Vracím se k drátku

Drátkovat jsem začala před čtyřmi lety, kdy jsem absolvovala asi tříhodinový kurz zdobení velikonočních vajec. Překonala jsem propíchané prsty, prasklá vejce a různé další nezdary. Pro drátkování jsem se tenkrát nadchla a hromada vajec se do Velikonoc kupila v ošatce. Potom už jako samouk jsem se pustila do zdobení sklenic a výroby zvonečků. Když se pořádala v naší obci výstava ručních prací místních tvořilek, tak jsem se nesměle přihlásila. Na konci výstavy, při rozebírání "exponátů", mě oslovilo pár lidiček, dokonce jsme si vyměnili svoje výrobky. Vloni se konala výstava opět, ale tam jsem už vystavovovala jinou techniku. Byla jsem udivená, když si na moje drátkování pořadatelky vzpomněly a prý ho na výstavě postrádaly. To potěší...

Letos jsem byla požádána členkami místního seniorklubu, abych jim techniku drátkování předvedla na jejich pravidelném setkání. Nepomohly žádné výmluvy, nakonec jsem svolila. Čeká mě to za čtrnáct dnů a mám z toho hrůzu. Nedalo se nic dělat, musela jsem oprášit "vercajk" a začít trénovat a opakovat.

Drátkováním se v poslední době moc nezabývám, naposledy jsem drátkovala zvonečky, jako dárky k Vánocům, ty mi celkem jdou, ale tady musím vyfouknout vajíčka, což nenávidím, vajíčka kloužou a praskají a moje artrotické prsty a chabý zrak, mi dovolují pracovat jenom při denním světle a pomalu.

První výsledky. Když už se člověk do něčeho pustí a daří se, tak má i radost. No, uvidíme, snad to nějak zvládnu a každopádně dám vědět, jak to všechno dopadlo.

Pohádky pro dospělé

Venku to vypadá jako na jaře, ale nenechme se oklamat, zima stále vládne, večery jsou ještě dlouhé a je to ten správný čas na dobrou knihu. Já jsem si jich včera z knihovny přinesla opět velkou hromadu, samozřejmě výměnou za přečtené.

Po "Porodní bábě" jsem už dlouho pokukovala, měla původně tři díly, myslím, že už další přibyl. První díl jsem přelouskala jedním dechem. Je to částečně historický román se slavnými postavami té doby a částečně pohádka pro dospělé, napínavá od začátku až do konce.

Druhý díl je stejně napínavý, jako první a na přečtení čeká díl třetí. Jak říkám, pohádka pro dospělé, ale proč ne?

Do třetice chci představit jednu naši autorku, kterou jsem nedávno objevila.

Název knihy i ukázka působí na první pohled, jako červená knihovna, ale podle mne je to celkem dobrý román ze současnosti a doporučuji k přečtení. Od stejné autorky jsem četla ještě jednu knihu, také se mi líbila. Snad jsem někomu dala tip na příjemné čtení.

O všem možném

Přesně tak, o všem možném je tento článek. Původně jsem měla v úmyslu napsat článek o našem výletu do zasněžených hor. Pak mi ale najednou rozkvetl po roční přestávce amarylis. Mám obrovskou radost a chci se s vámi o ni podělit.

Stejných kytiček jsem měla více, ale po loňském letnění mi zbyla jenom tato.

Narozeninový "babiččin dort" jsem pekla už koncem ledna. Správně se mělo slavit až teď, na Hromnice. Nejstarší vnučka měla 11 let. Jenže jsme měli ještě jednu oslavu, pekla jsem tedy dorty dva a slavilo se najednou. Vždycky se ale něco semele. Tentokrát mne hodně pozlobila zdobička, tady zdobení ještě vyšlo, ale s druhým dortem se nechlubím. Ještě, že chuťově dopadlo všechno dle očekávání.

Když jsme u toho mlsání, mám ještě jeden příspěvek. Po dlouhé pauze jsem oprášila muffinovou formu a upekla jsem muffiny podle Ivy. Trošku jsem si je přetvořila k obrazu svému a místo mascarpone, či tvarohu jsem použila jako náplň svoji domácí Lučinu a místo kousku broskve povidla.

Od září, kdy jsem obdržela darem kvásek, který stále žije, peču spíše chleba a svoje konání stále zdokonaluji. Už jsem si pořídila dokonce ošatku na kynutí.

Teď z jiného soudku. To je malá ukázka zasněžených Beskyd z minulého čtvrtka ( 30.1. 2014 ). Já jsem ani nedýchala, když jsme tou bílou krásou s holkami procházely. Hned druhý den už to vypadalo jinak.

Tato fotka není z loňského jara, kvetoucí strom jsem vyfotila dne 14.1.2014! Taková je letošní zima. Kdo ví, co nás čeká na jaře?

Moje srdíčková záležitost a jedny bezprsťáky

Kdysi před Vánocemi jsem požádala naši Ivetku, aby mi pod stromeček uháčkovala bezprsťáky. Pro nezasvěcené - rukavice bez prstů. V poslední době je to velký hit, ale já jsem je chtěla hlavně kvůli fotografování v zimě. S rukavicemi fotit neumím a s mým novým titěrným foťákem to ani nejde. Dala jsem jí několik tipů na návody z internetu a bezprsťáky byly brzy hotové. Jenže se zkoušelo na jinou ruku a když došlo na mne, bylo jasné, že se do rukavic nenasoukám. Nové bezprsťáky jsem s díky odmítla s tím, že to tentokrát zkusím sama. Byl to můj druhý háčkovací pokus po mnoha letech. A takhle to dopadlo:

Vyháčkované blogérečky ať laskavě přivřou oči, je to prostě učňovské dílo...

Ale, ať už to uzavřu! Bezprsťáky jsem zatím testovala 2x a obstály na jedničku. Měla jsem je na dvou výšlapech, kdy jsem použila turistické hole a pilně jsem fotila. Nejdřív hole studily, ale postupně se ruce nějakým způsobem ohřály a odhalené prsty byly teplé. Samozřejmě, pokud teplota klesne hluboko pod bod mrazu, zahřejí jenom teplé prstové rukavice!

Když jsem byla tak rozháčkovaná, napadlo mne, že vyzkouším něco menšího. Zkoušela jsem, zkoušela, trénovala krátké sloupky a vylepšovala...

Nejdřív

Potom

Dohromady

A další rozpracované

Srdíčka jsem vyplnila dutým vláknem a hojně přidala loňskou sušenou levanduli, takže budou sloužit, mimo jiné, jako vonítko.

P.S. Základy bezprsťáků a srdíček jsem čerpala u Blanky. Blani Díky.

Magdalena

Toulavé boty, to je téma, o kterém mohu letos psát každý týden. Turistický spolek funguje, jako nikdy před tím, ať je teplo nebo zima. Magdalena není nová členka spolku, ale necháme se překvapit, postupně k ní dojdeme...

Po třech týdnech nelednového počasí přišla konečnně zima. Přes noc ze středy na čtvrtek napadlo u nás trošku sněhu a také nám malinko přimrzlo. I vydaly jsme se do lesů sníh náležitě přivítat.

Bylo pod mrakem, na stromech mráz vykouzlil bílé krajkoví. Škoda, že nesvítilo sluníčko, to by to krajkoví vypadalo jinak a jak by se krásně třpytilo!

Jak tak často s holkami chodíme, od nového roku poctivě každý týden, mám stále ten dojem, že teď v zimě, je k vidění více, než v jarním a letním období. Ve své lenosti jsem vynechala reportáž z našeho výletu do Hukvaldské obory, ten se konal o týden dřív. Odtud mám fotky od zvířátek, přes zamrzlou studánku až po rozkvetlý růžový strom a to jsme nestačily vyfotit ptáčka ledňáčka, který prý poletoval kolem potoka, to mě fakt naštvalo, protože ptáčka ledňáčka jsem v životě neviděla. Ty Hukvaldy ukážu určitě někdy příště.

A tady, značně promrzlé, přicházíme k cíli naší cesty. Je to kaplička, zasvěcená sv. Máří Magdaleně. Odtud název místa: "Magdalena". Nacházíme se v katastru obce Kunčice pod Ondřejníkem a v těsném sousedství obce Kozlovice.

O kapličce jsem se nikde nedozvěděla žádná data, prostě nikde nic...

Nacházíme se na tzv. Valašské cestě, která spojovala hrad Hukvaldy se salašemi v horách.

Malým otvorem v okénku nedokonalé zvěčnění udržovaného interiéru. Svačina vestoje u nedaleké lavičky a zpět do vesnice na autobus.

Cestou zpět jedna otázka : "Kdo číhá za vraty?"

Na závěr výborná káva a domácí koláč u krbových kamen, v jedné útulné cukrárně, před odjezdem autobusu...

Žítkovské bohyně

Právě jsem vrátila do knihovny knížku Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Ještě, než jsem si ji vypůjčila, měla jsem k dispozici několik dobrých referencí ( včetně té od Marušky Fukčárinky ). Byla jsem zvědavá, co se pod tím zvláštním titulem skrývá.

Nikdy jsem neslyšela o tom, že na úpatí Bílých Karpat, v obci Žítková a v okolí Starého Hrozenkova žily po staletí ženy se zvláštní schopností pomáhat lidem, vidět do budoucnosti i do minulosti, ovládat různé přírodní živly atd. Říkalo se jim bohyně. Poslední skutečná bohyně Irma Gabrhelová zemřela v roce 2001. Její pravé jméno uvedla autorka i v knize.

Protože jsem líná popisovat obsah knihy a myslím, že to není ani na místě, proletěla jsem internet, přečetla si pár recenzí a tu, která mi mluví ze srdce, najdete zde.

Ani v uvedené recenzi nenajdete obsah knihy, tu si musíte jedině přečíst a to stojí za to .