Sovičky

Před pár lety jsem si v jednom obchodě koupila za pár korun malou sovičku, jen tak pro radost a pro štěstí. Sovička byla praktická do ruky i do kapsy. Když syn dělal ve škole zkoušky, vždycky jsem mu ji vnutila. Když měl sovičku, zkoušky dopadly dobře a otlučená sovička byla vrácena majitelce.

Tak to je ona, otlučeniny jsou vidět. Když šla moje známá na těžkou operaci a psychicky na tom byla zle, vnutila jsem jí sovičku. Nevím, co si o mně myslela, a přiznám se, že ani já jsem si nebyla jistá účinkem, ale naděje umírá poslední a sovička pomohla! Operace dopadla dobře a sovička mi byla s chválou vrácena.

To už jsem měla doma další exempláře, nikoliv proto, že bych zakládala sbírku, ale pár sov jsem si koupila jen tak pro štěstí. Pak se zvedla lavina, všichni příbuzní a známí mi začali k různým příležitostem nosit sovy a předměty s motivy sov a já jsem přijímala...

Dnes už se nebráním tomu říkat sbírka.  Byla jsem vybídnuta, abych se pochlubila na blogu, tak zatím předvádím jen část...

Jsou to většinou dárky, materiál keramika, různé hmoty, kámen...

Keramika..

Sklo, největší je olejová lampa a nejmenší exponát, měřící 1 cm..

Rodinka, porcelán..

Korálkové sovičky...

Vyšívaný obrázek, dílo mé snachy, stejně tak i bílá korálková sova..

Textilní sovičky, prostřední výrobek druhé snachy, vnuci už jí dali zabrat..

Existují i soví hodiny, opět dárek..

Keramický hrníček...

Keramika, sova do zahrady, dárek od sestry, tu mám moc ráda, ale na zahradě ještě nebyla...

Prozatím končím, když jsem dávala dohromady tento článek, vzpomínala jsem, kde mám další exempláře, je jich ještě dost...Tak zase někdy..

Všem je jistě jasné, proč se mi to na blogu hemží sovami...

Víkend

Víkend začal na kolech. V pátek odpoledne jsme jeli pro vnučku do nedalekého města. Chtěli jsme si zpříjemnit zpáteční cestu, protože dopravní situace je v tomto městě neúnosná, proto jsme volili cestu směrem na Beskydy. Ale můj muž je původně řidič z povolání, no a když se jede, tak se jede, žádná zastávka!  Podívejte se, jak se fotí za jízdy...

Kravičky

Čapí bydlení, pronájem od ČEZu..

Trošku pokroucené stožáry VN, za nimi Beskydy, svítit se musí!

A zase Beskydy..

Lysá hora a Penny Market...

Lysá hora a vestavěné skříně, vjíždíme do Frýdlantu nad Ostravicí...

Ani nevím, jak se mi to podařilo vyfotit, když se jede, tak se jede!

A tady už je klidová zóna u nás doma, žádná auta, pohoda a klid..

Sobotní večer u nás, už jsem se chystala domů a najednou balón ..

Sobotní západ slunce, foceno z kuchyňského okna...

Neděle, opět prší.....!!!

  

Neuvěřitelný příběh našeho pejska

Tento příběh se stal v roce 1995. Tenkrát, někdy v létě, se objevil za naším plotem menší veselý voříšek. Stále běhal kolem plotu a dožadoval se pozornosti. Kdo by odolal? Někdo z nás ho pohladil a dal mu najíst a pak to všechno začalo. Pejskovi se od nás nechtělo. V té době jsme měli dalmatina a na dalšího psa nebylo ani pomyšlení. Jenže co s ním? Nebyl nikoho z vesnice, to by už byl dávno doma. Hned nás napadlo, že ho asi někdo, komu překážel, přivezl z daleka a nechal ho tak. 

Nad pejskem jsme se slitovali a dostal nový domov ve staré boudě na dvoře. Jenže v té době jsme měli slepice, myslím že i králíky, tak pejsek musel zůstat přivázaný u boudy. Přes den nikdo nebyl doma a pejskovi bylo smutno a to, co vyváděl by přivolalo zdaleka i ochránce zvířat. Pes stál na boudě a vyl, štěkal a dožadoval se pozornosti. Myslím, že tak činil od chvíle, kdy se za posledním členem rodiny ráno zavřely dveře, do té doby, než se zase někdo doma objevil. Okolí bylo v pohotovosti. Bylo to neúnosné a rodinná rada zasedla. Situace se musela neprodleně řešit! Jednoho dne, bylo to v pátek, přišel manžel, že už ví, odkud ten pejsek pochází.

Oddychli jsme si a začali jednat. Pejska manžel se synem naložili do auta a odvezli k jeho údajnému domovu. Mimochodem bylo to několik kilometrů od našeho domu, přes potok a jinou cestou se vraceli domů.

Druhý den byla sobota, den turistických výprav našich synů. S baťůžky na zádech, vyrazila naše klučičí trojka do přírody. Jen co otevřeli domovní dveře, ztuhli. Na schodech je vesele "vítal" náš transportovaný voříšek! Nevím, co se dělo od toho večera, kdy ho naši vysadili u cizího domu (teď vím, že tam nebyli jeho páníčci a my jsme se nezachovali pěkně), pejsek musel celou noc běžet a hledat, ale co víc, musel přelézt drátěný plot! Branka byla zamčená, v plotě žádná díra. Co ho asi k nám táhlo? Když jsme ho tak na těch schodech uviděli, tak bylo jasné, že je náš!

Pejsek tedy zůstal. Vyklubla se z něj roční fenka a protože v naší rodině se to jen hemží Bobíky, tak dostala "originální" jméno Bobina. Byla velmi drzá a náš dalmatin na ni neměl! Ze svého domova si přinesla pár návyků, jako : sedni, lehni a navíc uměla přinést každému členovi rodiny jeho domácí obuv! My jsme ji za ty roky nenaučili nic, neměla zájem. Samorost.

A co se s Bobinou stalo? Naše seniorka stále ještě žije, je jí vlastně 16 let! Je celkem čiperná, později dostala kamarádku, téměř stejně starou a do dneška se obě těší dobrému zdraví.

To je ona, naše Bobina, nejraději leží v kuchyni na lavici, ven už ji to moc netáhne. Zajímavé je, že úplně vyvrátila náš názor, že psi mají zůstávat mimo byt, prosadila si svou a léta, společně se svou družkou přebývá s námi doma.

Nevinnost sama..

Příroda těchto dní

Déšť, sluníčko, mraky, bouřky a pořád dokola...

Takhle vypadalo nedělní ráno u nás, krásná zeleň a hory v šedi..

Tentýž den večer, naše Hůrky, tam  zapadá sluníčko..

Všude jsou..

Původně jsem chtěla fotit víno, popínající se po pergole, ale objevila jsem šneky, téměř na každé větvi, po tom děšti jsou opravdu  všude..

Tady jsem fotila šneka, že se mi tam objevila žížala to jsem zjistila až při prohlížení na PC..

Že by závody?

Ještě kytička..

A ten, kdo na to všechno dohlíží.. Trpaslík mého muže, kterého dostal ke kulatinám s tím, že trpaslík je na zahrádce nutný. Asi bychom mu měli dát nějaké jméno, je to ostuda, žádné ještě nemá!

A tak tu žijeme..

Živel

Včera jsem měla ve městě FM nějaké aktivity, tak jsem se musela jít podívat jak to vypadá v okolí  řeky Ostravice po těch propršených dnech. Řeka se rychle vrátila do svého koryta. Bylo stále ještě zataženo, tak tyto dvě moje fotky nejsou moc kvalitní.

Večer  jsem dostala od svých známých nějaké obrázky ze začátku týdne, je to stejné místo, podle kaštanu, tak posuďte sami..

Tento obrázek budí hrůzu. Normálně  jsou vidět kameny a ostrůvky a řeka se dá přejít..

Další obrázky nás zavádějí do míst, kde ještě nevelkou řeku Ostravici zadržuje vodní nádrž Šance. Vzadu jsou vidět nádherné Beskydy.

Hráz vlevo naplněná po okraj. Byly doby sucha, kdy se lidé ze širokého okolí, jezdili dívat na kameny na dně přehrady. Přehrada zásobuje pitnou vodou Ostravsko a Frýdecko a je to mimořádně dobrá voda.

Stále přehrada Šance

Voda odtéká, všehno dopadlo dobře, přehrada vodu zadržela, tak jako v roce 1997. Možná, že někdo z vás slyšel jak v oněch kritických dnech naše nejznámější komerční televize strašila lidi, že kdyby se tato přehrada protrhla, zatopila by ještě město FM a jeho okolí. Věřím, že to může být pravda, ale myslím, že v ty dny nebylo na místě vyvolávat paniku.

Sem tam nás překvapí ještě průtrž mračen, ale musíme věřit, že ty hrůzy se už nevrátí!

A ty sluníčko, máš co dohánět, tak se čiň!!

Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?

Nedávno jsem u Jarušky viděla dřevěnou budku a slíbila jsem, že i já ukážu ze svého archívu něco starého dřevěného..

Je to  stodola našich sousedů. Kdysi patřila k mlýnu, který už není. Zimní foto vypadá romanticky.

                               

Ovečky z jara stavbě moc romantiky nepřidají, navíc fotka není povedená, ale lepší jsem nenašla.

A ještě jednu budku tady mám, je to starý posed pro myslivce..