Zimu nemám moc ráda. Když jsem se před lety přestěhovla z rovinné Hané blíže k horám, měla jsem jasnou představu, že se určitě zdokonalím v zimních sportech, hlavně v lyžování. To proto, že mě okouzlila krásně osvětlená sjezdovka, která je v naší vesnici už hezkou řádku let. Bohužel nestalo se tak, nějak stále nezbýval čas. Propásla jsem i běžky a dnes už mám panickou hrůzu stoupnout si na všechno, co se na sněhu pohybuje. Zrovna nedávno mě jedna moje kamarádka přemlouvala, abych běžky vyzkoušela. Srach z polámaných starých kostí byl ale silnější.
V zimě je mi prostě zima a potom ty hromady sněhu, které se musejí odklízet a také to někdy dost klouže...
Přesto jsem se včera s naším dámským turistickým spolkem vydala do přírody. Sníh byl po noční nemalé nadílce krásně bílý a nějakou dobu nám po cestě ještě sněžilo. Foťák jsem sice měla, ale ono se při chůzi a sněžení špatně fotí. Takže mám jenom pár fotek.
Mezi stromy není pole nebo louka, ale zamrzlá a zasněžená přehrada
Společně jsme ušly hodně kilometrů. U přehrady jsem se oddělila, protože pro mne bylo výhodnější ujít ještě několik kilometrů do naší vísky, než jít s ostatními do města a odtud domů autobusem. Celou cestu jsem šla úplně sama, chvíli mě doprovázel nějaký zatoulaný pejsek, ten ale někde zmizel. Cesta pro mne nebyla neznámá, ale já jsem si uvědomila, že jsem tudy nikdy nešla sama. Byl to krásný zážitek. Ticho, čisto, bílo. Jenom pro mne...
Žádné komentáře:
Okomentovat