Azalky a ostatní

Představím vám ty nejkrásnější obrázky z naší zahrádky, mnohé už ale nejsou pravdivé

Zrovna tento, stačí trošku deště a je po kráse..

V této postavičce se mnozí z nás jistě poznávají. Aby těch barev nebylo zase tak moc, vypůjčila jsem si obrázek z knihy Karla Čapka Zahradníkův rok, kterou mám moc ráda. Obrázek namaloval Josef Čapek a vystihuje zahradníkovo snažení od jara do zimy, jako ostatně celá kniha. Však to známe, podřep, klek, leh a ruce pěkně v hlíně...

Fialový pěništník je zatím realita, máme ho třetím rokem a dělá nám radost

Tento je o něco starší, tak si dovolí mít méně květů a my mu to odpustíme

Tento plamének jsem ukazovala už vloni, patřil mojí tetičce, která už dávno není mezi námi. Počítám, že mu je tak minimálně 40 let

Poupě pivoňky, škoda, že nemůžete cítit jeho vůni

Opět páni Čapkové, kromě kleku dřepu a lehu ještě hluboký předklon, kterému se u nás říká "vypnutá dupa". Přiznám se, že klek je mi pohodlnější..

Po vydatném dešti nám azalky a pěništníky pomalu opadávají a jejich krása mizí, vykvétají ale nové kytičky a navíc dozrávají třešně a jahody. O tom možná příště.

Byli jsme na návštěvě...

Minulý týden jsme se, asi po dvou letech, sešli s našimi starými známými, kteří sice žijí v sousedním městě, ale většinu roku tráví na své chatičce v Beskydech, kde jsme je navštívili. Bylo opět nádherně, kopečky se pyšnily všemi odstíny zelené.

Cestou autem jsem měla foťák v pohotovosti a fotila a fotila, z čehož někdy vzniknou více, či méně pokroucené obrázky

Míjeli jsme obec s názvem, kterému nedělá vůbec ostudu

To už jsme v jiné obci, koukám, že silnice jsou tady v dobrém stavu, však je tu v zimě čilý lyžařský ruch..

Někdy se stane, že se netrefíte do té správné odbočky a musíte na konec obce a zase se vrátit. Podotýkám, že v tomto regionu jsou obce dlouhé i několik kilometrů, což jsem jako rodačka z Hané, kde jsou domy vybudované pěkně dokolečka kolem návsi, nemohla pochopit.

Ale vraťme se zpět k návštěvě. Když jsme se po malém bloudění (byli jsme tady před pár lety už několikrát) a s navigaci "po mobilu" konečně dostali na místo, čekala na nás dobrá káva. Naši milí přátelé oplývali humorem a chrlíili ze sebe jeden vtip za druhým, takže setkání bylo velmi milé. Jejda, já jsem zapomněla na toho kocoura, který se objevil a ihned se nám uvelebil u nohou. Čí je to kocour, to nikdo nevěděl, ale asi mu tady bylo tak dobře, jako nám.

Aby ne, vždyť je tu tak krásně, podívente se, jaký mají z chatičky výhled, z Beskyd až do Jeseníků, ty jsou tam úplně vzadu v oparu, ale několikrát do roka se jim podaří zahléhnout i Praděd. A ten klid, vůbec se jim nedivím, že se do města vrací až když je pobyt kvůli počasí nepříjemný.

Jo a roste jim tu strom hrnkovník... Jeden z veselých nápadů majitelky, nemohla jsem si odpustit ho nevyfotit i když sluníčko opět zlobilo..

Tento veselý chlapík nám také dělal společnost. Holt, bez trpaslíka to na zahradě nejde, až teď jsem si všimla, že je přivázaný provázkem, to kvůli neustálému větru. Trošku je také podobný pánovi domu, ale neříkejte mu to!

Vůbec se nám nechtělo domů. Na zpáteční cestě jsem jako správný vodař v.v. musela zkontrolovat stav místní přehrady na pitnou vodu. V těchto místech je samý zákaz, dnes už ne focení, ale vstupu. Nějaké fotky mám, tak uvidíme, jestli se podaří sestavit pokračování.

Chvála kopretinám

Také je máte rádi? Já moc, kvůli jejich jednoduchosti a skromnosti. Když kopretiny začnou kvést, je to znamení, že se blíží léto. Pro lidi z venkova je to znamení, že se blíží kosení, sušení, hlídání sena před deštěm a sklízení. To už se mne několik let netýká. Ze zvířat nám zůstal jen jeden pes a místo sušení nastoupila sekačka, která několikrát za sezónu "oholí" trávník a nedovolí těmto krásným kytičkám vykvést. Ale letos jsem si prosadila svou a vytvořitla takovou miniloučku cca 3 x 1 m, kde při pohledu na kvetoucí kopretiny vzpomínám na staré časy, ale bez nostalgie, byla to totiž dřina.

Dívejte se se mnou

Kytička do vázy je nutná

Nejlépe se vyjímá v prastarém džbánku, který jsem kdysi na naší stoleté chalupě objevila, původně jsem mu nevěnovala pozornost, ale s přibývajícími lety jsem si ho velmi oblíbila, dělá parádu v létě i v zimě.

V jednoduchosti je krása, nemám pravdu?

Cesta do Yorku

Slíbila jsem, že než definitivně odložím a uzavřu svůj anglický deníček, popíšu moje zážitky z Yorku. Než jsem podnikla tuto cestu, prostudovala jsem mapy a zjistila, co dostupného by bylo k vidění. Jasně, že to byl především York, kde se psaly anglické dějiny. Nejvíce mi ale utkvěla v hlavě nádherná katedrála, kterou jsem už také ukázala na svém blogu.

Tak tedy, z Hullu do Yorku to zase není až tak blízko. Cestu jsme si naplánovali hned na počátku našeho pobytu. Jeli jsme patrovým autobusem, který zastavoval téměř u každého patníku, ale zase to mělo tu výhodu, že jsem mohla v klidu, pěkně zhora, nasávat atmosféru anglického venkova. Po cestě přistupovali lidé, pro nás podivně odění, hlavně ženy, měly slavnostní šaty a hlavu ozdobenou buď velikananáským kloboukem navíc s nějakou velikou ozdobou nebo jen s ozdobou ve vlasech. Všichni vystupovali v Beverly, což je také krásné historické město, do kterého jsem se, bohužel, blíže nedostala. Předpokládali jsme, že jedou na nějakou velkou slávu, ale to jsme ještě netušili, co povezeme večer zpátky. Škoda, že se mi tu parádu nepodařilo zachytit foťákem.

Do Yorku jsme přijeli kolem poledne, já jsem měla jedinou vidinu - katedrálu, ale syn mě zavezl na konečnou k vlakovému nádraží, kde se nacházelo muzeum železnice o kterém jsem se už také zmínila. Když už jsme tady byli, tak jsem chtě-nechtě vykročila mezi vagóny.

Muzeum, které se nachází v těsné blízkosti vlakového nádraží York, vzniklo pravděpodobně z jeho části. Je opět zdarma a návštěvníci zde najdou veškeré vymoženosti pro pohodlnou prohlídku, jak už se zmiňuji v předešlých článcích, včetně zapůjčení vozíků pro invalidy, či méně pohyblivé.

Exponáty byly umístěny v hale i venku

Zde se se parta mužů pokouší rozhýbat stařičký stroj, určitě se jim to podařilo, ale my jsme museli dál. Z muzea vyjíždí také v pravidelných intervalech historický vláček.

Automaty na jízdenky

Vagony byly jako malované

Pár nápisů

Mnohé vagony byly oživeny figurínami

Nezalitovala jsem ani na chvilku, že jsme toto muzeum navštívili, bylo to velmi zajímavé poznání. Oba se synem jsme měli ale smůlu, protože se nám téměř současně vybily baterie u foťáků a to nás čekaly ještě ty nejdůležitější památky. Naštěstí v místním obchodě měli baterie do synova foťáku, tak výlet byl zachráněn!

Z muzea železnice vzhůru za katedrálou! Pěkně pěšky a po hradbách, které obklopují historickou část města. Kousíček je vidět na této fotce i s katedrálou. Ale o tom zase až příště.

Ještě vám povím o cestě domů. Jak už jsem se zmínila v Beverly se konalo něco, kam proudily davy lidí, pro nás nezvykle oblečené. Když jsme na zpáteční cestě zastavovali v Beverly, akce končila, byly to pravděpodobně dostihy. Na zastávce stály davy v podroušeném stavu, dámy kloboučky nakřivo, v rukou lodičky, nohy bosé, všichni veselí. Byla jsem zvědavá, co na to řidič. Řidič byl v pohodě, asi byl zvyklý. Chvilku trvalo, než všichni nastoupili, autobus nabral trošku zpoždění . V autobuse se začalo zpívat, ale všechno v mezích slušnosti. Nakonec jsme dojeli v pořádku do Hullu. Doufám, že jsem s tímto zážitkem nenudila, ale celé to bylo takové klasicky anglické, až na ten alkoholový odér, ten máme i u nás..

Občas je třeba si udělat radost

V posledních dnech trávím většinu času na zahrádce. Můžu říct, že nevím, kam dřív skočit. Však to znáte, zahrádkáři. Statečně bojuji s plevelem, statečně smýkám hektolitry vody, ať mají rostlinky co pít. Co mně ale nejvíce vytáčí, to jsou slimáci. Kdyby si jen lozili sem a tam a okusovali ty tuny plevele, ale to oni ne! Oni mi okoušou kytičky a to pěkně i s poupátky, mladé sazeničky, jediné chryzantémy, které jsem měla. Boj je marný a vím, že v tom nejsem sama. A vůbec to není žádná legrace, jsem pořádně napálená!

Protože se člověk nemůže jen stresovat, to by s ním dopadlo velmi brzy špatně, musí si občas udělat alespoň malinkou radost. Já jsem si už minulý týden udělala trošku větší radost. Když jsme byli na výletě na Hukvaldech, navštívila jsem jeden malilinkatý krámek, který byl ale plný keramiky a to z poloviny zahradní. S paní prodavačkou jsem se pustily do řeči a já jsem měla v úmyslu jen prohlížet. Ale mě tak někam pustit!

No a tak to dopadlo.

Odvážela jsem si domů tento kyblík, hned jsem do něj umístila muškát, ať mi dělá parádu! Protože kyblík byl poměrně drahý, našla jsem si hned výmluvu, že to mám jako dárek k narozeninám, které tedy budu mít sice až za měsíc, ale co když pak už nebudou?

Byla jsem v kině !

Někdo si řekne: "No a co?" Jenže já jsem v kině nebyla dlouho, deset let to bude určitě, možná patnáct. A představte si, že tato kulturní vymoženost přežila u nás na vesnici do dnešních dnů, díky místním nadšencům a štědrosti obecních radních. To ale neznamená že mne kinematografie nezajímá. Dobrý film mám ráda a ráda se na něj podívám i několikrát. Přiznám se, že jsem v sobotu, původně nechtěně, opět hleděla na film "Marečku, podejte mi pero" a nádherně jsem se pobavila, od srdce zasmála a k nelibosti přítomných dělala tzv. předřečníka a dokonce jsem zaregistrovala, jak se vlastně jmenoval Zdeněk Srstka, který během celého filmu vyplňoval sportku a objasňoval Hliníkovu nepřítomnost.

Ale to jsem odbočila. Proč jsem nebyla tolik let v kině? Protože jsem líná zvednout zadek, vyjít třeba do zimy a dojít až na místo a pak zase zpět, když jsou jiné, pohodlnější možnosti.

Jenže moje vnučka se někde dočetla, už před měsícem, že místní kino uvádí v odpoledních hodinách nový český film Fimfárum III a ona ho nutně musí vidět. Kroutila jsem se, jak se jen dalo, ale nakonec mě přemluvila. Měla jsem ještě další obavy, jak to asi vypadá na představení pro děti a mládež , jaké budou ruchy...

Nakonec všechno dobře dopadlo, ruchy byly v normě, šustění pytlíků nepřehlušilo nezapomenutelný hlas Jana Wericha. Loutky byly fantastické, Werichův moudrý humor nenapodobitelný. U mne na jedničku s hvězdičkou. Jen si myslím, že vnučka byla trošku zklamaná a s ní i ostatní děti v jejím věku a i ty mladší, které tam byly, protože to nebyly pohádky pro ně, ale pro nás dospěláky k zamyšlení.

A ještě něco nakonec. Možná, že to bylo nakopnutí a do kina občas opět zavítám. Jen je mi líto, že už to není jako kdysi, týdeník, krátký film a hlavní program, mělo to něco do sebe ( v týdeníku by tentokrát nebyla politika, ale různé zajímavosti z domova i ze světa, nikoliv bulvár ). To by se ale určitě projevilo na ceně vstupného...

Tak jsem se pochlubila a teď bych měla spočítat moji absenci v divadle, to bude také pár let!