Zasněžený pozdrav z Podbeskydí

Když jsem se dnes ráno probudila, vítala mne zasněžená krajina. Potěšilo mne to hlavně proto, že jsem se po dlouhé době chystala s kamarádkami na hory.

Vzhledem k tomu, že jedné z nás ujel autobus před nosem, dohodly jsme se na změně trasy do níže položených míst. Ještě že existují mobily a e-maily. My jsme holky šikovné a nic nás nevyvede z míry. Vysoko v hrách muselo být krásně, ale pod nimi to také stálo za to.

K nám, holkám člověčím, se už několikrát přidala také holka psí. Jmenuje se Sany, je to kříženka jorkšíra s něčím, co má delší nožičky, ale je moc milá a statečná. Všimněte si, prosím, sněhových kouliček na jejích nožičkách. Já bych to nevydržela, ale ona statečně cupitala k zastávce autobusu, kde jí byla ledová krusta odstraněna.

Sany se po cestě nezapomněla pozdravit se psím kolegou

Na zpáteční cestě míjíme tento ukazatel - zvoničku. Šedesátka je č.p. domu v pozadí a ukazatel naviguje pocestné do nedaleké hospody.

Když jsem se vrátila domů, sníh skoro zmizel. Všimla jsem si, že nám také začínají vykukovat sněženky, ale je ještě brzy, raději ať zůstanou v zemi.

Přeji příjemný víkend.

Teď ještě ne, ale už brzy...

Jak tak procházím blogy, vidím, že se už všichni těší na jaro. Kytičkami v květináčích nebo na zahrádkách, se to tam jenom hemží. Však sluníčko u nás svítilo celý týden, ale také byl ještě pěkný mrazík.

Z procházky minulou sobotu

Tato i další fotky jsou ze čtvrtka. S kamarádkami jsme vyšly do přírody načerpat novou energii a parádně jsme si to užily.

Pejsek nás pozoroval za plotem, za hromadami sněhu, byl moc milý, ani neštěkl.

Tento domek jsem už tady ukazovala, vidíte pejska za oknem? Vždycky byli dva, tak nevím, kde se ten druhý toulal...

Ale i k nám se pomalu vkrádá jaro! Jak jsem včera psala Jarušce, před chalupou nám kvetou sněženky a za chalupou máme sníh.

Přeji pěkný nový, vlastně už poslední únorový týden. Za týden už máme březen!

Obrázky z konce roku

Těmito snímky se vracím ještě do loňského roku. Na konci prosince chodíme pravidelně do lesa krmit zvířátka. Chtěla jsem zavést takovou tradici, aby se sešla všechna moje vnoučata a abychom společně zašli s nějakou tou mrkví, jablíčkem a zbytkem podzimní kaštanové výzdoby naplnit krmelec. Sežeňte ale v zimě děti, většinou jsou nemocné a tak se mým plánům nedaří, jako v roce 2012 . Zůstala mi jenom zdravá Anežka a tak jsme spolu vyšly do mrazivého odpoledne.

Anežku jsem pořádně oblékla, do batohu jsme daly slibované pamlsky a vyrazily jsme. Tady jsme už na místě. Anežka něco takového viděla poprvé. Předloňský zážitek z krmení zvířátek byl trošku divoký. U krmelce jsme se sešli s několika dalšími rodinami, které měly stejný úmysl. Dospělí ale byli poněkud veselejší a dělali takový rámus, že všechna zvířátka v blízkosti i v dálce se dlouho netroufla přiblížit. Tentokrát byl naštěstí všude klid a mír...

Součástí krmelce je vykotlaný pařez s velkým kusem soli, která je pro zvířátka nezbytná.

Ke krmelci vede přes potůček dřevěný můstek, pod sněhem není vidět v jakém je stavu, ale snesl větší zátěž, Anežka ho přeběhla několikrát.

Když jsem se Anežky zeptala, jestli půjdeme zpět stejnou cestou nebo jinou, řekla, že jinou, která byla podstatně delší. Začalo přituhovat a také sluníčko se nám pomalu schovalo za kopec. Zvládly jsme to ve zdraví, doma jsme si daly teplý čaj a něco dobrého na zub. Doufám, že se mi tu moji rodinku příští rok podaří dát dohromady.

Pozdravení z lesa

Letošní zima není normální. Nechybí mi sníh, ale měl by být. Vloni jsem si pořídila nové boty do sněhu, protože do těch starých mi teklo, ale ještě jsem je neměla na nohou. To mi ani tak nevadí. Nevadí mi, že nemrzne, ale mělo by. Slunečné počasí mi navozuje jarní náladu, láká mě to na zahradu. Zatím tam chodím jenom ohlížet kytičky, které to už také nemohly vydržet. Stále vzpomínám na loňský apríl a Velikonoční pondělí v jednom a sněhovou kalamitu u nás a říkám si, že to ještě také určitě přijde.

U nás je jeden den slunečno a druhý den zataženo a tak se to střídá celý týden. Na psychiku to nepůsobí moc dobře, proto jsem vděčná, když se můžu sbalit a vypadnout aspoň na pár hodin někam do přírody, samozřejmě s naším dívčím spolkem. Zrovna včera i když bylo poměrně zataženo, jesme se vydaly na výzvědy do lesa.

V přírodě to na první pohled vypadá dost smutně.

Ale zdání klame. Také tady se příroda začíná předčasně probouzet, kytičky devětsilu bílého jsou toho důkazem. Vykukovaly ze suchého listí všude kolem cesty. Devětsil bílý jsem viděla už před třemi týdny pokrytý sněhem.

Bukoví chlapíci

Cestou jsme narazily na spáleniště staré chalupy, kde celou zem pokrývaly trsy sněženek, pozůstatky zaniklé zahrádky. Fotky celku se nevydařily, okolí nebylo moc pěkné, tak aspoň malá kytička.

Zurčící potůček, ale narazily jsme i na úplně vyschlé koryto jiného potoka.

Po tomto snímku jsem moc toužila. Když jsme tu šly před nedávnem, dům jsem nějak přehlédla, ale kamarádka pořídila krásné foto dokonce se dvěma stejnými pejsky za oknem. Doufám, že vy jste pejska nepřehlédli? On nám totiž chce naznačit : "Zima ještě nekončí, dřeva je dost."

Bílá

Zimu nemám moc ráda. Když jsem se před lety přestěhovla z rovinné Hané blíže k horám, měla jsem jasnou představu, že se určitě zdokonalím v zimních sportech, hlavně v lyžování. To proto, že mě okouzlila krásně osvětlená sjezdovka, která je v naší vesnici už hezkou řádku let. Bohužel nestalo se tak, nějak stále nezbýval čas. Propásla jsem i běžky a dnes už mám panickou hrůzu stoupnout si na všechno, co se na sněhu pohybuje. Zrovna nedávno mě jedna moje kamarádka přemlouvala, abych běžky vyzkoušela. Srach z polámaných starých kostí byl ale silnější.

V zimě je mi prostě zima a potom ty hromady sněhu, které se musejí odklízet a také to někdy dost klouže...

Přesto jsem se včera s naším dámským turistickým spolkem vydala do přírody. Sníh byl po noční nemalé nadílce krásně bílý a nějakou dobu nám po cestě ještě sněžilo. Foťák jsem sice měla, ale ono se při chůzi a sněžení špatně fotí. Takže mám jenom pár fotek.

Mezi stromy není pole nebo louka, ale zamrzlá a zasněžená přehrada

Společně jsme ušly hodně kilometrů. U přehrady jsem se oddělila, protože pro mne bylo výhodnější ujít ještě několik kilometrů do naší vísky, než jít s ostatními do města a odtud domů autobusem. Celou cestu jsem šla úplně sama, chvíli mě doprovázel nějaký zatoulaný pejsek, ten ale někde zmizel. Cesta pro mne nebyla neznámá, ale já jsem si uvědomila, že jsem tudy nikdy nešla sama. Byl to krásný zážitek. Ticho, čisto, bílo. Jenom pro mne...

Zima, jak má být...

V neděli u nás nasněžilo, zpočátku to vypadalo, že sníh opět brzy roztaje, ale přes noc zamrzlo a mrzlo včera celý den a dnes opět sněží. Fotku jsem pořídila včera z okna. To je nejlepší, pěkně z tepla, ale zase není tolik možností.

Překonala jsem se a pořídila pár snímků i na zahradě

Je zajímavé, že první fotka je taková ponurá a na poslední je modré nebe, přitom je to foceno během několika desítek minut.

Tak jsem se dnes radovala, že zabiju dvě mouchy jednou ranou. Když jsem se chystala k zubaři, dala jsem si do kabelky foťák, s dobrým úmyslem vyfotit zasněžené hory. Zubaře mám v sousedním městečku, který je takovou bránou do Beskyd. Jenomže baterka v autě odmítla poslušnost, musela jsem si zajistit jiný odvoz a na nějaké focení nebyl čas. Škoda, byly by to moc pěkné fotky.

Tato fotka není z adventního koncertu, jak by se mnozí domnívali, ale to je koncert , který se konal v neděli v našem kostelíčku. Když nám vloni před Vánocemi oznámili, že tradiční adventní koncert se mění na tříkrálový, byli jsme velmi zklamaní. Když jsme ale v neděli vstoupili do nádherně vánočně vyzdobeného kostela, bylo jasné, že prožijeme příjemné odpoledne. Myslím, že dva houslisté v popředí se na mne nebudou zlobit, když prozradím, že to jsou naši novomanželé, Viktor s Romanou...

Pro tvořilky : Andílek u schodů je vyroben z březového polínka, mohla jsem na něl oči nechat...

PF 2013

V poslední hodině roku 2012 posílám všem svým blogovým kamarádům přání toho nejlepšího...

Hodně zdraví, štěstí a lásky!!

Před koncem roku

Jenom jeden jediný den o Vánocích jsem měla pro sebe. Vnučkám jsem už v létě slíbila, že se opět u nás sejdou o vánočních prázdninách, alespoň na pár dnů. Tak se také stalo. Nadělila jsem holkám něco z kultury, kdy jsme i s tou nejmladší, dvouletou, navštívily výstavu vánočních zvyků a překrásnou výstavu o drátenících, včetně výrobků a výjevů z drátenického života. Chtěla jsem fotit tu drátenickou nádheru, ale nebylo mi průvodkyní dovoleno. Škoda. Nejmladší vnučku jsme potom poslali za maminkou a vydaly se k nám domů.

Druhý den jsme přibraly ještě jednu vnučku ze sousedství a vydaly jsme se, jako každoročně, za zvířátky do lesa. Bylo stejné počasí, jako vloni, venku to spíš vypadalo na podzim. V povzdálí se tyčí Lysá hora, také téměř beze sněhu.

Aby bylo jasno, za zvířátky nechodíme s prázdnou! Neseme jim vždycky něco na zub! Eliška má v jedné kapse mrkev a v druhé dvě jablíčka. Další nadílku neseme v batohu.

Aby cesta lépe ubíhala, braly to holky přes všechny zamrzlé kaluže a že všechny nebyly zamrzlé úplně, to jsem poznala až doma, podle pořádně zablácených bot.

U krmelce jsme zjistily, že nás někdo předešel a že zvířátka hlady určitě neumřou...

Celou cestu, tam i zpět, nás doprovázel tento cizí pejsek a my jsme svého pejska preventivně nechaly doma!

Natálka si přivezla svého Rikiho, který se u nás okamžitě zabydlel a já jsem si za těch pár dnů ujasnila, že nedávno zesnulá Bobina, byl poslední pes v naší domácnosti a že si už dalšího pořizovat nebudeme.

Dnes mi už zůstala jenom Natálka, která s námi bude slavit i Silvestra, ta si z domu přivezla kreativní sadu na výrobu mýdla, s tím, že ji vyzkouší jedině se mnou. Nezbylo mi, než se do toho pustit.

To všechno je mýdlo, barevné a voňavé. Jak vidno, u nás doma se nenudíme.

Ještě několik hodin a máme tu nový rok, uvědomuji si, že pro mě bude dost významný, tak si chvilku užívejme ještě toho starého...

Kolem Morávky

Možná, že by v nadpisu mělo být : "Místo pečení a smýčení". Stále víc si uvědomuji, že se čas krátí a já jsem s tím pečením a smýčením velmi pozadu. No ale práce neuteče, důležitější byl náš dnešní výlet kolem řeky Morávky. V pořadí už sedmnáctý a letos poslední.

Takhle to dnes vypdalo v přírodě, ale když se člověk vhodně oblékl, vzal si nepromokavé boty, hole a teplé pití, byl to příjemný zážitek. S focením to bylo horší, foťák se musel chránit před neustále sypajícím se sněhem.

Zimní pohádka. Chci se ještě zmínit o naší partě. Je nás sedm. S některými se znám asi tři roky, s některými pár měsíců. Chodit jsme začaly letos v březnu. Samé pohodové ženské s mnoha zájmy. Na naše setkání se vždycky těšíme, protože je stále co objevovat a co si odnášet domů.

Pět vpředu, dvě vzadu...

I stromečky patří k Vánocům, tady jich bylo hned několik a k tomu ticho, klid a mír...