Projekt Vstupenka

Připojuji se svojí troškou do mlýna do projektu Vstupenka. Tento projekt byl vyhlášen na blogu zelenykavalir

Zalovila jsem v paměti a v albech, které jsem si poctivě vedla z každoročních prázdninových cest až do doby , kdy jsem si pořídila počítač. To fotky zůstaly v počítači a vstupenky s pohlednicemi, bůh ví kde. Styď se holka!

Malá ukázka mých pokladů. Když vysílala televize krásný seriál o rozhlednách s panem Munzarem, byly u nás doma v kurzu rozhledny. Tyto jsou z Jesenicka. Biskupská kupa mě nadchla a kdybyste viděli, kolik měli překrásných razítek! Všechny je mám!

Jiráskův Hronov a opět jedna rozhledna, romantická Štěpánka, nacházející se na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor v obci Kořenov.

V Plzni jsem byla jenom jednou, už je to pár let. Byla jsem mile překvapena, kolik je tu nádherných památek, včetně chrámu sv. Bartoloměje, kde jsem byla kamarádkou přinucena vystoupit až na věž. Nádherná a vzácná je i židovská synagoga, i tu jsme s kamarádkou navštívily. Byly jsme tam na vodárenské výstavě a na prohlídku města jsme měly zhruba dvě hodinky, vzaly jsme to poklusem a stihly jsme dost...

Křivoklátská krajina se mi moc líbila, bylo to příjemné zastavení při cestě do Plzně. Od té doby jsem tam nikdy nebyla, třeba to někdy napravím.

Zámek v Jilemnici a muzeum v Trutnově, Krkonoše jsem navštívila víckrát, mají svou jedinečnou atmosféru, moc ráda bych se sem ještě někdy podívala.

Dvě vstupenky z mého kraje. Radhošť a Pustevny a Hukvaldy, sem se často vracím.

Před dvěma lety jsem měla možnost navštívit Anglii a mimo jiné tuto velkolepou katedrálu v Yorku. Se synem jsme obětovali nemalý peníz za vstupenky, ale prohlídka stála za to. Vstupenku nám podali jenom jako lístek z počítače, který připnuli na leták s tištěnými informacemi. Celkem nic zvláštního, až na to, že vstupenka platí po celý rok od jejího vytištění, podtrženo červeně a je přenosná na jiného člověka.

Ještě jedna vstupenka, stejného provedení na hrad ve Scarborough. Kartička vlevo dole je vstupenka do mořského akvária ve městě Hull, kde jsme byli ubytovaní.

V Anglii jsme prošli hodně muzeí a většina jich byla zdarma, tedy bez vstupenky...

Určitě mám doma ještě další vstupenky, novější a graficky zajímavější, ale jak už jsem napsala, od zavedení počítače do domácnosti, zanikla alba a vstupenky nejsou momentálně k nalezení. Na svých cestách jsem tenkrát trošku fotila a co se nestihlo, zakoupila se pohlednice a pokud byla možnost, opatřila jsem ji nějakým tím turistickým razítkem a že se u nás máme s čím chlubit! Nevím, jestli někde v zahraničí mají takový výběr. Když jsem chtěla ve Vídni, při návštěvě nějaké památky razítko, byli velmi udivení a nakonec mi na vstupenku dali razítko úřední.

Zase o rok starší

Strašně to utíká. Když jsem se před dvěma lety v těchto dnech chystala na dalekou cestu, v duchu jsem se modlila, aby to už přišlo... Slíbila jsem totiž synovi a snaše, že se postarám o jejich, tehdy čtyřletou Markétku, až si maminka pojede do porodnice pro její sestřičku. Byla jsem dost nervózní, protože letenky byly koupené a miminko nikde.

Nakonec vše dopadlo dobře, 3. 8. 2010 se narodila Anežka. Markétka ji dostala ke svým narozeninám, které slaví o den později, tedy 4.8.

Tak vypadala společná oslava loňských narozenin, z malého červíčka se stala slečna

A toto je letošní oslava. Babička si všechno snažila zjednodušit, na dva dorty neměla sil, ale protože jde s dobou, upekla 2:1

Nejen, že neměla sil, ale zapomněla obstarat nové svíčky, bystré oko vidí tu improvizaci... Tady už je odfoukáno Markétka s Anežkou si vyměnily pozice. Oslava byla velká, vždyť byla také dvojnásobná! K plánovanému grilování nedošlo, protože od rána pršelo, ale grilovat se dá také v troubě!

Ale nakonec přece jenom byly dorty dva, šikovná maminka se nemohla nechat zahanbit a předvést svoje marcipánové umění. Upekla a nazdobila tento kočičí dort.

To je konec povídání o tom, jak ten čas běží, no co si budeme povídat...

Jablka, jablka a zase jen jablka!

Přišla na nás jablečná pohroma! Mnozí namítnete, že ještě není podzim, ale toto je letní jablková pohroma a ta podzimní možná ještě přijde. Máme dvě stařičké letní jabloně, které dva roky byly na jablíčka skoupé, ale letos si to chtěly vynahradit, k naší "radosti". Měli bychom se radovat, ale místo toho se objevily na našich tvářích vrásky. Kdo tento druh jablek zná, ví že chvíli trvá, než mají tu svou chuť ale brzy tzv. zmouční a je konec, už je nikdo nechce. Jablka se nedají skladovat a také není v silách jednoho člověka, což jsem já, je nějakým způsobem zpracovat.

Tady je pod stromy už mírně uklizeno a stále padají. Obdarovali jsme pár příbuzných a známých, zájem je ale nevalný...

V sobotu jsem se rozhodla upéct štrůdl, ale jak jsem byla v ráži, tak jsem nastrouhala tolik jablek, že mi ještě velká kupa zbyla. Dumala jsem, co s ní a napadlo mě, že jsem kdysi dělávala takový nepečený moučník do bábovkové formy. Recept jsem nikde neměla, zkusila jsem to tedy bez něj.

Omlouvám se, že moje dílo nevypadá moc esteticky, ale o to je chutnější... Příště si dám více záležet.

Nastrouhaná jablka jsem rozvařila, dochutila cukrem a skořicí a přidala 1 a 1/2 prášku vanilkového pudinku ( do budoucna doporučuji 2 celé balíčky ). Na dno formy jsem naskládala piškoty, na ně rozprostřela směs, opět piškoty atd. Vše jsem nechala pár hodin ztuhnout v lednici.

Konečná fáze před konzumací. Dnes jsem trošku brouzdala po kulinářských blozích, abych si ověřila, jakou jsem měla paměť a zda jsem dobře improvizovala. Zjistila jsem, že jsem postupovala správně. Někdo místo pudinku přidává želatinu, někdo využil kompotovaných jablek, fantazii se meze nekladou. Výsledek stojí za to.

P.S. Možná ještě naberu nějaké síly a pustím se do strouhání, takový zimní štrůdl není k zahození, hraběnčiny řezy, či fantastická jablečná roláda ...

Pytlíky a pytlíčky

Minulý víkend u nás byla po dlouhé době nejstarší vnučka. Počasí za moc nestálo a protože ona musí pořád něco tvořit, uprosila mě, abych vytáhla šicí stroj a ukázala jí, jak se na něm šije. Nejdřív jsem ale musela stroj pořádně oprášit a omést pavučiny, protože dlouho lenošil kdesi v koutě. Ani jsme nemusely přemýšlet, co budeme šít, restů bylo plno. Vybraly jsme si ale jenom ty, které nám přinesly potěšení, nic takového, jako je nekreativní zašívání a látání atd.

Tady se mne léto zeptalo, co jsem dělala v zimě? No přece pilně vyšívala srdíčka ( Ema jistě pozná svoji předlohu ). Tenkrát jsem navyšívala spoustu křížkových srdíček různých barev, vždy dvě a dvě stejná, která jsem měla v úmyslu naplnit letošní levandulí. Nakonec jsem pár srdíček použila k výrobě pytlíčků.

Využila jsem různé zbytky látek z domácího šití a také nové, které jsem nedávno velmi levně koupila v jednom pěkném obchůdku, kde by se jistě všem tvořilkám líbilo a kde se dobrý obchodník snaží prodat i poslední nit. Byly to kousky látek o šíři cca 20 cm s nějakou neviditelnou vadou, tedy akorát tak na moje pytlíčky.

Tento pytlík je o něco větší. V galanterii se dají koupit stuhy předem olemované různobarevnou nití, což je perfektní pro různé vyšívané nápisy a lemování. Jo, teď jsou galanterie přeplněné takovým zbožím, o kterém se nám před lety ani nesnilo!

Nakonec jsem ze zbytků upíchla ještě puntíkové srdíčko, kromě velkého pytlíku všechno voní levandulí, letošní úroda byla obrovská.

Některé pytlíčky už posloužily jako dárek

Vnučkou jsem začínala a vnučkou také končím, ta si vyrobila tyto dva pytlíčky, včetně výšivky. Na stroji šila poprvé a pod mým přísným dohledem, některé věci jsem jí pomohla. Myslím, že se jí dílo podařilo, co říkáte?

Beskydské putování

Minulý týden bylo velice těžké najít vhodný termín na putování po horách. Počasí nestálo za nic a navíc máme prázdniny . Všechny babičky jsou v plné polní a připraveny nastoupit a zastoupit zavřené školky a školy. Skloubit volné termíny a dobré počasí bylo v tomto případě velmi těžké, ale nakonec se tak stalo a náš dívčí turistický oddíl opět vyrazil do přírody. Všechny jsme byly vyzbrojeny náhradním oblečením, pláštěnkami, dobrou náladou.

Autobusem jsme přijely do stanice Visalaje ( červená značka s bílou hvězdičkou ) a dále už jsme šly pěkně do kopečka, po svých, na Bílý kříž.

Bílý kříž, podle kterého se jmenuje celá tato lokalita

Turistům je zmámý hotel se stejným názvem, který byl dlouho opuštěný, jako další podobná zařízení . Dnes je opravený, jsou v něm k pronajmutí apartmány, ale když jsme ho míjely, vypadal velmi opuštěně, proč asi?

Hned vedle hotelu se nachází tato stavba s velkým dřevěným broukem

Brouk se mi moc líbil. Tento objekt se zdál také nějak opuštěný. Smutná a opuštěná byla také trasa, po níž sme šly. Pár rodin, se kterými jsme přijely autobusem, se brzy vydalo svou cestou a my jsme za celý den potkaly dva cyklisty, několik houbařů a jednoho psa.

Pejsek byl velmi milý, zvláště pak, když vzal do tlamy klacek, viz. foto a vybízel nás ke hře

Rozcestník, pro pořádek... Je vidět, že jsme se dostaly na hranici, po které jsme také pár kilometrů šly

Hranice...

Divizna černá, tady mi pomohl můj nový atlas...

Náš starý známý kolotočník, který jsem poprvé spatřila na minulé výpravě, ale zde mě zklamal i nový atlas, informace o této květině jsem našla pouze na internetu.

Překrásné výhledy, v pozadí Lysá hora, pod námi údolí Morávky. Počasí se začínalo kazit, měly jsme obavy z blížící se bouřky, proto jsme raději zrychlily krok a začaly sestupovat dolů, foťák šel preventivně do batohu.

Tak to vypadá, když se nemůže najít ten správný otvor, ale jsou lidi, kterým déšť nevadí a škodolibě všechno zdokumentují...

Pláštěnky jsme oblékaly celkem třikrát, déšť přišel bez bouřky. Poslední zastávka byla na odpočívadle, kde jsme narazily na tuto cedulku, připomínající vánoční strom, který místní vypravili v roce 1999 do Vatikánu.Tenkrát to byla v našem kraji velká sláva.

Po modré značce, opět v dešti, jsme se blížily k zastávce autobusu na Morávce u Bebků. Doma prý ůbec nepršelo a všichni se divili, proč jsme tak mokří. To se na horách stává. Na Bílém kříži jsem dlouho nebyla, naposledy, když pár hotelů a rekreačních zařízení nebylo v provozu a tehdy to s nimi vypadalo dost zoufale. Naštěstí je všechny opět někdo dal do pořádku. Otázka je, pro koho, když tam bylo tak mrtvo. Snad v zimě to bude lepší.

Foto já + kolegyně Marta

A je to!

Konečně jsem se dostala s tím svým churavým foťáčkem k odborníkovi. Protože jsem musela až do vzdálenější Ostravy, stále to nějak nevycházelo, stále byly jiné povinnosti. A jak to dopadlo? Tak, jak jsem předpokládala. Když jsem foťák vytáhla z obalu, pan fotograf se ani nepodíval, v čem je problém a poradil mi, ať ten foťák dám dětem na hraní, že není naděje. Možná, že by byla, kdyby se chtělo...

Tak to je konec mého miláčka, se kterým jsme strávili pěkné chvilky a objevovali krásné věci doma i v dalekém světě, vlastně mi ho syn z toho dalekého sěta přivezl. K focení mám zapůjčený foťák a je mi jasné, že to nemůže být nastálo. Proto pilně šetřím do pokladničky... Uvidíme, jak to dopadne.

Nutně jsem si musela udělat radost. Vždycky, když jsem v Ostravě, tak jako člen KK zavítám do jejich prodejny, kde kupuji knížky jenom jako dárky pro příbuzné a blízké, knihy pro sebe půjčuji v knihovně. Tentokrát jsem ale udělala výjimku a koupila si tento nádherný atlas květin.

Je překrásný, je ve formátu A4 a má 400 stran, členům byl nabízen za víc, jak poloviční cenu. No nekup to! Tak jsem to koupila, k tomu po cestě vynikající zmrzlinu a jela jsem domů.