratil a našli jsme ho až dnes, naštěstí živého. Teď už je venku. Při jeho návštěvě se nám podařilo na chvíli zahlédnout jeho ozdobu, ale celé tělo tak vibrovalo, že fotka nebyla možná.

Upozorňuji, že fotka je zvětšená, lišaj paví oko má rozpětí jednoho křídla 4 - 4,5 cm. A pokud se chcete podívat na lišaje paví oko v plné parádě, navštivte blog Ivany a Zdeňka, kde před pár dny zveřejnili nádherné fotky stejného motýla a mně to také trochu pomohlo při identifikaci. Nikdy jsem takového motýla neviděla. Člověk žasne, co příroda všechno umí.

Očekávání

Tak jsem jaksi v koncích. Nevím, o čem psát. Témat by bylo hodně, ale vlastně se mi do ničeho nechce. To bude asi tím vedrem. Vytoužené sluníčko se na nás usmívá, hřeje nás a navozuje náladu dovolených a prázdnin. Čerstvě pokosená, jakž takž upravená, zahrada kvete. Ptáčci zpívají, já nemusím brzy ráno do práce, prostě pohoda. Mimochodem, když už jsme u těch ptáčků, kterým jsme obětovali v zimě několik kil slunečnicového semínka a jiného krmení, tak vám prozradím, že se nám na nášem stařičkém ořechu usadil ptáček, který nádherně zpívá a štěbetá: "Já tě vidim, já tě vidim.. Pojď sem, pojď sem..!" Myslím, že je to drozd. Jede mu ten jeho zobáček, jako domovnici.

Proč se můj článek jmenuje "Očekávání"? Protože v dalších dnech budeme očekávat termín operace mého muže, na kterou už čeká hodně let a očekáváme, že ho zbaví velké bolesti. Očekáváme přírustek do rodiny. Začátkem srpna se nám narodí nová vnučka Anežka, kterou očekáváme netrpělivě a s radostí. V srpnu očekávám pohodový průběh daleké cesty, kterou podniknu se svým synem. Očekávám plno nových a krásných zážitků. Očekávám rovněž pěkné prázdniny, prožité doma se svými blízkými.

Psychologové tvrdí, že člověk se má stále na něco těšit a dělat si radosti, aby byl v pohodě. Moje očekávání je vlastně i těšení, že se konečně zbavím starostí a budu se radovat z něčeho pozitivního.

Víkend skoro letní

Tak jsme se konečně ohřáli. Vyšlo to tak, jak meteorologové předpověděli. Sluníčko hřálo až připékalo, všechno co má barvu se ukázalo v plné kráse, jen to bláto stále přežívá, není ho sice vidět, ale v přírodě, skryté travou, vám boty pěkně umaže.

V sobotu jsem vytrazila na menší pěší túru  a protože jsem měla po dlouhé době k sobě parťáka-nejstarší vnučku, která šlape a nefňuká (jen občas), tak nám cesta pěkně ubíhala. Obloha byla blankytně modrá, sluníčko ukazovalo poledne a letadla létala..

To je soukromý objekt jednoho našeho souseda, myslím, že toto zařízení není pro veřejnost a soused si zde asi splnil svůj klukovský sen. Samozřejmě, že za ohradou jsou koně, ale není je vidět..

Toto jsou koně z jiné stáje, děvčata nám i zapózovala, ale fotky se nepovedly. Po cestě jsme viděli ještě další koně za plotem jiné nemovitosti. Nezdá se vám, že kdo nemá koně, není in?

To není kýč, opravdu bylo v sobotu tak nádherně. Na tyto kopečky se dívám z domu, ale tady jsou foceny z jiného kopečka, pěkně bez ruchů, drátů a domů..

A další kopečky. Vždycky, když něco takového vidím, tak si vzpomenu na "Vesničku střediskovou" a pana Hrušínského, jak se kochá ..

Beskydy, asi ty fotky měly být vedle sebe. Zase na konci ta Lysá hora. Byla už v minulé reportáži, ale nezlobte se na holku z rovinaté Hané, která si to tady po těch více jak třiceti letech tak moc zamilovala.

Trávy a luční kvítí, to patří k jaru a létu..

A když se unavíte, ve stínu stařičké jabloně je příjemně a když jsme náruživí čtenáři už v první třídě, tak to má babička radost! A o čem čteme? Samozřejmě že o koních!

U nás na zahradě je dobře i cizím kočkám. Měla jsem strach, jestli není mrtvá. Není, jen je líná..

A to je všechno, zavíráme krám!

Ještě ne, ještě se pochlubíme, co jsme si z vycházky přinesly. Plný pytlík květů černého bezu na limonádu a velký kámen do zahrádky. Kameny, to je naše..!

Sovičky

Před pár lety jsem si v jednom obchodě koupila za pár korun malou sovičku, jen tak pro radost a pro štěstí. Sovička byla praktická do ruky i do kapsy. Když syn dělal ve škole zkoušky, vždycky jsem mu ji vnutila. Když měl sovičku, zkoušky dopadly dobře a otlučená sovička byla vrácena majitelce.

Tak to je ona, otlučeniny jsou vidět. Když šla moje známá na těžkou operaci a psychicky na tom byla zle, vnutila jsem jí sovičku. Nevím, co si o mně myslela, a přiznám se, že ani já jsem si nebyla jistá účinkem, ale naděje umírá poslední a sovička pomohla! Operace dopadla dobře a sovička mi byla s chválou vrácena.

To už jsem měla doma další exempláře, nikoliv proto, že bych zakládala sbírku, ale pár sov jsem si koupila jen tak pro štěstí. Pak se zvedla lavina, všichni příbuzní a známí mi začali k různým příležitostem nosit sovy a předměty s motivy sov a já jsem přijímala...

Dnes už se nebráním tomu říkat sbírka.  Byla jsem vybídnuta, abych se pochlubila na blogu, tak zatím předvádím jen část...

Jsou to většinou dárky, materiál keramika, různé hmoty, kámen...

Keramika..

Sklo, největší je olejová lampa a nejmenší exponát, měřící 1 cm..

Rodinka, porcelán..

Korálkové sovičky...

Vyšívaný obrázek, dílo mé snachy, stejně tak i bílá korálková sova..

Textilní sovičky, prostřední výrobek druhé snachy, vnuci už jí dali zabrat..

Existují i soví hodiny, opět dárek..

Keramický hrníček...

Keramika, sova do zahrady, dárek od sestry, tu mám moc ráda, ale na zahradě ještě nebyla...

Prozatím končím, když jsem dávala dohromady tento článek, vzpomínala jsem, kde mám další exempláře, je jich ještě dost...Tak zase někdy..

Všem je jistě jasné, proč se mi to na blogu hemží sovami...