Koho můžeme potkat na ulici

Na včerejší den jsme měly s holkami naplánovaný výlet na hory, jenže začátkem týdne dost intenzívně pršelo, proto jsme měly velké obavy, že se výlet neuskuteční. Ale včera od rána svítilo sluníčko, syn mi opět zapůjčil foťák, co víc jsem si mohla přát. Na horách bylo nádherně, ušly jsme spoustu kilometrů, nafotily plno obrázků a spokojeně jsme se vracely domů. Ale o tom až příště.

Bohužel ve městě mi ujel autobus a já jsem musela čekat na další. Bloumala jsem ulicemi a když už jsem se pomalu nasměrovala na zastávku autobusu, zaregistrovala jsem nějaký ruch, spatřila blikající majáčky policejních aut a plno lidí, kteří si něco fotili na mobily. Myslela jsem si, že se stala nehoda, ale ono to bylo trošku jinak...

Byli to sloni indičtí s náležitým doprovodem

Byli nahnáni na náměstí, kde zvali diváky na vystoupení cirkusu Humberto

Tady jsou a bystrému oku neunikne, že si to tu náležitě označili, se vším všudy...

Byla jsem udivená, jak blízko se přiblížili rodiče s malými dětmi. Nevím, jestli to bylo bezpečné. Ale to už jsem musela jít po svém...

Čtenářské okénko

Čtení v poslední době hodně zanedbávám, ale nedávno jsem přece jednu knihu dočetla.

Když jsem se nedávno vracela od sestry, vezla jsem si sebou knihu spisovatlky a také blogerky Edith Holé "Cesta k mým matkám", kterou jsem si půjčila. Květa se už o knize zmínila ve svém článku na blogu. Edith vyrůstala od malička u adoptivních rodičů a svou biologickou maminku se jí podařilo najít až když už měla sama svoji rodinu. Vím, že mnozí z vás už knihu četli a podle svých pocitů okomentovali. Moje pocity jsou smíšené, právě proto, že jsem sama nic podobného nezažila a mnohé jsem si teprve při četbě uvědomila. Vřele doporučuji.

A teď něco veselejšího

Patřím mezi milovníky humoru Ivanky Deváté, je mi hodně blízký. Její knížky zařazuji mezi ty "cestovní", které se vejdou do malé kabelky a příjemně zkrátí dlouhé čekání.

Malá ukázka...

Knihy pro sebe moc nekupuji, především je už nemám kam dávat a ony také něco stojí. Velmi dobrý výběr máme v naší knihovně. Tentokrát jsem si ale udělala radost a zakoupila jsem si tuto útlou knížečku. Snad se mi už konečně podaří najít ten pravý citát do záhlaví mého blogu, který dlouho marně hledám.

Přeji všem pohodový víkend, třeba s dobrou knížkou a alespoň trošku toho sluníčka, zatím je ho stále málo.

Ryba dvakrát jinak

Češi prý ryby konzumují velmi málo, většinou jenom na Vánoce. Myslím, že to není pravda, alespoň u nás doma ne. Ryby milujeme, v jejich přípravě stále zdokonalujeme a hledáme nové a nové recepty. Zrovna nedávno jsme objevili jeden zajímavý recept, ale o tom až nakonec.

Zrovna dnes jsme měli na oběd pstruha a musím se pochlubit, že se mi moc povedl

Pstruha jsem osolila pokapala citronem, potřela zvláštním kořením na ryby a jemně obalila v hladké mouce a osmažila na másle. Hlava a ocas by měly zůstat, ale z "prostorových" důvodů jsem je musela odstranit. Na talíři chybí máslo z pánve, to jsem přidala až po focení, chleba z domácí pekárny v něm namáčený je další lahůdka...

Tento mišmaš na talíři je také ryba, tentokrát smažená v bramboráku. Inspirací nám byl oblíbený kulinářský pořad "Jak šmakuje Moravskoslezsko", vysílaný minulý týden jednou naší regionální televizí.

Museli jsme to hned vyzkoušet, ale doma jsme měli jenom mraženého pangasa. Pánové v televizi použili kapra, bez kůže a vykostěného. Ryba, takto připravená se osolí, posype se směsí mouky a koření a nechá se chvíli odpočinout. Potom se uloží na syrové bramborákové těsto a to vše se dá smažit na pánev. Když je bramborák usmažený z jedné strany, rybu pokryjeme stejným množstvím těsta, otočíme a dále smažíme, pokud celý bramborák nechytí krásnou zlatou barvu. A máme hotovo. Na talíři je vidět i bramborák v řezu. Podává se se zeleninou a je to lahůdka. Takto připravená ryba je velmi chutná i ve studeném provedení.

Myslím, že stejným způsobem se dá připravit i jiné maso v bramboráku, to také určitě vyzkouším. Třeba jsem někoho inspirovala ...

Přeji všem příjemný nadcházející víkend se sluníčkem a bez povodní.

Na Hukvaldy za kaštany

A bylo to tu opět! My, kteří bydlíme blízko, nechceme propást kvetoucí kaštany v hukvaldské oboře, protože je to nádherný zážitek. Letos nám počasí nepřálo a já jsem se obávala, že květy kaštanů opadnou, ale stihli jsme to ještě na poslední chvíli. Fotky jsou pořízené už před dvěma týdny. Dnes květy na kaštanech určitě nenajdeme.

Vezmu to pěkně od začátku. Když vystoupíte na parkovišti z auta, nebo z autobusu, pustíte se centrem obce do kopce, směrem ke kostelu, za kostelem je vchod do obory. Protože jsme tentokrát vyjeli až odpoledne, podařil se mi kostel bez problémů vyfotit, ráno svítí slunce do očí. Fotka je důkladně ořezaná, zmizela CocaCola, Kofola, Prazdroj a jiné reklamy z okolních stánků a hospůdek.

Když jsme kostel míjeli, nedalo mi, abych nevyfotila kliku a detail vyřezávaných dveří. S klikou jsem si vzpomněla na Marušku ( Kamínek na cestě ), která má celou fotosbírku takovýchto skvostů.

Oborou opět pěkně do kopce, kolem sochy lišky Bystroušky a kolem památných buků jsme dorazili k hradní bráně. Na hrad jsme ale nešli. Naším cílem byla tato kouzelná vyhlídka. Měli jsme sebou dalekohled tak jsme si to užívali, dohlédli jsme až do Ostravy k vysokým pecím ve Vítkovicích.

Květy kaštanů byly poznamenány deštěm z předešlých dnů, ale sluníčko je pěkně načechralo

Cestou dolů. Památné buky jsem už tady také párkrát ukázala, je zajímavé, že se nikdo nepodívá do koruny, ale všechny zajímají zvláštní kořeny. Lidé si je hodně fotí a je velká legrace, jak kolem poskakují, když hledají ten správný záběr bez sluníčka a to je velmi těžké...

Letos přibylo označení a informační cedule

Vždycky mě potěší, když v přírodě objevím něco neobvyklého. Ještě pod hradem mě zaujala kytička, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Listem i květem připomíná kalu ale drží se pěkně při zemi. Vyfotila jsem si ji ze všech stran jako vzácnou kořist. Brzy jsem ale zjistila, že je jí plno kolem cesty až k bráně. Doma jsem pilně hledala v atlasu a zjistila jsem, že kytička má název áron karpatský.

U brány naše procházka končila. Ve školní rok a všední den, nejlépe dopoledne, je procházka příjemná, není zde tolik lidí, o víkendech je to už horší. To jenom pro ty, kteří do těchto končin někdy zavítají. Je tu, ale krásně po celý rok.

Putování za krásami jarní beskydské přírody

Omlouvám se, jsem nepořádník, nepíšu pravidelně články, nepíšu komentáře, ale chodím na vaše blogy, to ano. Ne, že by nebyl čas a náměty, ale nějak nemám náladu a když už se rozhoupám, námět už pozbyl na aktuálnosti. Tak to někdy chodí. Ale pauzu si dát nechci, snad se zase dostanu do formy.

Po uplakaném víkendu nastal krásný májový čas, plný barev, včetně různých odstínů zeleně. Bylo třeba zachovat rodinnou tradici, rozjet se na Hukvaldy a podívat se na kvetoucí kaštany. K tomu se ozval náš turistický dívčí oddíl, se kterým jsem se naposledy brodila po kolena ve sněhu po letošních aprílových Velikonocích. Všechno doma šlo stranou a jelo se do přírody, a to hned dvakrát.

S holkami jsme se už dlouho domlouvaly na cestě k Bystrému potoku. Je to kouzelné místo uprostřed Beskyd. Při cestě tam i zpět se nám naskytl úžasný pohled na všechny jejich významné vrcholy, k tomu nádherné počasí a zasvěcený výklad, prostě se kochejte se mnou...

Bez zvířat to v přírodě nejde, jednou je to kůň, jindy pes a někdy i kohout

Zmíněný pejsek u tohoto domu byl tak maličký, že jsmeho vůbec nespatřily

Bystrý potok, nacvakala jsem hodně fotek s tím, že se jich moc nepovede, ale některé mne samotnou překvapily

Vzpomněla jsem si na Hanku a její nádherné fotky potoků a potůčků. Hani, jestli budeš mít někdy cestu do těchto končin, Bystrý potok stojí za to a navíc je celkem dostupný i autem, pěšky už to není tak daleko a když se podaří i ty výhledy, je to paráda!

Blatouchy nesmí u vody chybět

Masív Ondřejníku s nejvyšším vrcholem Skalkou, pod ním Kunčice pod Ondřejníkem a nedaleko Čeladná. Do Kunčic jsme přijely vlakem a cesta pěšky nebyla tak náročná, tam i zpět to bylo cca 10 km.

Při zpáteční cestě jsem vyfotila takovou místní raritu. Dřevěný kostelík svatého Prokopa a Barbory z 18.století, který byl do Kunčic pod Ondřejníkem přivezený v roce 1931 z vesnice Hliňance u Čynadijova na Podkarpatské Rusi.

Od kostela už to nebylo daleko na místní nádraží a vlakem a autobusem jsem se plná dojmů, ale s čistou hlavou vracela domů.

Když opět vysvitlo

Sluníčko se nám neschovávalo jenom v zimě, ale moc ho není ani teď na jaře. Nevím jak vy, ale já jsem na světle hodně závislá. Za pošmourného počasí po mně nic není, mám špatnou náladu a nic mě nebaví. Když ale sluníčko zasvítí, hned je všechno jiné.

Tak začal tento víkend a vůbec to nevypadalo, že se obejdeme bez holínek. Letos jsem kvůli počasí prošvihla petrklíče i medvědí česnek. Chtěla jsem to zachránit ještě včera, když se malinko vyčasilo. Dokonce jsem přemohla lenost a s vnučkou Markétkou jsem se vydala do lesa.

Fotka vypadá trošku kýčovitě, ale je to čistá realita. Když si vzpomenu, že ještě před měsícem jsme tu měli sníh...

Medvědí česnek jsem sice nenašla, ale zaujaly mě tyto krásné listy a pochlubím se, že jsem se dobře trefila, je to vraní oko, jedovatá rostlina, brzy ji bude uprostřed zdobit právě to oko...

Už se těším, až budu opět poznávat podle tohoto atlasu, který jsem si pořídila vloni

Mahónie cesmínolistá, to už jsme zpět u nás doma na zahradě, tady převládá žlutá

Pampelišky se rychle objevily, ale určitě se zase rychle ztratí, všechno to jde letos hodně rychle

Proto jsme si jich s Markétkou náležitě užívaly

Byla jsem nucena si zavzpomínat na mládí a pustit se do věnečku, jak vidno, je to jedna z věcí, která se nezapomíná...

Trpaslík přežil zimu bez úhony, jeho přítomnost na zahradě je nezbytná

Nakonec malá hádanka. Jsme opět v lese, kde jsme s Markétkou objevily tuto věc, víte, co to je?

Přeji všem krásný nový týden.