Přijela pouť

Tento krásný víkend byl pro nás pouťový. V sobotu a v neděli bylo v naší vesnici rušno.  Já osobně moc takovéto potěšení nemusím, stačí mi posedět doma s blízkými  u dobrého oběda a sladkostí. Jenže děti nemůžete  o pouťové atrakce ošidit. Takže babi, naplň peněženku a jde se!

Pouťové atrakce doplňovaly stánky s perníky a tradičními dobrotami.

Nechybělo ani pojízdné pohostinství, velmi mě zaujal nápoj "točená kofča"...

Tato atrakce se mi vůbec nelíbila, myslím, že je pro malé děti velmi nebezpečná. Dohlížitel v nátělníku velmi dbal nato, aby děti řádně zaplatily a aby se zuly. Na snímku to vypadá pokojně, ale za chvíli přiletěli puberťáci a co se dělo! Podotýkám, že nejvyšší bod této atrakce je v úrovni střechy jednopatrové tělocvičny.

Housenková dráha! Fotka je pořízená mou osobou a za jízdy! Byla jsem přemluvena vnučkou. Přežila jsem, ale už nikdy více!

Pokladna. Dětský kolotoč 25,-Kč, Housenka 30,- Kč... Početná rodina se notně prohne. Kde jsou ty časy, kdy stál odřený řetízkáč 1,- Kč !

Atrakce nebyly nic moc, neměli ani jednu střelnici. A co je pouť bez střelnice! Toto vozítko z dětského kolotoče se mi líbilo nejvíce.

Naše Natálka byla dost otrávená. Po jízdě na housence jsem už nikam nechtěla, a jí zbyl jen dětský kolotoč.

Pro koníka na dětském kolotoči je už mírně přerostlá. Už jsem tady někde psala, Natálka je živými koníky přímo posedlá. A najednou se stal zázrak. Na pouť přišly dvě dívenky na koních a hned si udělaly malý melouch. Na nedaleké louce začaly provozovat promenádu na koni. Paličatá vnučka dosáhla svého. Za 20,- Kč se mohla dlouho projíždět na koni a byla v sedmém nebi.

Byla to pro ni nejlepší a pro mne nejlevnější atrakce na pouti.

V neděli se rodina vystřídala. Atrakce se zúčastnili už beze mne. Ale co by byla pouť bez perníkového srdce!

A co by byla pouť bez dobrých koláčů!

Tak zase příští rok!

Vůně dřeva II

Vracím se ke krásným dřevěným sochám, které řezbáři vyrobili během jednoho týdne  ve velmi malém prostoru, mezi davem lidí, vietnamskými oděvy a nepříznivým počasím. Hlásím, že je všechno hotovo, řezbáři zmizeli, sochy zůstaly. Cedulky na zadní straně soch uvádějí  co která socha vlastně představuje.

Takhle bylo na plácku rušno, pro děti je to něco nového..

Chtěla jsem jen ukázat, že řezbáři nemusejí být jen muži. Socha představuje asi Popelku, je jediná, kde jsem se nepodívala na cedulku...

Socha se jmenuje Piščok, nevím, co to znamená, asi nějaký mužíček, zlý nebo dobrý, v tom mám mezery. Jako, že leze do díry ( nebo z díry?) Ale je to dobré místo k focení.

Ano, potvrzuji, díra je dost velká, pro celou třídu, naše Markétka je tam nějak opuštěná...

Fotka, když se ještě pilně pracovalo, tentokrát jsem obdivovala loutku a precizní vypracování jejího oděvu. Myslím, že obojí je od stejného autora, místního řezbáře...

A toto jsou fotky ze včerejška, socha se jmenuje čarodějnice. Dívenka ve fialové bundě se k nám přidala a spolu jsme vedly velmi vážnou debatu na téma pohádkové bytosti...

Kráska a zvíře

Slovenský Večerníček, nádhera!

Vodník, včetně dvou rybiček..

Teď už jenom vybrat to správné místo....

Nejenom pro oko

Na zahrádce to intenzivně kvete. Na jiných blozích jsou k vidění krásné kytičky a já jsem ještě nic neukázala, přesto že mám plnou složku fotek. Myslím, že to těm kytičkám dlužím.

Šípková růže, není z mé zahrádky, ale zaujaly mě pilné včeličky. Bohužel, snímek není moc ostrý.

Zvonky, nevím, jak se jmenují, přinesla jsem je kdysi dávno v čemeřici a není je možné od sebe odloučit. To je jenom část kytičky.

Tento plamének mám teprve od loňska, také má zatím jen jeden květ.

Tento plamének má hodně, hodně let - 40, 50 ? Dostala jsem ho od své tety, když rušila zahrádku. Teta tu už mnoho let není, dávno by oslavila stovku...

Stále vypadá jako mladík...

Pivoňky, zachránila jsem poslední zbytky  před deštěm,  ten z mimulého týdne, je skoro všechny zničil.

Hřebíček, mám to laděné, jako Jaruška, všechno do růžova, ale to je barva těchto dní...

Není květ pažitky nádherný?

A proč nejen pro oko? Také pro nosánky.  Hřebíček a pivoňka provoní ve váze celý  byt. A pažitka zase kuchyň...

Vůně dřeva

Dnes jsem na svých pochůzkách městem narazila na místním minináměstíčku na skupinku řezbářů a ještě více zvědavců. 

Jak je vidět, jsou to samé pohádkové bytosti

Princezna

To nevím, asi nějaká sudička..

Hrad

Kouzelný dědeček

Tady je vidět průměr kmene stromu..

Detail sochy, snad černokněžníka..

Nedalo mi to a dodatečně jsem se informovala. Akce trvá týden, začala 11. 6. Použli na ni 10 dvoumetrových topolů a pracuje zde 9 našich a slovenských řezbářů a sochy zůstanou ve městě a budou umístěny v mateřských školkách a parcích.

Práci se dřevem jsem vždycky obdivovala a nejen řezbářství, ale také tesařinu a stolařinu. Asi pro tu vůni dřeva...

Návštěvník

V sobotu jsem otevírala dveře u verandy a na zámku z venkovní strany bylo něco přilepené. Zpočátku jsem si myslela, že je to kus papíru, ale brzy jsem se přesvědčila, že je to něco mimořádného. Byl to lišaj.

Posuďte sami, vypadá, jako kus kůry stromu. Protože asi před dvěma lety jsme téměř na stejném místě, ve verandě objevili také lišaje, hned jsme začali pilně hledat v atlase motýlů. Tenkrát to byl lišaj topolový, ale tento byl jiný, byl to lišaj paví oko, pod těmi křídly se skrývají ještě jedna křídla s kresbou pavích oček. Motýl seděl na dveřích tak nešikovně, že jsem ho musela vzít na ruku a přinesla jsem ho domů, s tím, že ho vypustím večer. Našel si místo na šňůře od žaluzií a přečkal v klidu až do večera. Jenže večer začala bouřka, tak jsem se rozhodla, že ho u nás nechám přes noc. Pak se v chodbě na celý den ztratil a našli jsme ho až dnes, naštěstí živého. Teď už je venku. Při jeho návštěvě se nám podařilo na chvíli zahlédnout jeho ozdobu, ale celé tělo tak vibrovalo, že fotka nebyla možná.

Upozorňuji, že fotka je zvětšená, lišaj paví oko má rozpětí jednoho křídla 4 - 4,5 cm. A pokud se chcete podívat na lišaje paví oko v plné parádě, navštivte blog Ivany a Zdeňka, kde před pár dny zveřejnili nádherné fotky stejného motýla a mně to také trochu pomohlo při identifikaci. Nikdy jsem takového motýla neviděla. Člověk žasne, co příroda všechno umí.

Očekávání

Tak jsem jaksi v koncích. Nevím, o čem psát. Témat by bylo hodně, ale vlastně se mi do ničeho nechce. To bude asi tím vedrem. Vytoužené sluníčko se na nás usmívá, hřeje nás a navozuje náladu dovolených a prázdnin. Čerstvě pokosená, jakž takž upravená, zahrada kvete. Ptáčci zpívají, já nemusím brzy ráno do práce, prostě pohoda. Mimochodem, když už jsme u těch ptáčků, kterým jsme obětovali v zimě několik kil slunečnicového semínka a jiného krmení, tak vám prozradím, že se nám na nášem stařičkém ořechu usadil ptáček, který nádherně zpívá a štěbetá: "Já tě vidim, já tě vidim.. Pojď sem, pojď sem..!" Myslím, že je to drozd. Jede mu ten jeho zobáček, jako domovnici.

Proč se můj článek jmenuje "Očekávání"? Protože v dalších dnech budeme očekávat termín operace mého muže, na kterou už čeká hodně let a očekáváme, že ho zbaví velké bolesti. Očekáváme přírustek do rodiny. Začátkem srpna se nám narodí nová vnučka Anežka, kterou očekáváme netrpělivě a s radostí. V srpnu očekávám pohodový průběh daleké cesty, kterou podniknu se svým synem. Očekávám plno nových a krásných zážitků. Očekávám rovněž pěkné prázdniny, prožité doma se svými blízkými.

Psychologové tvrdí, že člověk se má stále na něco těšit a dělat si radosti, aby byl v pohodě. Moje očekávání je vlastně i těšení, že se konečně zbavím starostí a budu se radovat z něčeho pozitivního.